Finanční rovina to není. Zatímco na letošním US Open si vítězové dvouhry přijdou na 3,5 milionu dolarů, v Paříži to je „pouze" 2,29 milionu. Nejméně ze všech čtyř grandslamů.
Areál Rolanda Garrose také jaké jediný stále nemá zastřešený kurt, i když to by se mělo během několika let změnit. A samozřejmě tu je nevyzpytatelná antuka. Plus proměnlivé počasí. A Rafael Nadal…
Skoro se chce říct, že právě French Open je ze všech grandslamů nejtěžší vyhrát.
PROMĚNLIVÉ POČASÍ A ABSENCE STŘECHY
„Myslím, že ano," přitakává Mats Wilander, který v 80. letech na Roland Garros třikrát triumfoval a nyní pracuje jako komentátor Eurosportu. „Za prvé je tu Nadal, což samo o sobě dělá z tohoto turnaje ten nejtěžší," s úsměvem poukazuje na fakt, že je-li španělský antukový král ve formě (a letos válí), je v Paříži prakticky neporazitelný.
Jsou ale i další důvody, proč je French Open tak unikátní. „Podmínky se tu strašně rychle mění. Musíte být připraveni úplně na všechno. Ráno trénujete a je pěkně, a odpoledne jdete hrát zápas a je sychravo. Úplně odlišné podmínky," upozornil Wilander a podotkl, že počasí má samozřejmě vliv i na povahu antukového povrchu kurtů.
„Odskok míčku může být každou chvilku jiný," říká slavný Švéd. Navíc svou roli hraje i už zmíněná zatahovací střecha, přesněji řečeno její absence.
Program French Open bývá každoročně hodně zamotaný kvůli dešťovým pauzám. Tenisté a tenistky je nemají rádi potom bývá mnohem těžší soustředit se jen na hru. I Wimbledon je proslulý deštěm, má ale střechu nad centrkurtem a počasí tam navíc nebývá tak bláznivě proměnlivé jako v květnové Paříži.
„Je to těžké, hráč může úplně vypadnout z rytmu. Z hodiny na hodinu netušíte, co bude dál," popsal Wilander. Když k tomu všemu připočteme specifika hry na pomalé antuce, je zjevné, proč je právě titul z Roland Garros tak těžko dostupný.
„Strašně dlouho jsem o téhle chvíli snil," rozplýval se po loňském triumfu Novak Djokovič. Právě titul z Paříže mu chyběl do sbírky a marně po něm toužil dlouhá léta.
ANTUKA? NEVYHOVUJE KAŽDÉMU
I takový Roger Federer potřeboval jedenáct pokusů (a Nadalovo nečekané vyřazení), než French Open v roce 2009 konečně vyhrál. A co velikáni jako Boris Becker, Jimmy Connors, Stefan Edberg nebo Pete Sampras? Ti všichni vyhráli, vesměs opakovaně, tři grandslamy ze čtyř, ale prokleté Roland Garros jim ve sbírce chybí. V Paříži nikdy nevyhrál ani takový John McEnroe.
„Pořád mě to mrzí," přiznal před časem pro CNN Sampras. Antuka neseděla jeho ranařskému stylu hry. To platí i o dalších tenisových superhvězdách. „Hra na antuce šla proti mé přirozenosti. Na antuce vyhrajete tím, že děláte méně chyb než soupeř. Na každém jiném povrchu vyhrajete, když dáte víc vítězných úderů," myslí si Becker.
Třikrát vyhrál Wimbledon, ale na French Open se nikdy nedostal ani do finále.
Agresivnějším tenistům zkrátka vyčkávací antuková taktika nesedí. Když připočteme už zmíněné faktory jako počasí či komplikovaný program (a Nadala), je jasné, proč se o French Open mluví jako o nejtěžším grandslamu.
Právem?