VYBERTE SI REGION

Válečné přátelství v Kácově začalo košíkem brambor

Kácov - Konec války přinesl velké množství zajímavých příběhů, v jejichž centru stáli spojenečtí vojáci. Jeden z nich se odehrál v Kácově a Psářích a vzniklo z něj velké přátelství, které trvalo i přes velkou dálku.

9.8.2015
SDÍLEJ:

Dobová fotografie z archivu pana DanešeFoto: Městská knihovna Kutná Hora

To, že byli v Kácově neznámí lidé nebo cizinci, bylo za světové války takřka normální. V noci 1. března roku 1945 zazněla hasičská trubka, oznamující příjezd německých uprchlíků ze Slezska, kteří jsou evakuováni před postupující sovětskou armádou.

Dva transporty

Jaroslav Daneš, jeden z pamětníků těchto událostí vzpomínal ve svých článcích na to, jak to v Kácově v tu dobu vypadalo. „Byla vyklizena nová škola, u Růžičků se uvařil guláš, avšak transport ne a ne přijet. Teprve 4. března přijel pozdě v noci nečekaně vlak s pěti sty Němci, většinou s ženami, dětmi, invalidy a starci." Tito lidé byli ubytování v obou školách, v sálech hostinců, v sokolovně a někde i v soukromých ubytovacích zařízeních. Další transport přijel 12. března, ale už to vypadalo, že se do Kácova už nikdo nedostane.

I tak ale 14. března 1945 našli místní obyvatelé skupinku mužů ve starých neznámých uniformách. V příkopu si vařili několik brambor a připravovali salát z pampelišek. Někteří kácovští obyvatelé jim i pomáhali sehnat jídlo a ubytování a díky tomu zjistili, o koho jde. Byla to skupinka belgických a francouzských zajatců, kteří byli od roku 1940 v zajetí na pile ve Wroclavi a přijela s jedním ze zmíněných transportů.

Lidé nechtěli nechat skupinku na holičkách. Proto jim sehnali jak jídlo, tak i ubytování. Francouzi bydleli v sále hostince U Dušků u nádraží. Na podlahu se navezla sláma, kterou přivezli sedláci z Vranic. Někteří z vojáků byli po více než měsíčním transportu unavení a v horečkách trpěli. Vojáci byli ale za pomoc rádi a tak místním občanům vyprávěli o zajetí, ve kterém byli skoro pět let. Jaroslav Daneš na to vzpomínal ve svém článku. „Nejdříve hodně trpěli. Poslední čas byli již pod méně tvrdým režimem, ale nikdo z nich se nedostal domů."

Ubytováni u rodin

Skupinka místních občanů se snažila Francouzům pomoci. Přemlouvali totiž místní hospodáře, aby jim dali práci. To se jim povedlo a pomocnou ruku skupince nabídlo více než šest rodin z Kácova a ze Zlivi. „Přístřeší jim poskytla například rodina Martínkova, Hrdličkova nebo Růžičkova, ze Zlivi pan Vyhnánek a další," vzpomínal Jaroslav Daneš.

Všechno toto se ale nestalo bez pozornosti německých jednotek. Ty byly v Kácově nazývány „Národní hosté" a bydlely ve škole a v sokolovně. Informace o francouzské jednotce se k nim dostala od ostatních evakuovaných, kteří si stěžovali, že přístup k Francouzům od Čechů je vstřícnější. Na pomoc si pozvali po odeslání stížnosti kolínské gestapo. Najít v Kácově, který byl v době druhé světové války poměrně malý, dobrý úkryt ale nebylo možné, protože všude byli lidé z transportů.

Gestapo tedy do Kácova dorazilo a hned si Francouze našlo. Po krátkých výsleších rozhodlo, že Francouze odveze za hranice protektorátu. Jenže při konci války se situace měnila a území, které bylo ovládané Německem, bylo opravdu malé. Francouze tak nebylo kam odvést. Aby se ale zamezilo styku s obyvatelstvem, převezlo gestapo Francouze do Psář, kde měli pracovat jako pomocníci v lese. Byli ubytování v hájovně, do Kácova ale neustále docházeli ke svým původním hospodářům a zúčastňovali se oslav svátků, hráli fotbal s místními. V Psářích setrvali do konce války. Pak odešli domů. S přáteli z Kácova ale dál byli v kontaktu.

Voják učitel

Jeden z vojáků, Raymond Sotteau, se dokonce do Kácova vrátil. Přijel i se svou rodinou v roce 1947. Už však nebyl vojákem. Pracoval stejně jako jeho milovaná manželka ve školství. Po své návštěvě s lidmi z Kácova udržoval spojení i korespondenční.

Rozvíjející se přátelství ale na dlouho přerušil komunistický převrat, po kterém se Francie stala zapovězenou.

Až v roce 1963, kdy se začal postupně uvolňovat režim, přišlo milé překvapení. Několik vyvolených z Kácova se za svým přítelem mohlo podívat. Do Francie tak skupinka odjela v říjnu. Manželé Sotteau byli tou dobou sice plně zaměstnáni školními povinnostmi, i tak se kácovští rozhodli jet. Jaroslav Daneš na tuto cestu vzpomínal dobře. „Nastupoval jsem do rychlíku Praha-Paříž. Cena jízdenky byla 256 korun tam i zpět. K tomu jsem dostal za 60 korun 20 franků." Cesta se povedla a v dalších letech se všichni navzájem navštěvovali.

V roce 1989 už přijel do Kácova na místo Raymonda jeho syn Daniel. Oznámil, že jeho otec zemřel. Znovu se vrátil v roce 2002, kdy českým přátelům dovezl otcův deník. V něm Raymond vzpomínal i na to, jak v Kácově byl a jak se mu tam žilo. Tak skončilo přátelství, které začalo před 70. lety košíkem brambor.

Autor: Michaela Poláková

9.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Nezvládnutý staford napadl na ulici dalšího psa, skončil v útulku

Olomoucký kraj – Policisté se zabývají případem nebezpečného křížence stafordšírského teriéra, který v Zábřehu napadl několik psů i lidí. Poslední incident se stal zkraje týdne poblíž husitského kostela u areálu bývalých kasáren, kde staford zaútočil na dalšího psa. Toho majitelka právě venčila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies