Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Irena Obermannová přichází s Láskou jako Řím

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ - Před více než deseti lety odešla Irena Obermannová z oddělení dramaturgie v České televizi a napsala knihu Deník šílené manželky. Zpověď ženy, která zůstane po rozvodu sama na dvě malé dcery, sklidila úspěch v České republice i v zahraničí. Její poslední kniha „Láska jako Řím“ je o lásce, o životě, o smrti a o psaní.

22.7.2009
SDÍLEJ:

Irena ObermannováFoto: Deník/Martin Divíšek

Vaše dcery jsou nyní dospělé, Berenice je osmnáct a Rozálii 24 let. Čtou vaše knihy?

Ta starší myslím četla všechny a ta mladší říká, že je číst nechce, protože ji svojí otevřeností trochu lekají.

Ale já vím, že to není tak úplně pravda, protože Berenika některé mé knihy čte a povídá si o nich se mnou. Spíše nechce, aby se jí na to někdo ptal.

Vyčítaly vám někdy, že jste jim vzala soukromí?

Ne. Asi je to proto, že jsem jim ho nesebrala. Věci, které by mohly vyznívat negativně, tam prostě nejsou.

Jakou část z vašich knížek tvoří realita?

To se špatně měří. Knížku od knížky je to jinak. Například Deník šílené manželky byl více z mého života než třeba kniha Matky to chtěj taky, která je celá smyšlená. Hodně smyšlený je i děj v knize Nezavěšujte se.

Ale hodně reálné v mých knížkách je prostředí. Když je hrdinka v kuchyni, tak je to vždycky moje kuchyň, jinou neznám.

Ale kuchyň přece není v knížkách zase tak důležitá. Lze říci, že se svými zážitky nakládám zcela svévolně – některé se mi staly a některé ne, některé jsem přimyslela a jiné přetočila.

Obě dcery jsou také na prahu umělecké kariéry. Mladší Berenika je studentkou pražské konzervatoře a zpívá v kapele Discoballs. Starší Rozálie studuje dokumentární film na FAMU. Vidíte v nich samu sebe, když vám bylo dvacet?

Ne, jsou naštěstí jiné. Mně bylo dvacet za totáče, byla jsem zvyklá na to, že všichni kolem mě včetně mě drží hubu a krok, moc jsem si nevěřila, vycestovala jsem jen do NDR a do Bulharska a neměla jsem pocit, že se na tom někdy něco změní. Člověk vlastně tehdy byl zvyklý na jakýsi dvojí život, v televizi a ve škole se říkalo něco zcela jiného než doma nebo po hospodách.

Moje holky žijí naštěstí úplně jinak než já , můžou cestovat a svobodně se projevovat. Samozřejmě tato doba má zase jiná úskalí, možná záludnější, ale to by bylo na delší povídání. Rozhodně jsou dnešní mladí lidé méně pokroucení než za mého mládí.

V čem například?

Tak například se nestydí za rodiče v takovém tom legračním pubertálním smyslu. Já třeba od patnácti vůbec nechodila s rodiči do kina, na kafe, na procházku a pokud vím, tak nikdo z mých vrstevníků. Připadalo nám to trapný, že nám to ubírá na důstojnosti.

Když měla třeba moje Berenika křest jejich nového CD, probíhalo to v klubu plném pankáčů a ona chtěla, abych přišla. Tak jsem šla a říkala jsem si, že mě nesmí být moc vidět a že se k ní nebudu moc hlásit. Ona si ale pro mě přišla hned ke vchodu, vzala mě za ruku a vedla si mě přes všechny ty nazeleno a načerveno obarvené pankáče na čestné místo pod pódium a vůbec neřešila, jak to vypadá.

V tomhle jsme my byli takoví zamindrákovaní idioti, pořád jsme si museli něco dokazovat. Oni jsou víc sví.

Vaše knížky jsou vesměs o vztazích mezi muži a ženami, mnohdy s hořkou příchutí. Co byste dělala, kdyby si Rozálka nebo Berenika přivedla domů přítele, se kterým byste nesouhlasila?

Myslím, že bych se snažila jim to nedávat najevo, i když ony by to určitě poznaly, my na sobě poznáme úplně všechno. Ale ony by se na můj názor vykašlaly, tím jsem si zcela jistá.

Vaše nejprodávanější kniha Deník šílené manželky popisuje dobu těsně po vašem rozvodu, kdy jste na výchovu svých dcer zůstala sama. Nelitovala jste někdy, že jste se vlastně proslavila díky vlastnímu neštěstí?

Nelitovala jsem nikdy. Nevnímám to jako neštěstí. Bylo to moje rozhodnutí. A já tu situaci tehdy vnímala jako lvice, která musí zachránit mláďata. Prostě jako boj o přežití. S odstupem času si čím dál tím víc uvědomuji, že jsem potřebovala tu bitvu vyhrát a doufala jsem v to. Proto říkám, že ta knížke je napsaná mojí vlastní krví.

Takže vám pomáhalo se z toho vypsat?

To určitě, ale nejvíc mi pomáhalo to, že jsem si z té hrdinky také dělala trošku legraci. Ta knížka vlastně není vůbec bolestínská.

To, že jsem si z celé té situace utahovala, mě hodilo někam jinam. Humor je léčivý, když si člověk dělá sám ze sebe legraci, nemá pocit, že je ta největší chudinka na světě.

Setkala jste se i s negativní kritikou?

S negativní kritikou se setkávám pořád. Kritikou uznávaná nejsem a nebudu.

