Figarova svatba jako přeslazený dort

Podobný divácký úspěch lze podle reakcí na premiéře očekávat u i nejnovějšího režisérova vinohradského díla. Výběr tohoto titulu jistě není pro Balaše a inscenační tým dramaturgickým problémem. Ostatně, co s touto hrou lze dnes ještě udělat, jak ji neotřele interpretovat a najít v ní stále podnětné otázky?

Proto Balaš nejvíce sází (a nejvíce také těží) na samou podstatu Figarovy svatby - na situační komiky textu. V inscenační podobě posunul režisér komedii k hudebnímu žánru. Hudba Ondřeje Brouska evokuje atmosféru starých filmových komedií či klasických amerických muzikálů.

Nepřekvapí proto, že několik scén je na Vinohradech jako tradiční muzikál také pojato. Herci zpívají Beaumarchaisův text, nejednou za početného tanečního doprovodu bodrých venkovanů či zkarikovaného služebnictva.

Balašův ohňostroj nápadů

Není to však jen muzikál, kterým Balaš text ozvláštňuje. Při honbě za dalším a dalším rozveselením jednotlivých scén bere vše, co mu přijde pod ruku. Jednou tak rozehrává snad každičké slovo, které na jevišti padne. Například zazní-li z Hraběnčiných úst zmínka o zvonech, okamžitě se v její ruce jeden malý zvonek objeví. Podruhé stylizuje několik výstupů do vyhroceného parodického stylu.

Vrchol Balašova ohňostroje nápadů pak přichází ke konci představení, kdy využívá přestávky na proměnu scénografie, kterou pojímá jako onemanshow hraběnčina učitele hudby Bazilia (Martin Zahálka). Ten ve stylu podivuhodného (a zároveň nepochopitelného) kouzelníka baví publikum neustále novými a překvapivými předměty, které vytahuje ze svého fraku: cigareta, telefon, v závěru se objeví manekýn samotného Luciana Pavarottiho, jenž odzpívá tenorův slavný operní hit.

Ve výsledku vznikl přeslazený dort o prostém receptu: Přehršle režisérových nápadů, neustále se měnící rytmus představení, jež se pohybuje na linii od veselého k ještě veselejšímu, a „rozverné“ herectví.

Jan Jiřík