VYBERTE SI REGION

Avril Lavigne: Milý deníčku, teď letí emo

Zpěvačka se navrátila do čela teenagerek

24.4.2007
SDÍLEJ:

Avril LavigneFoto: Sony BMG

Recenze - Pár pořádných pecek a pak zahnout do salonu, to je základní pravidlo, které provází ženské popové hvězdy už od sedmdesátých let.

Přeloženo do normálního jazyka: kariéra se musí nastartovat hodně ostře, ale dřív, než hvězda zestárne, je třeba zahnout s repertoárem a image do zklidněného středního proudu.

Když se promešká správný moment, může to znamenat až neuvěřitelně rychlý konec kariéry. V případě Avril Lavigne se naopak dostáváme do méně obvyklé situace - zpěvačka se pokusila o zklidnění příliš brzy.

Tělem už žena, duchem ještě kluk. Cílová skupina lehce pod patnáct. Nadšení ochladlo při druhé desce Under My Skin. Bylo na ní sice stejně hitů jako na té první a prodávala se stejně dobře, ale dívka se až  podezřele zklidnila. Přidala víc středních temp a víc mudrování a romantiky, kterou od ní nikdo nečekal - a nechtěl. Jeden z amerických kritiků v té době výstižně řekl, že Avril je nejpovrchnější, když se snaží být co nejvíc hlubokomyslná. 

A na obalu se dokonce objevila v sukni! Když se loni před Vánocemi vdala za zpěváka Derycka Whibleye z neopunkové skupiny Sum 41, zdálo se, že další couvání do "salonu" klidných pop rockových vod je nasnadě.

O to větším překvapením je čerstvá novinka Best Damn Thing. Je to jedna z řemeslně nejlépe udělaných desek letošního rocku; s  vycizelovaným zvukem, v němž každá barva kytary, každý úder bicích má svou roli. Tak vypadá hudba, která je strukturována pro zvukový prostor sluchátek mp3 přehrávačů.

A taky pro koncertní vystoupení, kdy s ní hymnické refrény bude hulákat celá hala. Avril vytvořila produkt, který je hudebně velmi blízko greendayovskému bestselleru American Idiot, čili chytlavý, ale také zdánlivě velmi jednoduchý emo punk. V současnosti nejoblíbenější hudbu nejen amerických teenagerů.

Z hlediska klasického punku ze sedmdesátých let je to samozřejmě spíš punčíček, ale od první písně vzniká dojem, že se Avril chytře vrací k energii svého debutu. Jen tři pomalejší, nicméně temperamentní kousky z dvanácti a zbytek tvoří skladby ve sprintérských tempech. Občas, když je potřeba ještě přiostřít, zpěvačka účelově sáhne po některém z tzv. čtyřhláskových slov. Nejvíc jich je v I Can Do Better.

"Jsem ta, která nosí kalhoty," vrací se znovu v songu I Don´t Have to Try do role mladistvé provokatérky, jejímž jediným cílem je dělat si, co chce, ať se to lidem kolem ní líbí nebo ne. V některých momentech se zdá, že jsou to záznamy z dívčího deníčku: "Dneska byl můj nejhorší den, bylo to peklo," začíná jednu píseň.

V druhé zase hned na začátku konstatuje "Vstala jsem a všechno bylo v pořádku," přičemž pak obvykle rozebírá, co miluje a co nenávidí. Své "postrašení" úplně nezrušila, jen je oproti předchozí desce zpomalila a přizpůsobila se těm, kteří ji před pěti roky začaly poslouchat a které svými názory vedla.

Ti už dnes mají také kolem dvacítky a nesděluje jim žádné chytrosti, žádné sociální nebo politické komentáře, točí se jen a jen kolem partnerských vztahů. V řadě okamžiků problémy, o nichž zpívá, nechápeme, protože Evropa je dnes na míle tolerantnější než vnitrozemí Spojených států. Také znalci angloamerické poezie vám řeknou, že Avril hodně často zapadne do stupidních říkanek, nad kterými se jim dělá zle, ale silné melodie, temperament, prostě atmosféra alba The Best Damn Thing vytváří kouzlo, které odpovídá spíš sedmnácti než současným dvaadvaceti.

Zahnutí do salonu je na nějaký čas odloženo, ale jak bude za dva nebo tři roky předstírat dnes těsně postpubertální děvče, to je otázka.

Avril Lavigne: Best Damn Thing. CD, 41 minut, vydala firma SonyBMG, 2007.

24.4.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies