VYBERTE SI REGION

Přežil Terezín i Osvětim. Domů se ale Otto Seidler vrátil sám

Mšeno - Útrapy, jaké během druhé světové války zažil Otto Seidler, si jen málokdo dokáže představit. Prošel dvěma koncentračními tábory, několikrát absolvoval pochod smrti, přišel téměř o celou rodinu. A to všechno jen proto, že esesmani objevili v rodokmenu jeho rodiny židovský původ.

12.5.2015 2
SDÍLEJ:

Otto Seidler vyprávěl o útrapách za války mšenským seniorům.Foto: Deník/Jiří Říha

O svém životě, který v samém začátku zkalila nacistická zlovůle, Otto Seidler hovořil na besedách v základní škole a domově seniorů v Mšeně na Mělnicku. Jeho posluchači si tiše vyslechli vzpomínky na děsivé události první poloviny čtyřicátých let minulého století, které jako malý chlapec zažil.

Konec s učením

„S rodiči jsme žili ve starším rodinném domku v Mladé Boleslavi, kde jsem také v šestatřicátém roce nastoupil do první třídy tehdy nově postavené školy Dr. Edvarda Beneše. Osud mi ale nebyl přízniv, protože nám Němci školu zakázali, když jsem byl ve čtvrté třídě," vzpomíná na chvíli, kdy na něho poprvé dolehla tíha síly Třetí říše, Otto Seidler.

V tu dobu ještě netušil, že za rok už nebude s rodiči bydlet ani v jejich domě. „V červnu 1940 jsme museli jako všichni Židé opustit své domovy a vystěhovat se do mladoboleslavského hradu, který do té doby obývalo naše vojsko. Nebyl tam rozvod vody, jediný záchod na patře a svítilo se petrolejem," popisuje pamětník podmínky na hradě, které se ovšem nedaly porovnat s těmi, které ho teprve čekaly.

Po necelých dvou letech 
v prostorách mladoboleslavského hradu rodinu Seidlerových opustil otec. „V dubnu si otce předvolalo gestapo a víc jsme ho neviděli. Do poloviny května byl ve věznici v Boleslavi, pak se ocitl v Terezíně a následně v Osvětimi, kde měl údajně v polovině srpna zemřít," přibližuje rozdělení rodiny pan Seidler, kterému v tu dobu bylo pouhých dvanáct let.

Transport do Terezína

Na začátku třiačtyřicátého roku čekal transport i mladého Otto a jeho matku. „Mohli jsme si s sebou vzít padesát kilo zavazadel a osobním vlakem nás odvezli do Bohušovic, odkud jsme museli dva kilometry ve sněhu jít do Terezína, kam ještě v tu dobu nevedla vlečka. Na chodbách terezínských domů jsme pak strávili několik dní," přibližuje první chvíle v terezínském koncentračním táboře Otto Seidler.

Mladík se po několika dnech dostal do budovy dětského domova, kde je dnes Muzeum Ghetta Terezín. Matka byla jinde. Květen čtyřiačtyřicátého roku pro Seidlerovy znamenal další cestu do neznáma. Cestu bez jasných vyhlídek do budoucnosti. Přežijí, nebo skončí stejně jako desetitisíce lidí se žlutou hvězdou na hrudi? To byla otázka, na kterou nikdo v tu chvíli odpověď neznal.

„Transporty, do jednoho z nichž jsme s matkou nastoupili, měly snížit počet lidí v Terezíně. A to kvůli kontrole Červeného kříže." Stovky lidí nacisté nahnali do uzavřených dobytčích vagónů, které vypravili na třicetihodinovou cestu do koncentračního tábora v Osvětimi.

Mrtvoly pálili dnem i nocí

„Průduchy u stropu nám zacpali, abychom neviděli, kam nás vezou. Do vlaku nám dali asi čtyři kbelíky, kam všichni bez rozdílu věku museli vykonávat svou potřebu," líčí otřesnou cestu v přeplněných vagonech pro dobytek Otto Seidler.

Dodal, že na nádraží v Osvětimi na transport čekaly desítky esesáků s nabitými revolvery a obušky. „Byl to ohromný tábor se čtyřmi krematorii, kde museli vězňové dnem i nocí pálit mrtvoly lidí, které esesáci v takzvaných sprchách likvidovali Cyklonem B."

Syn s matkou z Mladé Boleslavi měli v Osvětimi paradoxně štěstí v neštěstí. Alespoň tedy na nějaký čas. Dostali se totiž do takzvaného rodinného tábora. „Tvrdí se, že rodinný tábor nacisté zřídili právě kvůli kontrole Červeného kříže v Terezíně. Pokud by se někdo ptal na lidi, kteří byli odvezeni, mohli jim ukázat, že jsou živí," domnívá se Otto Seidler.

Svým příbuzným, kteří už nemuseli ani být naživu, mohli lidé z rodinného tábora napsat korespondenční lístky. Datum na nich ovšem muselo být uvedeno několik týdnů dopředu. „To aby si ti, komu byly lístky adresovány, mysleli, že jsme ještě na živu, 
i když bychom mohli být už dávno mrtví," připomíná pamětník.

70. výročí konce druhé světové války.

Kdo nemohl jít, byl zastřelen

Po krátké době, když komise humanitární organizace ukončila šetření, Němci začali rodinný tábor likvidovat. Muže i ženy čekaly transporty do Německa, kde prý měli pomáhat s odklízením trosek vybombardovaného Berlína. „Byla mezi nimi i má matka. Nikdy jsem ji už nespatřil," říká pětaosmdesátiletý 
senior.

V Osvětimi i po vypravení plných vlaků zůstalo ještě zhruba sedm tisíc lidí, většinu z nich nečekalo nic jiného než smrt.

„Doktor Mengele se tenkrát rozhodl, že vybere devadesát dětí ve věku třináct až patnáct let na pomocné práce. I mě postavil na stranu, která měla žít. Pracoval jsem v zemědělském táboře, který Němce zásoboval potravinami, kde jsem vydržel až do začátku likvidace Osvětimi v lednu 1945. Tehdy jsme museli nastoupit na pochod smrti. Bylo asi dvacet stupňů pod nulou a my jsme tři dny pochodovali v roztrhaném oblečení a chatrných botách. Kdo nemohl dál, toho bez milosti zastřelili."

Pochod skončil kulkou do hlavy

Po třech dnech došli zajatci se svými dozorci do malé polské obce, kde přečkali do rána. Otevřenými vagony na řepu je pak Němci převezli do Výmaru. „Vestoje jsme dojeli asi osm kilometrů od tábora Buchenwald, kam nás dopravili nákladními auty," líčí útrpné chvíle Otto Seidler.

Neuplynuly ani tři měsíce a hocha z Mladé Boleslavi čekal další pochod, který pro mnohé skončil kulkou do hlavy nebo naprostým vyčerpáním.

„V dubnu 1945, kdy se blížila americká armáda, se Němci snažili vypravit zajatce na pochod. Došli jsme do Výmaru, kde nás opět naložili do dobytčích vagonů. Američtí letci ovšem sestřelili lokomotivu, takže jsme opět nastoupili na pochod smrti. Po třech dnech jsme došli do Eisenbergu. Zůstalo nás už jen asi padesát," popisuje Otto Seidler, který s přeživšími přespal 
v tamní sokolovně. A tam se konečně dočkal vysvobození americkými vojáky.

Domů jel autobusem

Psalo se datum 18. května 1945, kdy do Německa vyrazil z Mladé Boleslavi autobus, který Otto Seidlera odvezl domů. O smrti otce věděl už z doby, kdy pobýval na mladoboleslavském hradě. Doufal ale v návrat matky. Marně.

Vrátil se do rodinného domu, který poškodilo bombardování mladoboleslavské Škodovky ruskými letci, sám. „Peníze na opravy jsem neměl. Musel jsem se starat sám o sebe. No, a přežil jsem to," dodává senior, kterému v tu dobu bylo pouhých patnáct let.

Po válce o svých útrapách Otto Seidler s nikým mluvit nechtěl. Nyní se k nim ve vzpomínkách vrací stále častěji. A události válečných let šíří dál, aby nebyly zapomenuty.

Autor: Jiří Říha

12.5.2015 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies