Co vás na nové legislativě nejvíc znepokojuje?
U některých dětí je lepší, když jsou vzdělávány ve speciálním školství. Mám obavu z bezbřehé inkluze dětí všech skupin dohromady do hlavního vzdělávacího proudu, když toto není finančně a pedagogicky zajištěno. To je jedno z témat, které je i na Sedlčansku, kde existuje krajské zařízení se speciálním výukovým programem – základní škola Konečná, živé… A znamená nebezpečí. Ještě v roce 1989 vycházely děti ze školy v 99,9 procentech s takovým vzděláním, které měly mít. Uměly číst, psát a počítat. Dnes se začíná objevovat to, o čem se hovořilo v západních státech, že tři procenta žáků učivo naprosto nezvládne a jsou negramotní. Pochopil jsem vše díky současnému levicovému smýšlení Evropské unie, která jednoznačně podporuje inkluzi před normálními potřebami a tlačí nás do tohoto systému.
Můžete to vysvětlit a uvést příklad?
Do speciálního školství odmítnou rodiče své dítě dát. Mají na to plné právo. Nebo se do speciální – dříve zvláštní – školy dítě nedostane, protože má ještě hraniční IQ. Přichází tedy na běžnou základní školu, kde jsou některé předepsané výstupy v rámcovém plánu čili státním dokumentu, podle kterého si školy dělaly jednotlivé školní vzdělávací programy. Existují dva výstupy – první na konci pátého, druhý na konci devátého ročníku. Pokud dítě nezvládá učivo, tak dřív fungoval institut opakování čili dítě propadlo.
A jak to tedy bude fungovat po změně zákona?
Dnes, když zjistíme, že dítě nezvládá učivo v první třídě, tak se je snažíme vrátit do mateřské školy. Když dostaneme vyjádření pracovnice pedagogicko-psychologické poradny, že dítě nebude zvládat nároky kladené základní školou, doporučujeme rodičům ZŠ v Konečné ulici, což buď akceptují nebo ne. Propadnout může žák na prvním stupni jednou, na druhém také jednou. Znamená to, že když například ve druhé třídě propadne, a nemusí si i přes opakování učivo osvojit, nemá zkrátka nejen v následujícím ročníku na co navazovat. Tím se zvětšuje efekt sněhové koule – nabaluje se množství učiva, které žák nezvládá. Pak přijde do 5. ročníku a je už dlouhodobě neúspěšný.
Jaké to tedy podle vás může mít dopady na konkrétního žáka?
Z toho vyplývá pocit méněcennosti, žáci bývají vnitřně nespokojení sami se sebou, mnohdy se jeví jako labilní, vzdorovití nejen proti učitelům, ale i proti spolužákům. Začínají školu nenávidět. A to už není vůbec prostředí, které by mělo být pro ně bezpečné, vstřícné a tvůrčí. Zůstávají neustále na chvostě, jejich obranou je arogance, agresivita, hromadí se výchovné problémy, které mají svůj počátek v neúspěšném učení. Zkrátka na takového člověka jsou kladeny větší nároky, než je schopen zvládnout, dispozice má na něco jiného. Do šesté třídy nastupuje s handicapem znalostí třeba třetí třídy. Pak opakuje ročník na druhém stupni, vyjde ze 7. třídy v patnácti letech. Stává se to, co mi potvrzují kolegové z jiných škol – vyjde pologramotný. Vyrůstají tedy nedovzdělaní občané a to je špatně.
Jaké jsou výhody speciálního školství?
Ve speciálním školství se učí v menším třídním kolektivu, s menšími nároky, ale ty bezpečně zvládá. Protože jsou takoví žáci úspěšní, jsou otevřenější, motivovanější k dalšímu učení a do důsledku, což je nejdůležitější, se naučí podstatně víc v takzvané zvláštní škole, než na škole základní.
Máte srovnání s jinými státy Evropy?
Existuje tam podobný systém, jako máme my. Ale pozor, je tam jinak vedený. Tam dítě neprochází prvním, druhým až devátým ročníkem. Je na úrovni ročníku, který zvládá, ale postupuje věkem se svými vrstevníky. To u nás zákon neumožňuje. Kdyby toto umožňoval, tak by zároveň musel dát do třídy ne asistenta, ale druhého učitele a narazíme na otázku peněz. U nás je tedy velkým problémem finanční zabezpečení pracovních sil, ale zároveň nás systém nutí, abychom se nechovali tak profesně jako například v Dánsku nebo v Německu. Tam je ve třídě velmi často další učitel a vedle toho asistent. A maminky, které jsou například na mateřské dovolené nebo nemají zaměstnání, ve třídě fungují zdarma jako pomocnice. Dítě, které nastoupí do školy a látku nezvládá, tak pokračuje do třetí třídy, kde je s dětmi stejného věku, ale neučí se učivo třetí třídy, ale druhé třídy. To znamená, že v páté třídě se může dostat na úrovni třetí třídy. Systém je lepší než náš a navíc je zabezpečen finančně.
Je podle vás pro dítě, které učivo evidentně nezvládá, přestup do ZŠ Konečná – dříve nazývané jako zvláštní škola, prospěšné?
U dětí vycházejících z této školy se speciálním výukovým programem sebevědomí neutrpí a jsou motivovány pro další vzdělávání. Je škoda, že mnohdy rodiče romských žáků, kteří mají jedničky, dvojky a trojky, je vyučit nedají. Setkal jsem se s názorem jednoho patnáctiletého chlapce, který by měl předpoklady pro další vzdělávání. Tvrdil, že do učení nepůjde, zůstane doma a bude pobírat sociální dávky. Když hovořím zpětně s rodiči, kteří dítě do této školy na naše doporučení dali, tak říkají, že to měli udělat již dávno. Tím, že ve třídě není 25 dětí, ale například 12, má na ně učitel daleko víc času. Učitelé tam jsou speciální pedagogové s odborností a patřičným vzděláním. Děti mají možnost se učit také cizí jazyk, ale na rozdíl od běžné školy až v sedmé třídě a kořeny cizí řeči zvládnou. Umí si někdo představit, když na základní škole čtyřkaře z češtiny, který je třeba navíc dyslektik, nutíme do angličtiny, kterou nezvládá, ještě k druhému cizímu jazyku? Jaký asi musí mít v hlavě chaos? V tom žádný asistent nepomůže. Navíc peníze, které dostává škola na asistenta, jsou směšné. Finance pokryjí padesát procent jeho úvazku a každý kraj si toto určuje jinak. Naše škola má například méně peněz než pražská.
Kolik v současné době zaměstnáváte asistentů?
Máme tři takzvaně asistenty pedagoga k integrovaným žákům, kteří mají doložku vystavenou státem schváleným zařízením čili pedagogickým centrem nebo poradnou. Představte si ale situaci, že je ve škole klasický autista s typickými znaky, které to s sebou nese – uzavřeností, kdy jakákoliv změna takové dítě rozhodí a neví si s ní rady. Na to dostaneme pro autistu peníze na asistenta. Při dobré konstelaci peníze pokryjí čtyři hodiny denně. To je sice výborné, ale co odpolední vyučování, na které peníze škola nedostane? A teď si představte situaci, kdy máme ve třídě jednoho autistu a další dítě s takzvanou hyperaktivitou. Peníze na druhého asistenta nedostaneme, protože jednoho ve třídě máme. Uvědomuje si někdo, že asistent s jedním dítětem musí u něho trávit i přestávky, protože nikdo neví, kdy vybuchne, kdy dostane třes, a podobně? Republiková praxe je, že když není možné povolit ve třídě dva asistenty, dostane škola na jednoho asistenta vyšší finanční normativ – měsíčně to vychází o padesát korun víc. S otázkou peněz souvisí možná i obecně kvalita asistentů, jejich empatie a podobně. Základní škola v současném systému financování není schopna dostát v případě úplné inkluze kvality takzvaných zvláštních – dnes speciálních – škol.
Marie Břeňová