VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Chimamanda Adichieová v objetí lásky a zajetí války

Dostane-li první Afričanka prestižní Orange Prize, je to událost. A je-li tématem oceněné knihy „láska a válka“, schyluje se k tomu, aby se titul stal světovou klasikou.

2.1.2009
SDÍLEJ:

MEZI DVĚMA SVĚTY. Chimamanda Ngozi Adichieová vystudovala ve východonigerijském městě Nsukka a potom v USA v Marylandu a Connecticutu, kde dosud pobývá v New Havenu (střídavě s nigerijskou Nsukkou).Foto: © SIPA Press/isifa.com

Chimamandě Ngozi Adichieové je teprve 31 let, a už je označována za přední africkou spisovatelku. Ambiciózní románová freska Půl žlutého slunce, vydavatelem výstižně popisovaná jako dramatický román o lásce a smrti, sleduje etnický konflikt mezi Nigérií a Biafrou z let 1967–1970 na pozadí životních osudů hrdinů radikálně různých stavů a postojů.

V jádru románu stojí sestry Kainene a Olanna – dvojčata, jež se sobě nepodobají vzhledem ani založením. Zatímco krásná naivní Olanna žije
z intelektuálních večírků vedených jejím sečtělým partnerem, realisticky drsná, ale uvnitř citlivá Kainene je rozená obchodnice, milovaná jediným pozitivním bělochem knihy – Brit Richard se totiž cítí být Biafřanem. Na téměř čtyř stech stranách románu se kromě biaferské prohry a dalších „brutálních dědictví kolonialismu“ odehrávají soukromé vichřice a osobní tragédie, jež se dotknou vesnických charakterů (Olannin dobrosrdečný sluha Ugwu dospívá během války, jež ho promění v silného, ale vlastními skutky poznamenaného člověka) stejně jako městských boháčů (dosud v luxusu žijící Olanna se během válečného vyhladovění ocitá na hranici bídy a prožité násilí ji přiměje přehodnotit dosavadní životní styl a angažovat se v pomoci trpícím).
Dílo ale není prvoplánově moralistní – žádná z postav není ušetřena slabostí, selhání a citového zaujetí, které hrdinství příliš nepřejí, každá je lidská a s tíživou přítomností se vyrovnává po svém, ne vždy právě srdnatě.

Pravdivé postavy

S obdivuhodnou vyzrálostí Adichieová pracuje s vnitřními boji hrdinů a jejich způsobem přežívání ve válce. Vývojem prochází zejména vztah obou sester. Právě proto jsou postavy Adichieové pravdivé – jejich hrdinství je uvěřitelně malé (ačkoli, ani dlouhodobá podvýživa je nepřiměje rezignovat na víru ve svobodnou Biafru). Zatímco muži jako by byli poněkud rozpolcení mezi svou navenek proklamovanou odvahou a soukromým srabstvím, ženy si na nic nehrají – nakonec je na nich udržet pohromadě nejen rodinu, ale i zdravý rozum. Čtenář se patrně nejvíce vcítí do nejživotnější z postav – třináctiletého Ugwua, jehož oči vidí válku nepošpiněnou ropnými zájmy, nabízejí pohled zdola.

Autorka potřebnou faktografii čerpala z vyprávění rodinných příslušníků, z koloritu svého rodiště i ze studia řady pramenů. Její několikanásobné univerzitní vzdělání je na knize znát. Poučné pokusy o nastínění zásadních společensko-politických otazníků okolo země, která existovala pouze tři roky, jsou troudnatě suché jen místy, ač je patrné, na kterou stranu se v dialozích v rámci učených disputací místních vzdělanců přidává.

Historické vysvětlivky, nepříliš umně ukryté v „knize v knize“, několika odstavcích uzavírajících jednotlivé kapitoly, jejichž vypravěčem se ukáže být ta nejméně očekávaná postava, působí trochu křečovitě. Na druhou stranu jsou tato expozé potřebná, málokdo vně Nigérie se v konfliktu starém čtyřicet let náležitě orientuje.

Bez sentimentu

Autorčin cit pro hlubiny, propasti i výšiny lidského nitra způsobuje mimo jiné také to, že se čtenář během hltání knihy téměř ocitá na prašných cestách džunglí, na ukřičeném trhu s ničím, ve vášní prohřáté posteli i pod minometnou palbou. Zemi, kde měli v době konfliktu stejnou moc vesničtí kouzelníci jako lékaři a kde se zabíjeli všichni bez rozdílu věku, zemi, jejíž odkládaná kapitulace měla na svědomí smrt více než dvou milionů civilistů, Adichieová zjevně miluje. Sentimentu, který by mohl všechno zkazit, se dokázala vyhnout. Není to v žádném případě pouze zvláštní atmosféra, exotika igboštiny a nejrůznějších frekventovaně popisovaných pokrmů, které z čtení této knihy činí požitek.

Chimamanda Ngozi Adichieová: Půl žlutého slunce
Překlad Vladimír Klíma.
BB art, Praha 2008. 446 stran.


OLGA STEHLÍKOVÁ

2.1.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
10

Chyba za miliony. Pojišťovny platily za léky i dvojnásobek

Stánky trhovců na znojemském Masarykově náměstí zely v pondělí dopoledne prázdnotou.
29

Stánky ve Znojmě jsou prázdné. Trhovkyně: Nechci se učit novoty kvůli EET

Úkol pro exekutory: vymoci tolik, jako je čtvrtina státního rozpočtu

/INFOGRAFIKA/- Políčeno mají hlavně na lidi mezi 28 a 47 lety. Těch je mezi dlužníky víc než polovina. Převažují muži.

Pohledem Jana Kličky: Akademie českých prezidentů

Nuda to nebude. Miloš Zeman má s definitivní platností v prezidentské kampani minimálně dva protikandidáty z „těžší váhy". Oba dva jsou to – i s trochou nadsázky – akademici. Ten první a již dříve potvrzený textař Michal Horáček šéfoval Akademii populární hudby. Druhý, nově potvrzený Jiří Drahoš byl až do minulého týdne předsedou ctihodné Akademie věd ČR.

Na Havaji Trumpův protiimigrační dekret neplatí, zatím na neurčito

Federální soud amerického státu Havaj prodloužil na neurčito příkaz, který pozastavil platnost protiimigračního dekretu vydaného v březnu prezidentem Donaldem Trumpem. Podle soudce bude příkaz platit do doby, než rozhodne o osudu žaloby, která označuje Trumpův krok za diskriminaci muslimů. 

Poslední rozloučení s loutkoherečkou Helenou Štáchovou, "maminkou" Hurvínka

Ve velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze se dnes rodina, přátelé a veřejnost rozloučí s ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Helenou Štáchovou. Loutkoherečka, scenáristka, režisérka a dabérka zemřela po těžké nemoci 22. března ve věku 72 let.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies