Podle jeho deníkových záznamů končilo prvních šest dnů trudnomyslnou náladou. Sedmý den přinesl novou energii a elán. 
O tři dny dospěl extrémní cyklista k definitivnímu rozhodnutí. Desátý den se stočil k domovu.

7. den: 17,5 kilometru

Žiju!!! Ráno jsem vstal a vyrazil jasně rozhodnutý, že při prvním blbém zapraskání řadím zpátečku a jdu na břeh. Kolem trhliny jsem musel jít až cca čtyři kilometry od břehu. Přešel jsem ji, podél břehu pokračoval dál a světe div se, to bylo vše. Pak už jen tarosová pole. Tu včerejší zónu smrti jsem v klidu obešel. Myslím, že to byla ta černá plocha, co byla vidět ze satelitu.

Odpoledne jsem přišel k hradbě, kde byly metr silné a tři metry vysoké bloky ledu poházené jako domino. Jaké síly tu s tím hýbají? Musel jsem přenášet. Ale největší pecka – navečer jsem se už svezl. Sníh ještě klade odpor, ale jedu! Bylo nanejvýš načase, mé bolavé konečky prstů odhalily důvod bolesti.

Lůžka pod některými nehty začala tmavnout. To znamená, že už je s sebou asi dlouho nepovezu. Otázkou zůstává, jak to bude s chozením. Další chyba se ukázala v mém zápřahu. Jedno oko, do kterého chytám karabinu na lanko, je přetržené, druhé načaté.

Stále zůstávám u pravého břehu, ale zítra se asi osmělím a zamířím na střed. Jsem na zhruba půl metru silném ledu, jak jsem vyčetl z prasklin. Právě zapadlo slunce, takže se spustilo hromobití, ale tohle už mi ani nevadí.

Ješte bych se vrátil k předchozím dnům. Pocity, které jsem zažíval, už bych si opravdu nikdy nechtěl zopakovat. To myslím i s ohledem na svou rodinu, pro kterou to muselo být snad ještě horší. Ale snad už nám začala ta zimní cestovačka, kvůli které jsem sem letěl.

Nemožná jízda, nemožná chůze.

Nemožná jízda, nemožná chůze. Ledový kry poházené jako domino přes sebe. Foto: Jan Žďánský

8. den: 28,3 kilometru

Pomalu, ale jedu. Musím hodně kličkovat, sníh ještě klade odpor, bojuji s tarosy, ale šinu se vpřed. Pěkně v klidu, opatrně. Když před sebou vidím rovné, hladké zrcadlo, jdu nejdřív zkontrolovat led. Pak pokračuju. Pohodička, hlavně nic nepos…

Můj den běží ve dvouhodinových intervalech. Ráno uvařím a zabalím a pak vlastně jedu jen od jídla k jídlu. Každé dvě až tři hodiny hrnek čaje a nějaké sousto. Večer velké finále – hlavní chod.

Jak jsem již zmiňoval, zlobí mě nohy. Dnes se prostředníček na pravé a ukazováček na levé noze prakticky odporoučely. Z lůžka je bolavý puchýř. Úplně to samé se mi stalo před pěti lety v Andách na treku, takže přesně vím, co bude následovat. Brzy budu muset nehty sundat. Bohužel to ale vypadá, že se k nim ještě nějaký prst přidá.

9. den: 8,4 kilometru

Prakticky jsem se probudil mezi trhlinami a slabým ledem, protože první nepříjemnosti přišly jen pár set metrů po mém startu. Opět jsem stál v bludišti, kde bohužel nešlo o to nasbírat nejvíc bludišťáků, ale dostat se z toho suchýma nohama a živej ven. Povedlo se, ale půl dne jsem se podél trhliny vracel zpět.

Paradoxně nedaleko za ní stálo několik aut rybářů. Nakonec jsem přes ni přeházel věci i sebe a mohl pokračovat. Těsně kolem břehu. Po slušném ledu jsem se rychle vracel a ohromně si užíval průchodnost zmrzlého terénu, o kterou se postarala „bugina" z Uherského Brodu.

Ale jako bonbónek na konec jsem se zasekl v brutálním ledu a sněhu, kde nešlo ani jet, ani tlačit, ani tahat. Spíš jen nadnášet a postrkovat. Myslím, že jsem jen pár kilometrů od mého včerejšího kempu.

Nakonec ještě padla mlha a začalo funět, a tak jsem to zabalil. Mam pod sebou ale metrový kusanec ledu, takže dnes by mohl přijít klidný spánek.

Jak se dostat přes trhlinu? Vzduchem.

Jak se dostat přes trhlinu? Jedině vzduchem. Foto: Jan Žďánský

10. den: den D

Dnes v 11.30 hodin mě na cestě ke druhému břehu zastihlo zemětřesení. Pod nohama mi projel vlak a vše se začalo klepat, praskat a mlátit. Nějakých sto metrů přede mnou to otevřelo starou trhlinu (bylo slyšet šplouchnutí). Stál jsem se zadrženým dechem a čekal. Během vytrvalého praskání a burácení jsem okamžitě zamířil nejkratší cestou ke břehu.

Ve 12.00 hodin přišel druhý, stejně silný otřes. Ten roztrhal a aktivoval další trhliny. Při mém zběsilém úprku ke břehu přicházely po 15 až 20 minutách další, i když už mnohem slabší otřesy. Při mých krocích se rozjížděli pavučiny prasklin a praskalo to na všechny strany. Duní to tu doteď.

Jsem v bezpečí na břehu. Nicméně tohle byla poslední rána, která mě donutila pokus o přejezd jezera ukončit! Nevím, co víc už by se muselo stát. Led je momentálně naprosto nestabilní a já po něm nebudu pokračovat. Za těchto podmínek se z celé akce vytratila veškerá radost a smysl a já tyhle věci dělám pro radost. A chci je dělat dál.

Je mi to opravdu líto, ale hrdinů jsou plné hřbitovy. Já se k nim kvůli nějakému rádoby drsňáctví přidat nehodlám. Bohužel to prostě nevyšlo. Na vrcholy se také nevylézá každý den. Dík všem za podporu!

Čtěte také: 'Šílený' cyklista a dobrodruh po týdnu hlásí z Bajkalu: Žiju!