VYBERTE SI REGION

Helena Dvořáková: Na Faidru jsem hrdá

Praha - O nové hře v Divadle Ungelt, o roli, za kterou získala Cenu Alfréda Radoka, i o práci ve filmu a na seriálu Kriminálka Anděl.

26.12.2008
SDÍLEJ:

Dobrý nápad. Po gymnáziu se Helena Dvořáková nemohla rozhodnout, kam dál. Nakonec se s kamarády přihlásila na JAMU, z pěti stovek uchazečů přijali deset – a ji mezi nimi. Foto: TV Nova

Herečku Helenu Dvořákovou, členku pražského Divadla v Dlouhé, která se ještě donedávna objevovala v seriálu televize Nova Kriminálka Anděl coby psycholožka Jana Chládková, teď mohou diváci potkávat v pražském Divadle Ungelt. Společně s Miroslavem Etzlerem tam vystupuje ve hře mladé básnířky, prozaičky a dramatičky Kateřiny Rudčenkové – Niekur/Nikde, jejímž prostřednictvím podává autorka autentickou výpověď o krátkém vztahu mladé české spisovatelky a jejího ženatého, o šestnáct let staršího litevského kolegy.

Kromě premiéry máte za sebou několik málo repríz. Jak na inscenaci hry Niekur/Nikde reaguje publikum?
Ohlasy publika jsou takové, že inscenacemávýbornou režii i herecké výkony, někteří pochybují o samotném gros toho příběhu. Slečna Rudčenková se vněmodvážně otevřela, což zasluhuje můj obdiv, ale ne každému je to blízké.Mámtím spíš na mysli pánskou část publika, která se ze svých citů nevyznává tak často jako ženy. Podle mého názoru by ale hra mohla oslovit mladší diváky svým slovníkem a prostředky, protože autorka ji psala v době, kdy jí bylo osmadvacet.

Trošku z vašeho vyprávění cítím rozpaky…
Ale jen trošku… Je to totiž osud českých původních her, že si hůř hledají diváky. Dosud ale ještě nikdo nepojmenoval, proč tomu tak je. Že by nedůvěra? Nevím. Režisérka Hana Burešová na ni vsadila, protože ji téma ženských hrdinek a jejich raněných duší oslovuje.

Jaké to bylo, zkoušet přímo pod dohledem autorky? Prosazovala své názory, nebo se jen dívala, jak to představení vzniká?

Byla vstřícná, přístupná pokud šlo o úpravu textu. Myslím, že byla potěšena, jak ten kus na jevišti ožívá. Zpočátku jsme se s ním dost trápili, protože nejde o klasický dramatický text. Už v jeho podtitulu je napsáno – literární báseň o litevsko-českém přátelství na věčné časy. To samo o sobě předznamenává, že autorka použila specifickou formu, kterou zpracovat na jevišti není tak jednoduché. Důležité je také říct, že hra je napsaná ve třetí osobně. Poučení diváci vědí, že tento princip použil Ernst Jandl ve hře Z cizoty. Kateřina Rudčenková se k tomu ve svém textu přiznává, čímž se pouští do sebeironie, a toměna tom baví.

S Miroslavem Etzlerem, kmenovým hercem Divadla Ungelt, jste se setkala pracovně poprvé. Jak na sebe na jevišti slyšíte?

Mirek se mi stal během zkoušení velmi dobrým kamarádem. Je sečtělý člověk, má smysl pro humor, dokáže být charismatický, zároveň je trošičku popleta, a taky občas „brble“, když semuněco nelíbí. Všechny tyto stránky jsou mi naněmsympatické, já myslím, žemámevelmi příjemný divadelně- partnerský vztah.

Popleta? V jakém slova smyslu?
Víte, ta inscenace má spoustu obrazů či situací, a ty na sebe nepřímo navazují. Během několika vteřin musíme stihnout převlek i přestavbu scény. Bylo velmi obtížné zapamatovat si pořadí těch scén, no a Mirek to někdy plete. Vlastně, dodnes si není nikdo z nás úplně stoprocentně jistý, který obraz bude následovat. Snad vyjma zvukaře a osvětlovače v jedné osobě, který je námpři představení rovnocenným partnerem, bez něj by to nefungovalo. Sám je ale natolik zaměstnán technikou, že by mohl sotva napovědět.

S komorním prostředím, jaké je v Ungeltu, jste se ale nesetkala poprvé. Protože i Faidra, uváděná Divadlem v Dlouhé, se odehrává v blízkém kontaktu s diváky. Je vám to příjemné?
Stěna mezi diváky a herci u mě funguje v malém i velkém sále, a to díky osvětlení. Je ale pravda, že v Ungeltu je ta stěna křehčí, neboť první řada diváků je vzdálena sotva na délku natažené dlaně. Stalo se mi například, že jsem se zděsila, protože jsem diváky v první řadě poprskala. Nebomnězakručelo v břiše – Ježíši, říkám si v duchu, oni to museli slyšet! Takových věcí si ve vteřině stihne herec uvědomit, ale nesmí to na sobě nechat znát. Abych se ještě dostala k té Faidře – proměbylo v první chvíli překážkou, že bych se měla lidem takhle na blízko odhalit. Pocit studu jsem ale brzo překonala, řekla jsem si, pokud není nahota okázalá, pokud jde jen o obraz, tak plní na divadle svůj účel.

Faidra, římská tragédie z doby císaře Nerona, je krásné přestavení, získala jste za ni i Cenu Alfréda Radoka. Předpokládám, že ve vaší dosavadní divadelní práci má výsadní postavení.
Na Faidru jsem velice hrdá, myslím, že ji od začátku provázela šťastná hvězda. To představení vzniklo jako taková třešnička na dortu, neočekávali jsme, že zrovna na Seneku by se hrnuly davy diváků. I proto jsme jej od začátku zkoušení koncipovali tak, aby jej diváci mohli sledovat přímo z jeviště. Postupemčasu se ale začala v divadle prodávat i místa na balkony a myjsme zjistili, že se ta inscenace dá hrát i na velkém jevišti, což jsme si naplno ověřili při zájezdu do Albánie, kde jsme Faidru uvedli v kulisách dochovaného řeckého amfiteátru.

Z toho prostoru vám musel lézt mráz po zádech….

Bylo to úžasné, připadala jsem si jako opravdová antická heroina. Dokonce senám stalo, že při představení padala kometa. Lidi seděli, ani nedutali. Amístní média z této příhody udělala senzaci, a nás označila za hvězdy festivalu.

Nastudovat roli, která je napsaná ve verších, musel být tvrdý oříšek.
Lehké to nebylo, přiznávám, zvlášť co se týká jazyka, ale kupodivu dnes se mi ty verše říkají samy. Eva Stehlíková se zasloužila o brilantní překlad té hry, část textu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem upravila a „vystřihla“ tam, kde jsou odkazy k mytologii. To aby ucho diváka nebylo zbytečně zatíženo, dnes už se sotvakdo vyzná v římské mytologii. S režisérkou Hanou Burešovou jsme společně hledaly způsob, jak ten horký příběh o touze a vášni hlavní hrdinky interpretovat. Bylo nám jasné, že se musíme vyhnout sošně odříkaným replikám a že se chceme pokusit o velká gesta s vnitřním prožitkem.

Co se týče spolupráce s paní režisérkou Burešovou, mám pocit, že jste se vzácně našly.

Pokud ve mně našla představitelku postav, které ji zajímají, tak jsem nesmírně potěšená. Najejí popud jsem odešla z Brna do Divadla v Dlouhé a díky tomu, že se námdílko podařilo, jsem dostala pracovní nabídku i z jiných divadel, třeba z Činoherního klubu. Následně začaly přicházet i nabídky televizní a filmové. Děkuju té náhodě, která nás s Hanou svedla dohromady.

Můžete říct, jaká další role vás v Divadle v Dlouhé čeká?
Na konci ledna bychom měli začít zkoušet Calderóna. Je to zajímavé, protože to promě bude po inscenacích Znamení kříže a Život je sen (uvedená v Městském divadle Brno) už třetí hra od téhož autora.A vsadím se, že od Aše až po Starý Hrozenkov není herce, který by těch Calderónů měl na kontě tolik.

Dočetla jsem se, že jste začala studovat JAMU na popud spolužáků. Opravdu to herectví nemáte v genech?

Opravdu ne. Jediné, co vím, že z tatínkovy strany hrávaly nějaké pratety ve státní filharmonii na cello. Víc o historii naší rodiny, co se umělecké linie týče, se mi nepodařilo vypátrat. Ještě historik a spisovatel Pavel Dvořák, bratranec mého dědečka, tedy tatínka mého tatínka.

Vy jste ale mimochodem taky hudebně nadaná…

V dětství jsem hodně sportovala, kolem dvanácti jsem se začala zajímat o muziku. Zpívala jsem, hrála na flétnu, vedle toho ale chodila i malovat, hrát divadlo. Měla jsem vždycky hodně koníčků, a možná i proto nevěděla, co bych měla jít studovat. Nakonec jsem zvolila Akademické gymnázium v Brně, což se ukázalo jako dobrá volba, protože se nás tam sešlo hned několik, co se později vrhli na divadlo. Mám na mysli třeba dramaturga Národního divadla v Brně Petra Štědroně, herce Honzu Budaře, Janu Janěkovou mladší…Apředevším režiséra Honzu Mikuláška a scénografa Marka Cpina, kteří – když jsem nevěděla, kampo gymnáziu dál – mi řekli, že to jdou zkusit na JAMU. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Dopadlo to tak, že z pěti set uchazečů vybrali deset. Ajá byla mezi nimi.

Dnes je z vás herečka, která – co se jazykových schopností týče – obstojí i v Německu. Platí to pořád, nebo to byla jen krátká životní etapa?
Jen ta etapa, která odstartovala zase díky šťastné hvězdě. VMěstském divadle v Brně jsem poznala Pavla Fiebera, kterýměrežíroval jako Sally Bowles v Kabaretu. Potom mi telefonoval z Německa a nabídl mi, že bych si v městečku Mayenu, kde se v létě pořádají hradní divadelní slavnosti, mohla zahrát Aldonzu v muzikálu Muž z kraje La Macha. Souhlasila jsem, ač jsem sedm let od maturity nekvákla německy ani slovo. Začala jsem na sobě makat a sezonu nato jsem tam znovu hostovala v Šumařovi na střeše, a pidiroličku jsem dostala i v Romeua Julii.

Zastavme se také u seriálu Kriminálka Anděl. Jak jste se cítila pro změnu před kamerou?
Stála jsem před ní poprvé, teda když pominu malou roli v Četnických humoreskách. Sfouklo se to tenkrát za jeden den, a to je příliš krátká doba, za tu se moc zkušeností pobrat nedá. Myslím, že pokud by si teď někdo pustil Kriminálku Anděl v jednom kuse, tak by viděl, jak jsem krůček po krůčku získávala před kamerou jistotu. Postavu Jany Chládkové jsem se snažila vytvořit podle její charakteristiky a připomínek režiséra, ale ve výsledku jsem se na ni sama nemohla dívat. Byla jsem k sobě kritická. Potěšila mě režisérka Lenka Kny, se kterou jsem v létě natáčela film Vnučka. Řekla mi, že jsem takový trochu bergmanovský typ. No, teď čekám, až ten film uvidím, a buď nad sebou nadobro zlomím filmovou hůl, anebo to budu před kamerou zkoušet dál.

Při natáčení tohoto komorního příběhu o rodinném tajemství jste se setkala s Jaroslavou Adamovou a Pavlem Landovským. Jaké to bylo, stát po boku těchto bardů?
Jéé, neuvěřitelně náročné, oba mají svůj věk, mají leccos za sebou, mívají své nálady, požadavky, takže to mnohdy bylo jako s malými dětmi. Nesmí se jim ale upřít, že měli svoji roli dobře nastudovanou a většinou „dali první dobrou“.

Autor: Gabriela Kováříková

26.12.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZUJEME

Skvělá Koukalová slaví první letošní triumf. Ovládla stíhací závod!

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Pořadí v čele SP je opačné, Dahlmeierová vede před Koukalovou o 25 bodů. Eva Puskarčíková skončila osmá, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies