VYBERTE SI REGION

Ivan Steiger: Srpen byly moje Vánoce

České Budějovice /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ - Známý kreslíř Ivan Steiger vzpomíná na studia v Čimelicích, vojenskou službu na letišti v Plané i na okupaci v roce 1968, která mu změnila život… Kreslíř Ivan Steiger (72) rozdává již desítky let radost svými inteligentními kresbami a humorem, vedoucím k zamyšlení čtenáře v různých zemích světa. Za svou činnost byl vyznamenán rytířským křížem německým prezidentem i státním vyznamenáním prezidentem Václavem Klausem. Po ruské okupaci v srpnu 1968 odešel Ivan Steiger s rodinou do exilu a nyní žije střídavě v Mnichově, na bavorském venkově a v Praze. „K nejkrásnějším rokům mého života patří studium na filmové škole v Čimelicích,“ svěřuje se Ivan Steiger, který po ukončení studia dramaturgie a scenáristiky na FAMU sloužil rok i na letišti v Plané u Českých Budějovic a spolupracoval s tehdejší předchůdkyní Deníku – Jihočeskou pravdou.

20.9.2011
SDÍLEJ:

Ivan Steiger je světoznámým kreslířem. Foto: Deník/Radek Gális

Sovětská okupace v srpnu 1968 vám zásadně ovlivnila život, protože jste hned po ní odešel s rodinou do exilu. Jak na tehdejší události vzpomínáte?

K půlnoci z 20. na 21. srpna mi zavolal domů herec z divadla Na zábradlí Jaroslav Vízner, starší bratr Oldřicha Víznera, tehdy ještě „Olínka“ a sdělil mi, že jsou tady Rusové. Nevěřil jsem mu a vyběhl ven. Bydleli jsme tehdy ve Valdštejnské ulici. Pod Zámeckými schody stál už ruský tank, ráno tam Na Klárově ležel už první zastřelený… Odpoledne k nám pak přiběhl „jakýsi soudruh“ s kravatou, viděl jsem v průjezdu tatrovku šestsettrojku. Varoval mne, že mi z ústředního výboru vzkazují, abych dnes v noci nespal doma. Že prý jsem na zatýkací listině hned na první straně jako šestnáctý, nebo sedmnáctý, že všechny objíždí. To mne vyděsilo. Časem jsem zjistil, že to byla komunistickými kolaboranty spěšně sešitá zatýkací listina lidí z Literárních novin. Pro ně jsem kreslil dosti ostré karikatury. Tak důležitý jsem nebyl. Se mnou byl na seznamu, pamatuji si, Milan Schulz i Ludvík Vaculík, snad celá redakce. Bál jsem se přes noc zůstat doma, ale také jsem nechtěl opustit rodinu. Hned vedle nás, na skok z našeho kuchyňského okna ve Valdštejnské bylo indické velvyslanectví, které je tam snad dodnes. Noc jsem tedy strávil ve svém fiátku schovaném v křoví u nich na zahradě. Za mnou už byla jen zeď zámeckých schodů, kde hlídkovali ruští vojáci. Slyšel jsem je mluvit, i jak si zapalují cigarety, bál jsem se, že budou slyšet i mne, když usnu. Samozřejmě, že jsem celou noc nespal. Ráno nám telefonoval německý přítel z Mnichova, abychom přijeli. Nebylo mi ještě ani třicet. V té době jsem už byl ženatý a měli jsme čtyřletou holčičku. Tenkrát už jsem spolupracoval nejvíc s mnichovským Süddeutsche Zeitung a tuctem dalších německých, anglických i italských novin. Další noc v křoví u zdi Zámeckých schodů se mi už strávit nechtělo. Třetí den už jsem to nevydržel a rozhodli jsme se, že na pár dní odjedeme do Mnichova. Stejně jsem doma neměl co kreslit. Už když se před srpnem tvořil „socialismus s lidskou tváří“, říkal jsem si, že do toho nebudu rýpat, že nemohu karikovat Dubčeka a jeho lidi, že bych jaksi měl dát na chvíli pokoj. Pas pro sebe a pro manželku jsem měl pár týdnů už v rukou, připravený na půlroční zkušenou v Mnichově před srpnem. Tak jsem se rozhodl, že do Mnichova pojedu a zkusím to ve světě.

Jak vás přivítali v Německu?

Když jsme přijeli do Mnichova, přijali nás přátelé ve Schwabingu, manželé Klaudovi. V našem budoucím pokojíku spočívalo na lůžku notářem ověřené potvrzení, že Ivanu Steigerovi, jeho ženě, dceři Helence a dalším budoucím potomkům garantují Klaudovi po dobu pěti let bezplatný pobyt a stravu v domě. Tenkrát jsme dojetím plakali a jsem dojat i teď, když na to vzpomínám. Němci nás přijali všude s otevřenou náručí. Hned první zimu se mi německý PEN klub složil na zimník. Zazvonili u nás, ve chvíli, když už jsem si rozbaloval první perský koberec. Každý měsíc mi ve světě vycházelo více než sto kreseb, přitom, v nejlepších novinách. To byl kolmý start vzhůru. Ale byly jiné časy. Němcům se dařilo dobře a s Československem bezmezně sympatizovali.

Nebál jste se cesty do ciziny a nejisté budoucnosti v exilu?

Když je vám devětadvacet let, tak jste neprůstřelný. Nepřemýšleli jsme, jestli máme, nebo nemáme odjet. Prostě jsme odjeli, kreslil jsem od rána do večera. Dokud byly otevřené hranice, jezdili jsme sem a tam, v naději, že až je jednoho dne zavřou, budeme na té správné straně. Dokud totiž vycházely Literárky, pro něž jsem samozřejmě především kreslil, připadalo mi málo statečné odjet z Prahy. Jenže Literárky zavřeli a dopadlo to, jak to dopadlo. Hranice se zavřely. Tak jsme začali žít venku. Z Ivana Steigera, kreslíře Pražského jara, se stával kreslíř evropský a světový, což byla šichta. Následujících pár let jsem pak vždycky, když se blížil srpen, dostával hodně pošty. Všichni objednávali kresby k výročí okupace, takže srpen, to byly moje Vánoce. Dařilo se mi. Pro Süddeutche Zeitung jsem kreslil asi dvanáct let bez přestávky. Mezitím mne vyzvali ke spolupráci s Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde jsem do dnešního dne otiskl 9000 kreseb. Jen si představte – 38 let, to je jedna kresba denně. Tak působím denně na miliony Němců. Nejspíš proto jsem dostal za zásluhy jeden z nejvyšších německých řádů, Rytířský kříž na stuze.

Teď žijete střídavě v Mnichově i v Praze, úzké vztahy máte ale i k jižním Čechám, že?

Čtyři nejkrásnější roky mládí jsem strávil v Čimelicích na filmové škole. Čimelice mne v exilu spřátelily s knížetem Karlem Schwarzenbergem. Vyprávěli jsme si, kdo v které místnosti bydlel a co tam zažil. Jeho dětský pokoj byl za našich čimelických časů přejmenovaný na kolchoz, tak jsme mu říkali. Strávil jsem v něm čtyři roky s Vladimírem Körnerem, závodili jsme, kdo napíše lepší povídku. Dodnes umíme napodobit křik páva, běhala jich po zámecké zahradě spousta. Tenkrát mě zajímala jen škola, světová literatura, film a naše holky. Kluci chodili na tancovačky do okolí, ale já spíš četl a psal povídky a scénáře. Vladimír Körner už se pustil do prvního románu a jeden z jeho hrdinů se jmenoval jako já, hejtman Steiger. Ani se nám nechtělo domů na prázdniny. Z našeho ročníku jsme se po maturitě tři kluci dostali do Prahy na FAMU. To se předtím nikdy nestalo. Jen Jaromír Jireš to před námi stihl.

Měli rodiče radost z vaší studentské kariéry?

Maminka si přála, abych byl herec. Mylně říkala, že bych měl jít na dramatickou školu, a netušila, že se vlastně spletla jen o pár písmen – o dramaturgii. Rodiče mému přijetí na FAMU nepřáli, protože jsem po maturitě dostal krásnou umístěnku – asistenta ředitele karlovarských festivalů a festivalů pracujících, kde jsem předtím už úspěšně praktikoval. Čekala mě slušná kariéra, jednou bych to jistě převzal sám. Tenkrát jsme už bydleli v Porubě. Z otce, z velkoobchodníka s dekoračním papírem, udělali soudruzi horníka. V roce 1953 nás režim vykázal z Prahy, a vyrazili nás z krásného bytu, v noci přijel náklaďák a mohli jsme si vzít, co se na něj vešlo. Co se nevešlo, propadlo státu. Dodnes mám vlastně Prahu zakázanou, měl bych se pokaždé do 24 hodin na policii hlásit, protože to nikdo dodnes neodvolal.

