V roce 1994 odstartovali se svou ranní show na Evropě 2 malou rozhlasovou revoluci. Úspěšný byl i jejich další projekt – první česká odpolední show na Expresradiu. Nyní se do éteru vracejí jako speakeři nové relace Den začíná v osm, kterou lze naladit denně mezi osmou a desátou hodinou ran〜ní na stanici Frekvence 1.

Já po ránu sotva mluvím a vy už takhle brzo dokážete vést rozhovory a bavit lidi. Jak to děláte?
Roman Ondráček: My jsme na tom podobně, já toho ráno taky moc nenakecám. Ale vzhledem k tomu, že vstanu
v šest, jsem schopný se za ty dvě hodiny, které zbývají do vysílání, nějak zpacifikovat. Navíc teď to mám ozvláštněné tím, že jezdím vlakem, čímž si dobrovolně nabíhám na různé konfrontace. Chlap mi třeba řekne: „Ten Rath, to je ale vůl, jen jim to tam pověz!“ Někdy mě to pobaví, jindy si radši dám na hlavu noviny. A každý den nemám úplně super, ale to myslím zažíváme všichni. V rádiu naštěstí funguje ta zvláštní věc, že když se rozsvítí červená, okamžitě se zkoncentrujete, a tak nějak vás to nabije.
Miloš Pokorný: Já teda vím docela bezpečně, že už bych nemohl vysílat od šesti jako kdysi na Evropě 2. To už prostě nedám.
Roman Ondráček: To je jako s vojnou. Vojnu můžeš zažít jenom jednou a mladej.

Pokud je pravda, že jste se seznámili v roce 1988, tak jste v loňském roce oslavili dvacáté výročí. Nejste už ze sebe unavení?
Miloš Pokorný: Je pravda, že teď jsme pohromadě opravdu často, protože kromě toho, že děláme v rádiu, ještě moderujeme různé akce. Někdy se stane, že se vidíme i šestkrát nebo sedmkrát týdně. Což je hezké číslo, ale myslím, že jsme se to už naučili zvládat. Když cítíme, že je toho moc, jsme schopní si to říct a dát si pauzu.

Hádám, že taková dvojka jako vy se musí pravidelně potkávat už proto, aby nevypadla z tempa a aby se nevytratila vaše pověstná souhra.
Roman Ondráček: Ze začátku jsme spolu byli ještě víc než teď, ale to je asi taky tím, že jsme neměli rodiny, takže nám nedělalo problém zajít večer do hospody, kde jsme se plácali po ramenou, jak jsme dobrý. Dneska už si to spíš vychutnáváme doma. Ptal jste se, jestli si nelezeme na nervy – někdy samozřejmě jo, ale já myslím, že to je to správné koření. Kdyby bylo všechno perfektní, tak bychom se nikam nevyvíjeli. Takže si od sebe na čtrnáct dnů odpočineme, první tejden je fajn, libujeme si, že nemusíme nic řešit. Ale po týdnu se mi už po Milošovi stýská. Je to blbý, ale je to tak.
Miloš Pokorný: My už spolu děláme tak dlouho, že jsme schopní odvést profesionální výkon i po delší pauze. Na Frekvenci 1 jsme ale přišli po půlroční přestávce, během které jsme v žádném rádiu nedělali, takže jsme se o tom přece jen museli trochu pobavit. Vlastně ještě pořád řešíme, jak na to, abychom se cítili dobře my i lidi, kteří nás poslouchají.

Tím jste mi odpověděl na otázku, jestli myslíte na své poslouchače a přizpůsobujete se jim.
Roman Ondráček: Myslíme na ně, ale nechceme se tím úplně stresovat. Ne že bychom si říkali, že teď nás poslouchá paní, které je pětapadesát. Spíš se snažíme vybírat určitá témata. Třeba na Expresu jsme se poměrně často věnovali fotbalu, protože ho máme rádi, a tady ho trošku opouštíme. Nechceme ho úplně zlikvidovat, ale je potřeba myslet na ženské i na chlapy, které fotbal nezajímá.

Vaše slavná ranní show na Evropě 2, s níž jste začali v roce 1994, byla díky vašemu novému stylu moderování v mnohém průkopnická. Co vlastně způsobilo, že jste k sobě přilákali tolik posluchačů?
Miloš Pokorný: My jsme dali dohromady něco, co tu do té doby nebylo. Myslím, že šlo hlavně o přístup k vysílání. Nebáli jsme se jít do věcí, které moderátoři před námi nechtěli nebo neuměli vyzkoušet, a místo toho jen hlásili, jaká je splavnost řek. Přišli jsme s novými nápady, třeba s tím buzením. Řekli jsme si: Fajn, je ráno, tak zkusíme budit lidi. A mělo to ohromný úspěch. Po čase jsme zase začali zkoušet něco jiného. Některé věci vyšly okamžitě, někdy to trvalo a někdy to třeba nevyšlo. Ale myslím, že naše přednost byla v tom, že jsme se nebáli experimentovat, a když jsme se minuli účinkem, klidně jsme to přiznali.
Roman Ondráček: Podle mě jsme byli živější než ostatní moderátoři. Předtím byla Evropa 2 takové to voňavé rádio, prostě moře pohody, kde se ale nic moc nedělo. A my jsme chtěli ne snad šokovat, ale docílit, aby se ti, co nás poslouchají, ráno fakt vzbudili. Zkraje jsme neměli úplně skvělé výsledky, lidi nadávali, protože byli zvyklí, že jim něčí hlas jednou za hodinu řekne, kolik stupňů mají na teploměru za oknem, což jim přišlo hrozně zajímavé. Ale my jsme s nimi chtěli komunikovat, dělat si z některých věcí legraci, protože jinak bych se z toho taky mohl zbláznit. Ať jsem si pustil bednu nebo přečetl noviny, všude byl nějaký mord. Tak jsme to prostě brali po našom, co nás zaujalo, to jsme glosovali, a byli jsme svižní.

Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale neměli jste tenkrát větší prostor, než máte v současnosti? Teď položíte jednu otázku, host odpoví a už jde zase muzika.
Roman Ondráček: Na Evropě 2 zas tolik prostoru nebylo. Největší volnost jsme měli asi na Expresu, kam jsme si pozvali hosta a hodinu s ním klábosili. Nám se to líbilo, jemu taky, ale nevím, jestli se to zamlouvalo všem posluchačům, protože na hudebním rádiu lidé přece jen nějakou hudbu očekávají.

Takže se doba moc nezměnila?
Roman Ondráček: Změnila se, určitě. My se s tím pochopitelně pereme, váš pocit je oprávněný. Chtěli bychom mít víc času, i když zatím, než se show na Frekvenci 1 zajede, jsme docela rádi, že nás co čtvrthodinu střídá počasí a zprávy. Ono vymyslet po každé písničce vstup tak, aby zvonil, je docela těžké. Ale už je to přece jen měsíc, takže se pozvolna dostáváme k debatě, zdali by to nestálo za větší prostor. Některé hosty si můžeme za půl roku pozvat znovu, ale když tady bude například Miloš Forman, se kterým jsme ještě nikdy rozhovor nedělali, tak já si ho chci užít. Nechci být vystresovaný, že má každou chvíli přijít nějaký předěl, a nechci mu dávat povrchní rychlé otázky, jestli má radši řízek, nebo bůček. Upřímně řečeno nevím, jestli je dneska na rádiu možné získat půlhodinu čistého času. Ale neustále se o to snažíme.
Miloš Pokorný: Čas je prostě drahý. A lidi chtějí, aby se pravidelně hlásilo počasí a četly zprávy, protože ne každý vstává v celou, aby to chytil hned napoprvé. Musíme respektovat, že ráno je jiné než odpoledne, kdy už vlastně všichni všechno vědí a nanejvýš se dozvídají nějaké aktuality. Zároveň se ale s tím časem pereme a prát budeme, protože někdy nám je líto, že jsme určitou věc nemohli víc rozebrat. Když máme někoho na telefonu, chtěli bychom si ho tam podržet co nejdéle, protože je to unikátní a třeba se to už nebude opakovat. Musíme prostě najít kompromis. Mně přijde důležité, že se o tom pořád bavíme, protože kdybychom to brali už jen jako rutinu, kterou zmákneme levou zadní, tak by to bylo dost špatné.

Byli jste první a po vás přišla záplava vám podobných, ale většinou už to nebylo ono. Vnímali jste jako jistou devalvaci, že noví moderátoři už mluví úplně o všem, a přitom vlastně mluvit neumějí?
Miloš Pokorný: Lidí, kteří se snažili dělat to, co my, jsme za ta léta zaslechli mraky. Někdy jsme se tomu usmáli, protože ty fóry byly úplně převzaté, jen špatně udělané nebo postavené na hlavu. Říkali jsme si: Á, naše buzení, akorát mu říkají Nachytávky. Problém moderátorů, o kterých se bavíme, jen ten, že oni by hrozně rádi, ale nedokážou to dotáhnout do konce. My jsme taky měli stažený zadek, když jsme volali na celní správu nebo nám na druhém konci drátu paní málem zkolabovala. Tehdy jsme se fakt báli, aby ji netrefil šlak. Jenže když už si člověk ten fór vybere, musí ho dotáhnout – i za cenu, že se znemožní. Vzpomeňte si na ten legendární průšvih, když jsme dělali týden se skupinou Duran Duran. Volali jsme pana Durana a tak dlouho jsme tlačili na paní Duranovou, ať nám ho dá k telefonu, až nám řekla, že je mrtvý. A bylo po fóru. Ale to je riziko téhle hry. Buď to zazvoní, anebo je trapas.

Dostali jsme se k otázce, jestli máte nějakou hranici, za kterou už byste nešli.
Miloš Pokorný: To je asi pocitová záležitost. Není to tak, že bychom si třeba striktně zakázali politiku. Spíš se jedná o způsob, jakým tu věc podáme. Mně nevadí, když mi někdo řekne: Hele, to už bylo moc. To je jeho pohled. Ale když já sám cítím, že tohle už ani mě nebaví, tak tam je asi ta hranice, kterou si dáváme.
Roman Ondráček: Například jsme nikdy nedělali téma z toho, že někdo umřel. Vždycky jsme si říkali, že stačí, když o tom informují zprávaři. My sami jsme to rozebírat nechtěli, protože co s tím? Ne že bychom chtěli za každou cenu působit pozitivně, ale přece jen tu nejsme od toho, abychom lidem kazili náladu. Taky se pokud možno vyhýbáme takovým těm sexy drbům, kdo s kým, nevěry a tak. A čím jsme starší, tím míň toho říkáme o sobě. Dřív jsme ze svého úspěchu, který přišel znenadání, byli trošku vykulení, takže jsme si občas přihřáli polívčičku a zmínili se, že o víkendu máme v diáři Žofín, kde budeme uvádět to a to. A kolikrát jsme udělali nějakou skrytou reklamu, aniž bychom to vůbec tušili. Dneska jsme soudnější.

Stejně to může být problém, když se dva lidi znají tak dlouho a dobře jako vy. Nestalo se vám, že jste k sobě ve vysílání začali být příliš osobní?
Roman Ondráček: Někdy to asi ulítne. Třeba na Evropě 2 jsme po sobě šli daleko víc než teď. Záměrně jsme se tam štengrovali a jednou jsme byli tak rozevlátí, že jsme se poštěkali přímo do éteru. Posluchač to poznal, protože šla jedna písnička a za ní hned druhá. Ale někdy to bylo fajn, lidi občas zajímá váš názor. Jen jim ho nesmíte rvát za každou cenu.

Uvědomujete si, že je jen otázkou času, kdy přijde někdo mladší a převálcuje vás, tak jako vy jste kdysi převálcovali ostatní speakery?
Roman Ondráček: No jasně. Já se tedy zas tak nebojím, protože sám vidíte, kdo se dnes v médiích pohybuje. Mně by se i líbilo, kdyby tady byla zdravá konkurence, ale ona není. Už dávno si nemyslíme, že to rádio děláme nejlíp. Ale vím, že mu dáváme nadstandardní čas. Jsme připravení. A to je asi bolák těch lidí, o kterých jsme se bavili. Nestačí přijít z mejdanu do vysílání, projet si internet a o něčem žvanit. Já si taky umím přečíst noviny, ale mně spíš jde o to, něčím překvapit.
Miloš Pokorný: Tady by ale měla zaznít ještě jedna věc, která je asi nejdůležitější. Dobrý moderátor musí mít dar zaujmout, to znamená: hlas, fór a nápad. V tu chvíli je opravdu jedno, jestli se vrátil z mejdanu, nebo je to zpívající modelka, nebo člověk z ulice. Já si můžu desetkrát říkat, že mám techniku a jsem poctivec, ale když to nikdo nezachytí, tak k čemu mi to je? Totéž si myslím o hercích: jasně, škola a dril jsou užitečné, ale pak máte herce typu Belmonda, bývalého boxera, který přišel, líbil se ženským, byl vtipný a měl ještě něco navíc. Určitě se dá leccos naučit, ale nedá se naučit, že někoho zaujmete. Tak to prostě je.