„Vyvíjí se to příjemně. Pokrok a první úspěchy se dostavily a mě to hrozně baví," usmívá se Jana Novotná v rozhovoru, ve kterém povídá o své nové svěřenkyni, svých trenérských plánech, i se vrací k angažmá u pozdější wimbledonské vítězky Bartoliové.

Jaká je Jana Novotná trenérka?
(smích) Opravdu otázka na tělo hned na úvod. To se teprve uvidí. Spolupráce s Barborou Krejčíkovou začala někdy na začátku února, je to všechno v začátcích. Barbora mě oslovila v pravou chvíli, já toho využila a moc mě to baví. Je to velice talentovaná hráčka, ochotná pro tenis udělat všechno a to se potom lehce pracuje. Pro mě je to samozřejmě velká změna, protože jsem se pohybovala ve světě WTA, grandslamových turnajů, exhibicí, legend, a teď je to vlastně krok zpátky, jakoby se člověk vrátil do mladých let a začínal na ITF turnajích. I proto je to velice zajímavé. Sama jsem nevěděla, jak to budu zvládat, protože člověk byl zvyklý na to své pohodlí, svůj standard. Díky tomu, že se naše spolupráce vyvíjí příjemně a úspěšně, pokrok a první úspěchy jsou, tak mě to hrozně baví a raduju se z toho každý den.

Je pravda, že Barbora si vás našla na internetu? Zjistila, kde bydlíte, a pak začala vaše spolupráce?
Takhle to začalo. My jsme se znaly, ale nikdy se neseznámily. Barbora si nebyla jistá, jestli žiju v Brně nebo kde, tak si mě našla. Zjistila, že bydlím asi patnáct kilometrů od ní. Zrovna jsem se odněkud vrátila, byla na zahradě a najednou vidím Barboru s rodiči před dveřmi. Říkala jsem si, kdo ví, ke komu jdou na návštěvu a ono to bylo ke mně. (smích) Venku mě oslovili, Barbora se akorát vracela po nemoci. Domluvily jsme se, že bychom si během týdne spolu zahrály a popovídaly. Takhle nevinně to začalo a mně pak bylo už po prvním tréninku jasné, že je to velice talentovaná hráčka, se kterou se bude dát pracovat. Je schopná ve svém věku udělat to, co po ní chci.

Překvapilo vás, když za vámi přišli domů a takhle vás oslovili?
Překvapilo, protože to je netradiční. Dnes se jde buď přes agenta, nebo přes nějakého známého. Tím, že poznávám Báru i její rodiče, tak vidím, že to jsou moc milí lidé, kteří nemají rádi ty různé věci okolo a jdou přímo k tomu zdroji. Takové oslovení mě mile potěšilo.

Úspěchů z juniorského okruhu má hodně

Byl tam nějaký konkrétní moment, kdy vás přesvědčila a kdy jste si řekla, že je to opravdu talent?
Viděla jsem, že je celkově hodně vyhraná. Když jsem se podívala na servis, na volej, na základní údery, tak mi přišlo, že tam nebyla viditelná slabina. Samozřejmě, pořád je co zlepšovat a na čem pracovat, ale nebylo to nic dramatického, že by se něco muselo razantně předělávat. Je to kompletní hráčka. Největší umění Barbory je to, že je schopná to prodat v zápasech a přenést to do hry. Úspěchů z juniorského okruhu má hodně v singlu i v deblu.

Když byste se promítla do jejího věku, v čem se dnešní hráčky nejvíce změnily?
O tom se snažím přemýšlet dost často. Vrátit se do doby, kdy člověku bylo sedmnáct osmnáct, a vzpomenout si, jak jsem to vše vnímala a jaké měla pocity. Nejsem jenom trenérka, ale i bývalá hráčka, tak mám mnoho zkušeností, které bych jí chtěla předat. Není to jednoduché, protože tenis se hodně změnil a hráčky jsou dnes v sedmnácti letech mnohem vyhranější, než jsme byly my. Jsou na tom i fyzicky líp, dělají kondiční přípravu, strečink, mají i ve svém věku realizační týmy. Chybí tomu ale zase variabilita, je to hodně jednostranné. To je veliký rozdíl. Nedá se to srovnat, jsou to dvě dekády. Jedno je ale jasné, co jsem vypozorovala na turnajích, tak všechny holky to hodně umí a jdou si za tím.

Co všechno musíte Báře dát, aby měla to něco navíc, své soupeřky porážela a dostala se do stovky a mohla hrát turnaje WTA?
Musí se zlepšit po všech stránkách. Má ohromně dobrou ruku a je tenisově vyspělá, ale chybí jí kondice, aby byla schopná dostat se ke každému balonu, vydržela dlouhé výměny, byla na kurtu pohyblivější. To je hlavní věc, na které musíme zapracovat. A to, co se naučí, aby přenesla do zápasů a uměla to hrát. To se z mé pozice lehce říká, jsou to všechno mladá děvčata, takže si musí projít turnaji, prohrami i výhrami.

Jste přísná trenérka, nebo jdete cestou dialogu? Co máte raději?
Musí být obojí. Musí být vzájemný respekt, s čímž nemáme problém, ale musíte také vystihnout momenty, kdy člověk musí být přísný, kdy naopak povzbudit. Je to náročný proces. Nenudíte se, od rána máte program, ať se vyhrává nebo prohrává. Je to celodenní náplň.

Jak prožíváte zápasy? Je to stres, nebo si je užíváte?
Zjistila jsem velice rychle, že si je neužívám. (smích) Když něco chcete dělat dobře, na něčem vám záleží, a očekáváte výsledky, tak je to náročné. Zápasy prožívám. Jsem ze své kariéry a i v životě hodně citlivý a emotivní člověk, tak je zajímavé, jak to vevnitř pracuje, když člověk na tom hřišti není a jen to sleduje.

Je výhoda to, že jste bývalá hráčka? Že ze své zkušenosti můžete Báře říct, co vám vadilo a jak v těch důležitých chvílích poradit?
Určitě. Tenis je každý den jiný. Jeden hrajete dobře, říkáte si, jak vám to hezky jde, a najednou další den je jiná soupeřka, jiné podmínky, jiná nálada a najednou to nejde. Je to proces, při kterém musíte najít správnou motivaci a udržovat svého hráče ve stadiu, aby pořád chtěl a vyrovnal se se vším, co mu den nabídne. To, co chce trenér, je jedna věc, ale je to pořád jen trenér, který může pomoct, poradit, naučit, vysvětlit, ale když to všechno jde od samotného hráče, tak se to potom dělá lehce.

Nemá jinou šanci než útočit

Má Bára vítěznou mentalitu?
Díky tomu, že je Bára dobrý člověk a je hodná, tak se potřebuje naučit být na kurtu přísnější. Mluvily jsme o tom. Říkala jsem jí: „Vyhráváš, tak musíš ty holky dorazit. Neuklidnit se, neuspokojit. Získat jistotu a sebedůvěru." Ona není ten typ jít přes mrtvoly, ale vítězný instinkt v sobě má. Je potřeba ho zesílit, aby její sebevědomí bylo silnější každý zápas.

Ženský tenis je dnes často takové pinkání od základní čáry. Uvažujete o tom, že byste jí vtiskla útočnější styl, který dnes málokdo umí zahrát.
Určitě ano. Díky jejímu talentu i pohybovým schopnostem nebude mít jinou šanci než hrát útočný tenis. Nikdy to nebude hráčka, která to vydře zezadu po dvou a půl hodinách. Přijde to s časem, s vítěznými zápasy a sebevědomím. Chci, aby byla všestranná a uměla si ten tenis zjednodušit.

Naučíte ji i váš pověstný čop?
Ona ten „slajsovaný" bekhend má. Ale tím, že hraje obouručák, tak je ta ruka ještě vlažná. Ale nezapomeňte, že je to teprve pár měsíců, co jsme spolu začaly. Odehrála asi šest turnajů a musí nastartovat ty dlouhé periody na trénink a zlepšení, to jsme zatím neměly. Musí to ale zlepšit už během těch turnajů. Na to, aby se zlepšila v žebříčku a nemusela hrát kvalifikace, potřebuje hrát a vyhrávat zápasy. To dává trenérovi málo času na kvalitní dlouhodobou přípravu, při které se dějí velké změny, tenisové i fyzické. Jde o to, najít správný balanc. Začaly jsme na jaře a věděly, že musí začít hrát. I s tou minimální třítýdenní přípravou před sérii turnajů by ty výsledky mohly být ještě o hodně lepší, ale zlepšení a krok dopředu tam je. A to je důležité.

Na jak dlouho jste na spolupráci domluvené?
Nějak konkrétně jsme se nedomlouvaly. Já měla vždycky všechno naplánované, celou kariéru, kde budu a co budu dělat, a ono to někdy tak přesně nevyšlo. Po dohodě s Bárou, která také nechtěla mluvit o nějaké konkrétní době, jsme si daly zkušební období, než jsme se rozhodly, že bych s ní na nějaký turnaj jela. V letošním roce mám také své povinnosti. Hraní legend v Paříži, na Wimbledonu, nějaké komentování v televizi, takže nemohu být úplně všude. Ale to je naopak i dobré, že se ta hráčka naučí myslet sama za sebe a naučí se se vším vyrovnávat. Když bude Bára spokojená a já budu mít pocit, že jí pomáhám dopředu, tak v tom budeme pokračovat.

Bartoliové jsem Wimbledon moc přála

Když se vrátíme o rok zpět, jak vzpomínáte na trénování Marion Bartoliové? Rychle skončilo a moc podrobností se o tom nevědělo.
To je jedna z těch zkušeností, kdy to bylo naplánované na déle a skončilo to. Kdo zná její situaci s tatínkem, tak to chápe. Oslovila mě s tím, že by chtěla, abych jí pomohla vyhrát Wimbledon. Vždycky jsem věřila, že to může vyhrát, ale věděla jsem, že aby vyhrávala, tak musí být uvolněnější a ne hrát v takovém stresu jako po celou svou kariéru. Odletěla jsem za ní do Indian Wells, kde jsme spolu byly tři týdny. Začaly jsme spolupracovat a nebyl absolutně žádný problém. Věděla, že pracujeme na společném cíli. Vlivy tatínka tam ale pořád byly a nakonec to dopadlo tak, že se rozhodla, abychom spolu skončily.

Z kolika procent je tedy ten její následný wimbledonský triumf váš?
(smích) Nula celá nula jedna. Byla to zajímavá a dobrá zkušenost. Po dlouhé době jsem se pohybovala mezi top hráčkami a všimla si, že tenisový trenér se stal takovou malou součástí celého týmu. Marion měla ráno rozcvičku, pak šla dělat s někým strečink, pak šla na činky a pak mi řekla, kdy bude čas na trénink. V minulosti byl tenisový trenér a to bylo číslo jedna. Ti to vše řídili a vše se pohybovalo kolem tenisu. Teď má hráčka kolem sebe na každou část přípravy někoho jiného, vy pak máte spolu hodinku na tenis a máte dělat zázraky. To bylo zajímavé. Viděla jsem, že po tom Indian Wells se Marion nedařilo, nevyhrála ani turnaj a pak přijela na Wimbledon, kde se pár holek zranilo, prohrálo, otevřel se jí turnajový pavouk a najednou sedím v sobotu královské lóži a sleduji ji ve finále. Moc jsem jí to přála. Obětovala tomu celou svoji kariéru a s tím jejím neortodoxním tenisem je vyhrát Wimbledon neskutečné.

Je to důstojné pro člověka, který má takové úspěchy za sebou, aby ho vzali do týmu, kde bude jedním z mnoha?
Tohle začalo v mužském tenise, do týmů se pořád přidávali lidi. Když člověk ty podmínky akceptuje, tak s tím musí pracovat. Ale jednoduché to není. S Marion jsem měla pocit, že je tam dalších deset vlivů a pak nějaký limitovaný čas pro tenis. Není tam ani takový osobní kontakt s hráčem. Ale zase na druhou stranu jsou ti top hráči tak individuální a jakoby sobečtí, že to ani nevyžadují.

Měla byste po té zkušenosti s Bartoliovou ještě chuť vzít nějakou top hráčku? Teď se často vracejí bývalí slavní hráči jako trenéři.
Když se na tu první desítku podívám, tak i kdyby ta příležitost byla a já si mohla vybírat, tak to vůbec nedovedu posoudit. Záleželo by na tom, kdo by to byl, jaká by to byla příležitost, v jakém životním období by to přišlo. Vážně nevím. Hodně se ten ženský tenis změnil. Kdyby nějaká příležitost byla, tak to člověk vždycky zváží. Nejlepší ale je dostat ten talent a vypěstovat si ho a dostat někam. To je hrozně časově náročné, taky fyzicky a psychicky. A na to musí být člověk připravený.

To je pro vás určitě i o to větší výzva, budovat si to od začátku než přijít k hotové hráčce, že?
Samozřejmě, ale musí se dařit. Když se jde dopředu, tak je to super. Člověk jede z turnaje na turnaj, pořád se něco děje, zlepšujete se, v žebříčku vidíte posun a je to fajn.