VYBERTE SI REGION

Tyčkařský car se o své rekordy nebojí

Asi žádná atletická disciplína není spojována s jediným sportovcem, jako je skok o tyči se Sergejem Bubkou. Dvě desetiletí kraloval této disciplíně, závodil na pěti olympiádách a vidět byl i na té nedávné – v Pekingu. Tam už ale „jen“ jako člen Mezinárodního olympijského výboru předával sportovcům medaile.

6.10.2008
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Reuters

Tyčkařský car, jak se ukrajinskému sportovci Sergeji Bubkovi říkalo, se do análů světové atletiky zapsal takovým stylem, že to nemá obdoby. Světový rekord překonal pětatřicetkrát a jeho 615 centimetrů se podle mnohých odborníků jen tak někomu nepodaří překonat. Sám Bubka své výkony nevidí tak nepřemožitelné. „Vůbec nepochybuji o tom, že jednou můj rekord padne.

Přišla nová generace tyčkařů, která chce být lepší. Byl jsem úplně stejný, a proto vím, že oni moje rekordy překonají,“ soudí fenomenální sportovec, který šestimetrovou výšku překonal čtyřiačtyřicetkrát. Nikdy ale ne během olympijských her. Ty jakoby byly pro Sergeje Bubku zakleté. Ačkoli je držitelem desítek světových rekordů a šest let po sobě odjížděl z mistrovství světa se zlatou medailí, na olympijskou si musel počkat. Dočkal se ovšem jen jednou.

Olympijské prokletí

O první medaili z olympijských her v Los Angeles přišel ne vlastní vinou. Sovětský svaz olympiádu v Kalifornii bojkotoval. Bubka přitom v olympijském roce 1984 patřil k favoritům; rok předtím vyhrál mistrovství světa v Helsinkách, i když si tam tehdy přijel coby vycházející hvězda jen oťukat světovou špičku. „Všechny to překvapilo včetně mě, protože jsme s trenérem plánovali můj nástup do světové atletiky až na příští rok. Moje výkony se měly ukázat až v roce 1984,“ řekl krátce poté, co se přehoupl přes laťku ve výšce pěti metrů a sedmdesáti centimetrů a v pouhých dvaceti letech nechal zkušenější soupeře za sebou.

Po zpolitizované olympiádě v Los Angeles si přijel Bubka spravit chuť do jihokorejského Soulu. Vytouženou zlatou medaili získal, i když ho to stálo hodně nervů. Začal skákat, až když byla laťka na 570 centimetrech, kdy ostatní soupeři už balili svoje tyčky do vaků. Ale na první pokus neskočil. Hru nervů nakonec vyhrál. V duchu svého tvrzení, že hlava je při skoku o tyči neméně důležitá jako tělo. „Skok o tyči je velmi technickou a vzrušující disciplínou. Dobrý tyčkař musí být silný jak fyzicky, tak psychicky.

Tyčka v sobě kombinuje dva sporty – atletiku a gymnastiku. Nejdřív je to atletický běh, a když doběhnete ke stojanům, je to už gymnastika. Připadám si při tom, jako bych létal. Na pár vteřin se cítím jako pták,“ líčil všestranný sportovec. Se skokem o tyči začínal v jedenácti letech, předtím hrál fotbal a basketbal.

Čtyři roky po soulské olympiádě se ale Bubkovo olympijské prokletí potvrdilo znovu. V Barceloně 1992, kam přijel jako jasný favorit, neskočil ani základní výšku, závod protaktizoval. Smůlu měl i o čtyři roky později v Atlantě, kde ho v rozkocích zradila achilovka. Na olympijské hry v Sydney se už nekvalifoval, limit 570 centimetrů byl nad síly stárnoucího atleta.

Vysoká škola tyčkařů

Jak se později ukázalo, byl to rozhodující moment v jeho sportovní kariéře. Po sedmnácti letech závodění odešel do sportovního důchodu. Rozhodně to ale neznamená, že by lenošil. Ze Sergeje Bubky se stal úspěšný podnikatel (společně s bratrem, který také kdysi úspěšně skákal o tyči, provozuje mrazírny, restaurace a pekárny) a vrhl se na výchovu mladých sportovců.

Ve škole pro talentované sportovce předává své zkušenosti dvěma stovkám nadějných atletů. „Tyčka je disciplína pro skutečné mistry. Nestačí jen dobře běhat a skát, musí se u toho také přemýšlet. Jakou tyčku použít, jakou výšku skákat, jakou zvolit strategii. Mám tyčku rád, protože vidím výsledek okamžitě a vítěz bere všechno. To ví každý. I když v každodenním životě to není tak jasně vidět,“ soudí Sergej Bubka.

Autor: Dana Votýpková

6.10.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Muž našel v autě zaseknutý krumpáč. Je to pomsta, myslí si

Klatovy – Pořádný šok čekal na muže z Klatov. Když přišel ke svému autu, zjistil, že v něm má zaseknutý krumpáč.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies