Vyhodíte ho dveřmi, vrátí se oknem. To jsou nejčastější slova v českých médiích na adresu Fischera, bývalého premiéra úřednického vlády, neúspěšného prezidentského kandidáta a nyní ministra financí. Je podle vás taková recyklace politiků vhodná?

Česká politika obecně trpí personální, ale také ideovou vyprahlostí, takže pokus Jiřího Rusnoka získat relativně populárního bývalého premiéra a prezidentského kandidáta do své vlády je celkem pochopitelný. Je ovšem nutno poukazovat poměrně výrazně na dvě věci. Za prvé, Fischer podpořil Zemana před druhým kolem prezidentské volby. A za druhé, Fischer rozhodně není odborníkem na finance. Jeho angažmá je dalším korálkem do mozaiky, která ukazuje, že Rusnokova vláda je vším možným, ale rozhodně nemá s vládou odborníků nic společného. Navíc obecně demokratické principy jsou s jakoukoli vládou odborníků, mírně řečeno, ve značném rozporu.

Před jmenováním Fischera odmítla post ministra financí řada politiků, chvilku se uvažovalo o tom, že by Rusnok vedle premiérování zvládl i správu rozpočtu. Prý se objevovaly také praktiky, kdy se možných kandidátů na post neptal Rusnok, ale lidé z jeho okolí, kteří takto „sondovali", zda by neměli zájem. Co říkáte na takový styl vybírání lidí do funkcí?

S trochou nadsázky mohu říct, že jsem osobně takto kontaktován nebyl, takže to nemohu sám potvrdit. Nicméně předpokládám, že určité sondování skutečně proběhnout mohlo. Pokud jde o tu finální část, tam jistě designovaný premiér Rusnok následně hovořil se všemi adepty na pozice ministrů ve své vládě. Vzhledem ke snaze sestavit a nechat Miloše Zemana jmenovat vládu co nejdřív je to pochopitelné.

Představte si, že byste byl třeba desátým v řadě, koho by Rusnok oslovil s nabídkou postu ministra financí. Vzal byste to? Nepřišlo by vám, že byste byl trochu ministr z nouze? V podobné situaci totiž je Fischer.

Osobně bych určitě nevzal žádnou pozici v Rusnokově vládě, a to z několika důvodů. Za prvé si myslím, že vláda, která je odpovědná Poslanecké sněmovně, což je jeden ze základních pilířů zastupitelské demokracie, má být sestavována ve skutečné, nikoli pouze fiktivní a formální spolupráce se sněmovnou, jak to předvedli pánové Zeman a Rusnok. Za druhé, vláda zřejmě nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, a dle mého názoru by v žádném případě tuto důvěru získat neměla, i když v české politice v poslední době už nemůžeme vyloučit nic. A za třetí, nejsem národohospodář, ale politolog, takže ministerstvo financí bych odmítl v každé vládě.

V předchozím rozhovoru váš kolega politolog Vladimír Srb naznačil, že během krizí lidé volají po silném vůdci. Politická a vládní krize vyústila v podstatě v poloprezidentský systém proti ústavním zvyklostem, prezident Zeman jmenoval v podstatě SPOZ vládu. Rusnok dosadil do chybějících postů známá jména. Co může přijít dalšího v poloprezidentském státě na cestě k autoritativnímu nebo korporativnímu režimu? Začneme znovu chodit na vojnu?

Jestli se systém změní na poloprezidentský, autoritativní nebo korporativní, to si zatím bez křišťálové koule netroufne odhadnout asi nikdo. Bude záležet na tom, jak se nyní zachová Sněmovna, respektive celý Parlament. Krom logického odmítnutí důvěry vládě má Parlament i další páky – například omezení rozpočtu pro prezidenta, případně i úpravu Ústavy. Osobně sice nejsem přílišným zastáncem zásahů do základního zákona země, ale v tomto případě by rozhodně určité úpravy Ústavy byly v pořádku.

Jak hodnotíte náhlou Zemanovu orientaci na Rusko? Vždyť Temelín možná dostaví ruské firmy. Souvisí to spolu, je to náhoda, nebo jenom výhodná nabídka?

Zemanova orientace na Rusko není příliš náhlá, ostatně, s Ruskem měl dobré vztahy i Václav Klaus. Kdo dostaví Temelín, o tom se bude teprve rozhodovat, a já doufám, že toto zásadní rozhodnutí Rusnokova vláda neučiní a přenechá ho vládě, která bude mít politickou podporu Poslanecké sněmovny, ať už při dalším pokusu o sestavení vlády v nejbližší době, nebo po volbách.