Usmál se, omluvil za své oblečení a pozval mě dále do zahrady. Za posledních 14 let zámek v Třebešicích změnil k nepoznání, a mnohé úpravy areál teprve čekají.

Zámek je přístupný již přes deset let. Na co nejraději vzpomínáte?

Kdysi se tu odehrávaly dny otevřených dveří a to celkem dlouho. Asi od roku 2003, poslední jsme dělali v roce 2011. Většinou v té době již byly ukončeny letní workshopy s výtvarníky, kteří tu vytvářeli své projekty. Celý zámek jsme otevřeli veřejnosti. Představili jsme nová díla i jejich autory. K tomu jsme dělali bezplatnou prohlídku zahrady i zámku. Bohužel od takovýchto krásných zvyků jsme museli opustit, tedy alespoň dočasně.

Z jakého důvodu? Nechodili návštěvníci?

Protože to nešlo z finančních důvodů. Z počátku jsme to pojali dost velkoryse, točilo se tu pivo zadarmo, grilovala prasátka a lidi chodili hodně. My jsme nakonec zjistili, že lidi se celý rok těšili na to, aby mohli přijít na náš den otevřených dveří.

Takže za rozhodnutím stál nedostatek financí na takovéto akce?

Ano, bohužel. Provoz zámku, přestože je to malý zámek, ale s obrovskou zahradou, je velice nákladná záležitost. My ze vstupného, peněz od hostů a ze svateb provozujeme zámek. Co je důležité říct, tohle není ekonomický projekt, není to o vydělávání peněz.

Tedy pro vás je to koníček?

Dvacet let jsem se v Praze věnoval přestavbám starých budov. Dělal jsem například několik rekonstrukcí bývalých továren na bydlení a podobně. Pak přišla krize a tím to skončilo. No a ten zámek, který jsem si pořídil jako koníček před 14 lety, se najednou stal poměrně velkou zátěží. Když jsme to ale začali dělat, tak už jsme pokračovali. Jsem architekt, vystudoval jsem v Římě historii architektury a restaurování památek. Já miluji staré budovy a staré památky, proto jsem si tento zámek koupil. Teď bych si možná vybral něco menšího, jelikož by už bylo všechno dávno hotové.

Proč ale zrovna v Čechách a Třebešicích?

Už po čtyřech či pěti letech v Čechách mně a mému italskému partnerovi bylo jasné, že tu zůstaneme na delší dobu. Hledali jsme větší výzvu mimo Prahu, nějaký společný plán. On je výtvarník a já architekt. Společně jsme v Praze v roce 2003 založili občanské sdružení Futura, které má za cíl podporovat současné umění. V Praze provozujeme dvě galerie, které jsou neziskové. Děláme výstavy mladých i etablovaných umělců. Tedy v Praze často vystavují díla umělci, která tvoří v Třebešicích. Dokud to bylo finančně možné, tak jsme tady ty lidi ubytovali a dali jsme jim možnost pracovat. Oni vytvářeli celé série krásných instalací, které byly přímo dělané pro třebešický zámek. Klademe silný důraz na současné umění, kterým se zdejší areál snažíme oživit.

Co je nyní základem vaší práce?

Zahrada se stala největším tématem. Já i přítel jsme se stali vášnivými zahradníky. Zahrada se tak rozrůstá. Dnes je však upravena pouze z části. Největší plocha zahrady je sice již připravena, ale ještě není osázená. Náš záměr je rozdělit stávající zahradu na osm částí, kdy každá z nich bude udělána v jiné barvě. Například bude bílá zahrada, tedy pouze pro rostliny či květiny, které kvetou v bílé barvě a nebo mají bílé či stříbrné listy. V nich bude umístěna umělecká instalace, která bude souznít s tématem bílé barvy.

Vy jste zámek hodně změnil, ale jak on ovlivnil vás?

Já jsem byl vždy městský člověk. A myslel jsem si, že musím žít ve velkém miliónovém městě. Narodil jsem se v Římě. V Londýně i New Yorku jsem se cítil strašně dobře. I Praha na mě byla trošku malá, když jsem přišel před dvaceti lety. Postupně jsem se na zámku začal měnit. To se stane i s věkem, protože člověk ve dvaceti není to samé, jako v padesáti. Pomalu jsem začínal chápat, o co jde, když se mluví o životě na venkově. Jaké to má klady a zápory, atd. V dnešní době můžu říct, že mi život tady strašně vyhovuje. Tedy za předpokladu, že pořád budu mít malou garsonku v Praze, kam může vždy utéct, pokud se tu na venkově budu nudit.