Po kolikáté jste se seniorských her účastnila?
Seniorských her jsem se zúčastnila popáté, tedy nevynechala jsem ani jeden ročník a to vždy v turistice. Letos jsem se pustila i do atletiky.

Vím, že jste byla velmi úspěšná, získala jsem pět zlatých medailí.
Ano. Řekla jsem si, že bych zkusila soutěžit ve více odvětvích. Školu jsem tehdy před 45 lety reprezentovala, a tak jsem to chtěla zkusit. Závodila jsem tedy v obratnosti (běh mezi kužely, přenášení balónku na pálce, podbíhání bran a samozřejmě na čas, taková překážková dráha), hodu koulí, skoku dalekém, hod kriketovým míčkem a v chůzi na 500 metrů.

Jak často trénujete?
Dá se říct, že nijak zvlášť. Já hodně chodím a věnuji se turistice celoročně. Mám to tak nějak v krvi. Pocházím totiž ze sportovní rodiny, můj tatínek hrával fotbal a taky hokej za Boleslav. I můj bratr, ten je tedy o něco mladší, hraje stolní tenis a squash.

Hraje jídlo ve vašem životě velkou roli?
Já vlastně jím všechno, nijak se nehlídám. Ale jím menší porce. Neřeknu vám, co bych asi nikdy nejedla, člověk má zkusit všechno, asi bych se pozastavila nad mořskými plody. Moje nejoblíbenější jídlo je knedlo - vepřo - zelo.

Jaká sportovní disciplína je vám nejbližší?
V mládí jsem házela dobře a daleko kriketovým míčkem. Tak možná to, ale řekla bych, že je to ale stejně jako s jídlem. Je dobré být všestranný. I když něco úplně nevyjde, jak si člověk přeje, užijeme si mezi sebou spoustu legrace, navzájem se povzbuzujeme a je to moc prima.

Uvítala byste nějakou další, nebo jinou disciplínu?
Myslím, že ne. Důvěřuji organizátorům a všem těm, kteří se na hrách a jejich přípravách podílejí. Oni dobře vědí, jak disciplíny sestavit. Možná se v budoucnu nějaké disciplíny změní, díky nízké účasti vyřadí, nebo přibude nějaká úplně nová. Já si ale nestěžuji.

Čekala jste úspěch? Pět zlatých je přece jen hodně.
Absolutně nečekala. Víte, já to hlavně neberu tak, že když se přihlásím a nevyhraju, že se zboří svět. Jde o to být mezi lidmi, zasoutěžit si, navázat třeba nová přátelství, to je fajn.

Můžete se s námi podělit o váš nejsilnější zážitek z her?
Když jsem šla těch 500 metrů, a vlastně jsem byla půl kola vpředu před ostatními, což bylo bezvadný, ale abych o prvenství nepřišla, musela jsem si dávat velký pozor, abych neupadla, rozvázaly se mi totiž na botách obě tkaničky.

Jak na váš úspěch reagovala vaše rodina?
Oni si řeknou: „Ta naše babička", vědí, že se ničeho nebojím a že jdu téměř do všeho.

Letos se soutěžilo ve dvou kategoriích, domníváte se, že to bylo v pořádku a lepší?
Myslím, že je to určitě v pořádku. Protože se nemůžeme srovnávat my, kterým je jednašedesát s osmdesátníky. Před těmi ale klobouk dolů. Před jejich vitalitou a výkony.

Letošních her se zúčastnilo méně seniorů, jaký je podle vás důvod?
Na Mladoboleslavsku je hodně aktivit a spousta seniorů byla prostě jinde.

Až se rok s rokem sejde, půjdete do šestých seniorských her?
Rok je před námi, uvidíme, co bude. Když to ale půjde, zdraví dovolí, tak se určitě zúčastním. Měli by jít všichni senioři, kteří mohou, spodní hranice je šedesát let.  Myslím, že každý by to měl zkusit a nebát se. Nejde o medaile, ale být v kolektivu, smát se, soutěžit a být v pohodě, užívat si života. Hlavně neskuhrat.