Není to tím, že kritiky dělali vesměs samí muži, kteří vašemu světu příliš nerozumějí?

Doufám, že ne. Spíš to vypovídá o stavu literární kritiky u nás. Čtivá knížka rovná se automaticky špatná knížka. Prodávaný autor rovná se málem pachatel trestného činu. Ten problém se samozřejmě netýká jenom mě. Ale mluvím o sobě, protože o tom vím nejvíc.

Vím, že moje knížky recenzenti nečtou. Prostě je ignorují. Vůbec nevědí, co v nic je – respektive myslí si, že to vědí, protože četli třeba nějaký rozhovor se mnou. Já jsem pro ně zkrátka ta profláklá Obermannová. Měla jsem z toho jednu dobu dokonce jakýsi pocit provinilosti. Ten už je pryč, vymluvila jsem si to.

Takže prohlašuji, že jsem ráda, že se mnou dělají noviny a časopisy rozhovory, nebráním se tomu, aby se lidé dozvěděli, že mi vyšla knížka, jsem poctěna, že někoho zajímám. A spíš kvůli všeobecné atmosféře v naší zemi je mi líto, že naše literární kritika neodpouští úspěch. Takový Kurt Vonnegut by u nás byl za blbce.

Jaké ženy mají podle vás rádi čeští muži?

Ono se to naštěstí mění a z toho se raduji. Vždycky měli ale raději ty poslušné. Píši o tom v Příručce pro neposlušné ženy a jestli mám minimální podíl na tom, že se to mění, tak jsem šťastná.

A po jakém muži podle vás touží česká žena?

Nerada mluvím o jakési podivné množině, která má jednotné vlastnosti. Vidím kolem sebe muže, kteří jsou na mateřské dovolené, přebalují děti a milují své rázné ženy kariéristky. Což je báječné. Podle mě to mužům přidává na kráse.

Vaše poslední kniha Láska jako Řím se, alespoň podle názvu, zdá být optimističtější než ty předchozí. Dá se říci, že má Irena Obermannová růžovější období?

To neumím posoudit, domnívám se, že podstatnější než optimismus je pravost. A tahle kniha je pravá, čímž nemyslím autobiografická, ale poctivá, je v souladu se mnou a s mými pocity. Ale já v téhle zvláštní době nemám úplně veselé pocity. Myslím, že všichni procházíme jakýmsi obdomím všeobecné změny a věřím, že k lepšímu. Ale bude to bolet.

Hlavní hrdinka mojí knihy se nachází v období životního bilancování, ocitla se na jakémsi životním přechodu.

Ta kniha není prvoplánově optimistická, je dost ironická a sebeironická. Je to knížka o lásce, o smrti i o životě.

Přesto si myslím, že nakonec ten příběh optimisticky vyznívá a myslím, že ten optimismus není laciný. Snad je o to cennější.

Vizitka Ireny Obermannové



Narodila se v roce 1962.

Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU, poté několik let pracovala jako dramaturgyně v České televizi a zároveň začala psát knihy.

V roce 1998 vyšla kniha Deník šílené manželky, ve které se Irena Obermannová zpovídá ze svého života po rozvodu s manželem, kdy zůstala sama s dvěma malými dcerami.

V roce 2006 navázala na Deník šílené manželky, který slavil úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí, knihou Deník šílené milenky.
Mezi další tituly patří Divnovlásky (1999), Ženské pohyby (2002), Matky to chtěj taky (2004), V pěně (2007), Normální zázraky (2008) a Láska jako Řím(2009).

Obě dcery jdou ve šlépějích maminky Ireny. Starší Rozálie (24) studuje dokumentární film, mladší Berenika (18) je studentkou pražské konzervatoře.

Autor: Lenka Vašková

22.7.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler.
5 8

Roman Šmucler: Zákaz amalgámu? Bílé plomby jsou daleko jedovatější

Ilustrační foto.
AKTUALIZUJEME
1

Další útok nožem: Neznámý útočník v Rusku pobodal osm lidí

AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE

Noční bouřka se prohnala Hradeckem, u Vlachova Březí zavřela silnici

Bouřka, která se prohnala zemí, neušetřila ani Jindřichohradecko. Několik tisícovek domácností v jižních Čechách je stále bez elektřiny. Mimo provoz také stále zůstávají některé železniční tratě.

Smršť zranění kosí hvězdy. Jsou tenisté přepracovaní?

Na kurtech připomínají nezničitelné superhrdiny. Roger Federer, Novak Djokovič, Andy Murray ti všichni umějí s tenisovou raketou v ruce věci, nad kterými se méně talentovaným jedincům tají dech. Přesto to ale jsou normální lidé, ne nezničitelné stroje na úspěchy. Poslední týdny to dokazují víc než kdy jindy.

Teror ve finském Turku: policie podnikla noční razii, zatkla pět osob

Finská policie při noční razii ve městě Turku zatkla pět osob. Zároveň oznámila, že motivem včerejšího činu, při němž osmnáctiletý Maročan pobodal nožem deset lidí, byl terorismus. Agresora střelila do nohy a zadržela. Dvě oběti na následky zranění zemřely.

Jiří Kajínek nazul kopačky a hrál fotbal za rodné Prachovice

Páteční přátelské utkání prachovických fotbalistů s třemošnickým týmem recesistů vzbudilo rozruch. Proč? V prachovickém dresu nastoupil na stadion asi nejznámější rodák této obce – Jiří Kajínek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení