VYBERTE SI REGION

Ivan Hoffman: Žijeme v chladné době

Liberec - Komentáře Ivana Hoffmana čte denně po celém Česku v Deníku více než milion lidí.

29.4.2008 3
SDÍLEJ:

Ivan HoffmanFoto:

Je mnoho novinářů, kteří by si přáli mít dar jako on. Hraje si se slůvky, tu něžně, tu drsně, ale snad každé z nich má nějaký cíl, který je všem těm poletujícím souhláskám a samohláskám společný. Tam se v jeden okamžik potkají. Každý komentář o dění malém i velkém okolo nás, skončí větou, ta pohladí i zamrazí. Řeč je samozřejmě o Ivanovi Hoffmanovi, bývalém komentátorovi společenského dění na stanici Český rozhlas 1 Radiožurnál.

Když se ohlédnete zpět do doby vašeho odchodu z Radiožurnálu. Zůstává ve vás po nečekaném „vyhazovu“, kdy jste měl snad uvolnit místo mladším, škraloup křivdy?

Jen úplně tenký, protože já vlastně nebyl vyhozen, vyhozena byla z vysílacího schématu ranní poznámka. A protože za tu jsem byl placen jako externista „od kusu“, nezbylo mi, než se poohlédnout, zda to, co dělám, nemá zájem koupit někdo jiný.

Jak je to možné, vždyť všechna média včetně Deníku informovala veřejnost, že se Radiožurnál zbavil jednoho z posluchači nejvíce žádaného člověka. By to snad jiný Ivan Hoffman?

To ne, byla řeč i o mě. Jako čistka to mohlo působit vzhledem k radikální změně formátu, ale ve skutečnosti jsem nějaké nabídky v rádiu dostal i od nové manažerky Radiožurnálu. Jenomže jsem současně ze všech stran dostával nabídky zajímavější.

Jak to tedy dnes vnímáte?

Že měl Bůh pro mne jiný plán a po dvanácti letech v ranním éteru mi svěřil novou misi.

Centrální redakci Deníku se podařil velký tah na bránu. Ještě předtím, než Vás stihly lapit další celorepublikové deníky či rádia, přistoupil jste na dohodu s Deníkem. Každé ráno mohou čtenáři internetového zpravodajského serveru Denik.cz poslouchat vaši úvahu pro příslušný den v audiozáznamu, jak tomu bylo mnoho lidí zvyklých na Českém rozhlasu.

Ani čtenáři tištěného Deníku o nic nepřijdou. Každá vaše poznámka je přetištěná ve všech 72 redakcí, což je v přepočtu na čtenáře víc jak jeden milion lidí. Jak pro takový počet lidí hledáte cílovou skupinu, jež se ztotožní s vaším názorem?

Vlastně nehledám. Snažím se to přemýšlení nahlas provozovat tak, abych co nejméně lidí naštval, ale někdy k tomu samozřejmě dojde. Už proto, že žijeme dobu, kdy se upřednostňuje hledání toho, co je výhodné, před tím co je správné. A tak mohu působit, že jsem mimo, anebo někoho znervózňovat.

Hledáte cestu, kde není odpor, není to v rozporu s komentátorem?

Není. Neřekl jsem, že něčemu ustupuji, jen se snažím najít cestu vzájemného pochopení. Předložit své důvody, proč si myslím to či ono.

To mě přivádí na další otázku. Někteří autoři nečtou diskuze pod svými články. Buď neumí argumentovat, nebo například nechtějí čelit různým nepříjemným výlevům. Vy sám, čtete vzkazy lidí, které píší pod vaše komentáře?

Ano. Pravda, někdy je to hodně nepříjemné. Anonymita internetu bohužel otevírá dveře lidem, kteří chtějí jen urážet, na druhou stranu mám příjemnou zkušenost ze stránek Denik.cz. Reakce jsou zde velice věcné, nebo jen třeba došlo k nepochopení. Někdy proto sednu a když to není anonym, tak na takový příspěvek odepíšu.

Trochu jsme zamluvili vaši knihu. Proč Liberec? Píšete o Liberci nebo máte na Liberec nějaké vzpomínky z dřívější doby?

Přijal jsem pozvání k besedě od knihkupce pana Fryče, který se o knížce dověděl od nakladatelství X.Y.Z. Na Liberec si vzpomínám jen matně, byl jsem u vás naposledy jako folkový zpěvák před více než dvaceti lety. Ale má paměť je skutečně děravá.

A když přece jen zkusíte zapátrat v paměti, nemusí to být zrovna vzpomínky na Liberec, ale jak byste popsal vývoj doby před revolucí, po revoluci a dnes.

Kdybych měl začít od lesa, citoval bych, co kdysi napsal Albert Camus – totiž že ideálním společenským zřízením je otroctví. Protože jenom když je člověk utlačován, ponižován a jinak ničen, může ukázat, co v něm doopravdy je. S příchodem vnější svobody jakoby hodně lidí ztratilo kus té svobody vnitřní. Po revoluci hodně mých kamarádů začalo podnikat, většinou se stáhli do sebe. Obyčejná lidskost a kamarádství je myslím stále vzácnější. Jsem z této „chladné“ doby celkem rozpačitý. Máme svobodu, ale něco hodně důležitého jsme i ztratili.

Myslíte si, že je to s českou společností skutečně tak vážné? To co jste řekl na mě působí poměrně depresivně…

Zdaleka nemyslím, že všichni lidé vyhasínají sami v sobě. V každé době je někdo, kdo je pro vás důkazem, že je lze s životem naložit dobře. Každý z nás má takové lidi a bez nich se žít nedá. Až bez těchto lidí by to bylo depresivní.

Vaše kniha se jmenuje Demontáž řetězu. Jaký řetěz tím máte na mysli? Napadá mě, jestli to není třeba nějaká poznámka směrem k paní Tachecí?

Ne to doopravdy není, já jsem s lidmi z Radiožurnálu stále zadobře. Kniha je výběrem poznámek z let 2001 – 2007 a podle jedné z těch poznámek se jmenuje. První výběr z let 1996 – 2001 měl název podle poznámky „Pomalý potlesk“.

V čem je rozdíl, mezi vašimi bývalými ranními poznámkami a dnešními sloupky v Deníku?

Určitě v uzávěrce – neodevzdávám práci dvě hodiny po půlnoci, ale ve čtyři odpoledne. Tím pádem nemohu a vlastně ani nemusím být za každou cenu úplně aktuální. Zamýšlím se nad tématy z jiné perspektivy a doufám, že to těm sloupkům prospívá. Užívám si zkrátka příjemné změny. Deník patří k tomu nejlepšímu, co mne poslední dobou potkalo.


O potkávání s Ivanem Hoffmanem
Poprvé jsem se potkal s Ivanem Hoffmanem poněkud jednostranně. Já potkal jeho. On mě nikoli. Seděl jsem v autě a poslouchal poprvé (je tomu už hodně roků) jednu z jeho ranních rozhlasových poznámek.

Od té chvíle jsem se s Ivanem takto potkával pravidelně. Později jsem na naše „schůzky“ zval i svou dceru. Necelé dvě minuty naslouchání patřily k našemu rannímu rituálu. Postupně jsme si nedovedli představit, že by nás na naší cestě někde mezi pražským Smíchovem a náměstím Míru, nedoprovázel Ivanův hlas.

Oslovil nás oba. Čím? Na rozdíl od řady přepjatých, vyhrocených, intelektuálně možná navenek vytříbených, ale přesto mnohdy prázdných komentářů, mluvil Ivan jinak. Dokázal normálním jazykem, lidsky vyjádřit neextrémní srozumitelný názor na to, co se dělo kolem nás.

Podruhé seděl Ivan vedle mne v autě skutečně. Vezl jsem ho z Vysočiny z předávání novinářských cen. Mluvil překotně, vyprávěl nadšeně, vyzařovala z něj stejná lidskost, normálnost, kterou jsem už dávno znal z reproduktorů. Byla to příjemná cesta.

Potřetí jsem Ivana uviděl, když otevíral dřevěná vrata do svého venkovského domova a zval mě dál. Ukazoval mi zahradu, vysvětloval, proč má slepice nejen za stodolou, ale i před ní. „Bylo nám líto., že jsme na ně neviděli, tak jsou i tady.. ,“ řekl. Pak jsme se dohodli na spolupráci. Jelo se mi domů moc dobře.

Od této doby se s Ivanem, tentokrát už oboustranně, vídáme prakticky denně. Ať už je to přes mail, telefon nebo osobně. Jsem za tato setkávání osudu vděčný. Někdy mě nutí přemýšlet o tom, o čem by mě přemýšlet nenapadlo. Jindy v duchu s Ivanem polemizuji, častěji souhlasím.

Věřím, že podobný pocit budete mít i vy, čtenářky a čtenáři, až se na stránkách této knížky budete setkávat s Ivanem Hoffmanem.

ROMAN GALLO
ředitel redakcí a šéfredaktor Deníků

Autor: Jan Široký

29.4.2008 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

K soudu s Čechem v Súdánu přišli i zástupci ambasády EU

Chartúm/Praha - Dnešní soudní stání v Chartúmu s českým misionářem Petrem Jaškem přišli sledovat i zástupci ambasády Evropské unie. Sdělila to česká velvyslankyně v Káhiře Veronika Kuchyňová Šmigolová, jejíž úřad má působnost také pro Súdán. Jašek čelí v africké zemi obvinění z protistátní činnosti a v minulosti se jej zastal Evropský parlament.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies