Železná dáma Libérie

Odezva davu před prezidentským palácem v hlavním městě Monrovii byla obrovská.

Voliči a zejména ženy jsou na svou první prezidentku hrdi. Ellen Johnson Sirleafová byla do nejvyššího úřadu státu uvedena v lednu 2006.

„Ellen dostane Libérii z mizérie. Je to naše máma Ellen. Nechceme válku, chceme mír, chceme Ellen.“ Libérie slaví a věří. V lepší život, v budoucnost, v naději pro sebe i své rodiny.

Po čtrnácti letech brutální války je „máma Ellen“, jak ji všichni nazývají, pro většinu národa zárukou lepší budoucnosti.

Války a diktátorské režimy během posledních dvaceti pěti let zemi dočista zruinovaly. Více než polovina z třímilionové populace utekla z domova většinou do okolních zemí, 200 tisíc lidí bylo zabito. Výsledkem je více než osmdesátiprocentní nezaměstnanost, venkov, ale i hlavní město nemají elektřinu, kanalizaci ani tekoucí vodu. Libérii ovládla korupce, negramotnost, nemoci a chudoba.

Vláda si dnes musí poradit také s více než stotisícovým davem bývalých příslušníků bojových skupin, kteří za posledních více než deset let nepoznali nic než válku. I oni musí najít své místo v dnešní společnosti.

Vrcholné posty i exil

Na sklonku sedmdesátých let byla Johnson Sirleafová ministryní financí. Situace po vojenském puči v zemi ji ale nejdříve dvakrát přivedla do vězení a později zahnala do emigrace.

Absolventka Harvardu však neměla nouzi o příležitosti. Pracovala na vrcholných postech v mezinárodních organizacích včetně OSN a Světové banky. Zůstávala však spjata i s politikou v Libérii.

Na začátku devadesátých let podporovala Charlese Taylora v jeho odporu proti tehdejšímu vládci Libérie Samuelu Doeovi. Později se s ním však nadobro politicky rozešla a stala se jeho protivníkem.

V USA vzdělaný a v Libyi vycvičený harcovník Taylor se z bojovníka za spravedlivější Libérii stal krutým diktátorem. Rozpoutal občanskou válku, která se přelila i do sousedních zemí. Dnes čelí u mezinárodního soudu obviněním ze zločinů proti lidskosti.

Dáma poráží fotbalistu

Po skončení občanské války v roce 2003 byla ustavena dočasná vláda, která měla Libérii dovést ke svobodným volbám. Z prezidentské kampaně vzešli dva silní kandidáti: Ellen Johson Sirleafová a George Weah.

Světoznámý fotbalista, nejslavnější Liberijec všech dob, hráč slavných AC Milán a Chelsea. Slavný, bohatý, s čistou politickou minulostí. Souboj s Johnson Sirleafovou ale prohrál. Důvod? Nebyl vzdělaný a nebyl ženou.

Po letech války a úpadku voliči vsadili na vzdělání a ženský element. Ten byl v jejich očích větší zárukou pro mírový vývoj než muži, kteří politice dominovali po celou dobu konfliktu.

„Železná dáma“, tak je Ellen Johnson Sirleafová označována doma i ve světě za svou cílevědomost a neústupnost.

„Je zářným příkladem toho, kam to ženy mohou dotáhnout, dostanou-li příležitost ke vzdělání. Její odvaha a odhodlání by se měly stát inspirací pro ženy i muže na celém světě,“ prohlásila o ní první dáma Spojených států Laura Bushová. Letos sedmdesátiletá prezidentka, vdova a matka čtyř synů je právě v polovině svého funkčního období. Řeší náročný úkol. Postavit na nohy jeden z nejchudších států světa, vybudovat od základů policii, armádu, státní aparát.

Položit základy ekonomiky, usmířit národ sužovaný čtrnácti lety války, vybudovat fungující soudy, vypořádat se s všudypřítomnou korupcí.

Všichni očekávají, že výsledky se dostaví hned. Ona ale ví, že to nebude ani po skončení jejího šestiletého prezidentského mandátu.

MICHAL BROŽA

autor působil jako civilní pracovník mírové operace OSN v Libérii