„Každý si tam najde to své, třeba dětem se nad postele věšely ty s pohádkovými motivy nebo s písničkami," upozornila Jolana Vrchlabská a přiznala, že kdysi jí tyto kuchařky přišly nevkusné a zastaralé.

„Jenomže člověk časem dospěje i k těm, za které se dřív možná až styděl. Protože když už se jednou pustíte do jejich sbírání, žádný limit pro vás neexistuje," dodala.

První kuchařky si pamatuje už z dob svého dětství, mívala je jejich sousedka. Tenkrát by ji ale rozhodně ani nenapadlo, že se jednou stane jejich fanynkou. „Přišlo mi to trapné," svěřila se se smíchem.

Po čase se ale její přístup ke kuchařkám změnil. „Někdy na začátku devadesátých let, když jsem brouzdala po bazarech a hledala doplňky do chalupy, jsem na jednu kuchařku narazila a koupila si ji s tím, že se mi domů bude hodit," popsala své sběratelské začátky. „Bylo na ní Komu se u nás nelíbí, nechť se doma lépe zařídí. To se mi líbilo, bylo to trefné a nadčasové," řekla.

Toto plátno putovalo na záchod a odstartovalo novou sběratelskou mánii. Paní Vrchlabská totiž zjistila, že kuchařek s hezkými nebo vtipnými nápisy je obrovské množství. Mnohem víc než těch, které se jí kdysi zdály kýčovité a hloupé. „Ze začátku jsem je sháněla po bazarech, dneska už je lepší sednout k počítači a zabrouzdat na internetu," přiznala žena, která vlastní na šest stovek vyšívaných plátýnek.

Sehnat tak novou kuchařku s pěkným nápisem není nic snadného. „Lidé mi často říkají, že je doma měli, ale už dávno je vyhodili," posteskla si sběratelka. „Ale přece jen jsem jich pár dostala od sousedek nebo známých. Jednou nás takhle soused provázel barákem a já na něj najednou vybafla, jestli by si nemohl vzít hasák, co tam ležel, a zabalit ho do něčeho jiného, že já bych si chtěla vzít tu kuchařku, v které ho měl schovaný," přidala jednu z mnoha historek.

Některá z pláten, která má už dvojnásobná babička doma, jsou popálená, samá skrvna a vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Jakákoliv práce s nimi je pak o to těžší. „Ale ono není snadné manipulovat ani s těmi ostatními. Prát se dají jenom v ruce, musí se naškrobit a vyžehlit," uvedla s tím, že celá sbírka je schovaná v krabicích pod postelemi.

Až na jedinou výjimku. „Jednu mám vždycky vystavenou hned vedle vchodu. Měním ji podle nálady a podle ročního období, nikdy tam není celý rok ta samá," prozradila.

Kuchařky jsou uložené více méně bez ladu a skladu, ačkoliv velkým, prozatím však nesplněným přáním Jolany Vrchlabské je mít je všechny nafocené, očíslované a roztříděné podle témat. „Hodně jich je o hospodaření a spousta o jídle a pití. A mnohé jsou o vztazích, v dnešní době by ale byly společensky nepřípustné," poukazuje na nápisy, které mohou působit poněkud staromilsky a možná až šovinisticky.

V její sbírce se najde i pár nedodělků. Do jejich dovyšití se ale usměvavá žena rozhodně nehrne. „Já to neumím, my si s jehlou zrovna dvakrát netykáme," upozornila.

Jolana Vrchlabská bydlí v pražských Černošicích, kde s manželem tráví většinu roku. Jakmile jim to ale pracovní povinnosti dovolí, vyrazí do baráčku v Chodči, kde se cítí jako doma a kde žijí jejich maminky. „Chystáme se sem na důchod, jsme tady s tím srostlí," poznamenala žena, která na letošní září plánuje udělat v obci už třetí výstavu své sbírky kuchařek.

„Pokaždé je to sešlost celé vesnice, máme tam stoly a všichni přinesou, co doma zrovna upekli. Samotné kuchařky prostě vyvěsíme jako prádlo na natažené šňůry, minulý rok jsme takhle vyzdobili celou ves," vrátila se ve vzpomínkách o rok nazpět.

Každoročně navíc z dvanácti vybraných kuchařek nechá udělat nástěnný kalendář, který poté rozdává svým přátelům. A její manžel zase obchodním partnerům.

VIZITKA
Jolana Vrchlabská žije se svým manželem Tomášem v Praze, do Chodče však jezdí, kdykoliv jí to čas dovolí. Vystudovala ekonomiku, už 15 let ale pomáhá svému muži v advokátní kanceláři. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Je velkou milovnicí koček, stará se celkem o šest z nich (Pančo, František, Kryštof, Frida, Máchal a Kolbísek).