Tohle není jako u nás, kde stačí kývnutí hlavy nebo pouhé ahoj. Tady se dává polibek na líčko z každé strany a k tomu fráze, Jak se máš. Představte si nastíněnou situaci. Je ráno 6. 45 a vycházíte z domu. Vše je přesně načasované. Cesta trvá patnáct minut. Provlečete se bránou a potkáváte kamaráda. Dva polibky. Fráze. Na schodech je další kamarádka. Další polibek. Zrovna se nemá moc dobře. Rozvykládá se. Jedeme dál. Dostanete se do pomalého proudu. Naproti vám už se rýsují siluety spolužáků z literatury. Zpoždění je zaručené.

Nejdůležitější je najít správnou budovu. Máme tu šest možností. Každá z nich je zaměřena trochu jiným způsobem. Například druhá budova je zaměřena především na angličtinu, třetí budova na francouzštinu a literaturu, dále matematika, fyzika, chemie, …

Většina budov má třetí poschodí, kde výjimku tvoří poslední dvě. Na každém poschodí je čtyři až pět místností. Na škole je sice okolo dvou tisíc studentů, přesto zůstávají některé třídy prázdné. Zvláštní je, že nemají klasická skleněná okna. Jen něco jako obří žaluzie. Díky nim třídou jemně profukuje příjemný vítr. Tudíž není ve třídách takové horko, jak by se na první pohled zdálo. Obyčejná vyučovací hodina trvá 55 minut. Často mají dvou až tříhodinové předměty. To je fuška.

Trošku si zamlsáme…

O přestávkách si můžeme zajít na svačinu do školního bufetu „cafétéria". Zůstává otevřený i po dobu vyučování, protože někteří studenti musí čekat na další vyučování, mají hodinku nebo dvě volna.

Cafétéria. Tohle je ráj na zemi. Vypadá to jako malinká cukrárna plná těch nejlepších buchet, zákusků, dortů, zmrzlin, džusů,… pro hladové jsou tu i bagety, pizzy, zeleninové talířky. Lahoda! Bohužel ceny jsou odpovídající, docela vysoké. Ještě tu nějakou chvíli budu a taky jsem pořádně rozmlsaná na to, abych všechno vyzkoušela!

Po dlouhém vyučování už odpočítávám minuty do oběda. Moje vzpomínky z gymnázia jsou nezapomenutelné. Zvoní. Rychle hodit učebnice do tašky. Seběhnout schody. Nepřerazit se po cestě. Vyhrabat kartičku. Doslova letět k jídelně. Odhodit tašku. A pak si stoupnout do fronty. Na Martiniku to takhle nefunguje. Nikdo nikam neběží, ani nespěchá. Většinou mají na oběd až dvě hodiny. Fronty jsou tu stejně dlouhé, ale stojí za to si je vystát. Školní obědy se skládají z předkrmu, hlavního chodu, dezertu, vody a kousku bagety na zakusování.

Po obědě je nejlepší se natáhnout do trávy a odpočinout si. Ale pozor! Nepřehřát se! Slunce je velice zrádné. Na to je nejlepší zajít se zchladit do školní knihovny „ CDI". Zde je místo na čtení, studování a popřípadě možnost vyhledat něco na internetu. Tak vidím, že si tu žijeme jako králové.

Autor: Sabina Presová