Do jižních Čech jste se po studiích vrátil, když jste tu sloužil v zeleném.

Sloužil jsem v modrém, na vojně jsem byl totiž rok u letectva v Plané u Českých Budějovic. Bylo to někdy v šedesátých letech. Když jsem se potřeboval uklidit, „zašít“, nebo když měly být velké manévry, vymyslel jsem si, že musím psát pro Jihočeskou pravdu. Protože to byl deník komunistické strany, tak mě uvolňovali a já začínal novinařit. Vzpomínám si, jak jsem dělal rozhovor s malířem Cicvárkem, nebo Karlem Valtrem, který tenkrát kreslil jen krajinky. Byl hodný a setkání s ním bylo kouzelné. Vymámil jsem od něj krásný obraz a dodneška ho mám. Nejkouzelnější bylo, že jsem byl v novinách krátce rosničkou, žabkou a předpovídal za pětadvacet korun pro Jihočeskou pravdu počasí. Uměl jsem německy, tak jsem poslouchal rakouské vysílání a jejich předpověď přeložil do češtiny. Moje předpovědi počasí vycházely v novinách a velice rychle kdosi zjistil, že jsou přesnější, než mají vojáci na letišti v Plané. Šli po tom kontráši, vojenská kontrarozvědka, a byl malér. Letiště v Plané zaujímalo obrovský prostor, kam lidi normálně nesměli, jen hláskaři a hlídky. Rostla tam spousta velkých žampionů a také se tam dařilo žábám. Vytahoval jsem se, že my v Praze žáby jíme. Samozřejmě, jsem je do té doby nikdy nejedl. Tak jsme pár žab pochytali a zabili. Na dvě cihly ze zbořeniště jsme položili litinový plát a pod něj rozdělali oheň. Na plát jsme dali žáby i s kůží, že si je upečeme. Pak jsme seděli a koukali, jak se žáby nadouvají a nadouvají, až se rozprskly. Seděli jsme kolem ohně a každému z nás visely přes nos, uši a nárameníky střeva a kusy prasklých žab. To byly moje první jihočeské kulinářské zážitky.

V novinářské kariéře jste nepokračoval psaním, ale jinou tvorbou. Kdy jste začal kreslit?

Jedno z mých prvních uměleckých děl vzniklo před koncem války. K mým nejsilnějším zážitkům patří rozbombardované hořící Drážďany. Viděl jsem záři ohně z našeho okna. Bydleli jsme v Praze na konci Klimentské ulice a měli okna na západ. Obloha nad Denisovým nádražím byla v dálce rudá a chvěla se. Lidé se radovali, ale měli přitom trošku strach. Tenkrát jsem popadl červenou inkoustovku a pomaloval ohněm náš kuchyňský nábytek. Dostal jsem od rodičů úžasný výprask, takže si to dodnes dobře pamatuji. Vážně jsem začal kreslit, až když jsme žili v druhém vyhnanství v Porubě. Otec sbíral švýcarské známky. Listy, do kterých je lepil, tenkrát nebyly k mání, tak si je vyráběl sám. Koupil si velké čtvrtky a nechal si je od knihaře oříznout do požadovaného formátu. Zbyly mu úzké nudle papíru, které ze šetrnosti přinesl domů. Když jsem přijel z Prahy na vánoční prázdniny, zahlédl jsem odřezky čtvrtek na stole a vedle ležela tuš a pero, do večera jsem měl všechny odřezky pokreslené – a za čtrnáct dní, v novoročním čísle Literárních novin už byly otištěny rovnou tři moje první kresby. To bylo úžasné! V té době jsme všichni hltali Literární noviny, to byla bible umělců, intelektuálů i snobů. Otravoval jsem Literárky svými básnickými díly a prvotinami, ale nikdy mi nic neotiskli. A teď najednou tři kresby. Jednou z nich byla kresba malého pařezu, z nějž raší nová květina – princip naděje. Je to dodnes moje značka, kresba, která obletěla svět. Najednou mě všichni znali, byl jsem v každém čísle. Chodil jsem si pro honoráře za kresby do kasy Svazu spisovatelů na Národní třídu. Stáli jsme v jedné řadě u okénka na schodišti, ke kterému si chodilo jednou týdně pro honoráře české spisovatelstvo. Můj profesor literatury Milan Kundera i Ivan Steiger. Pro kluka famáka, jako jsem tenkrát byl, to bylo úžasné.

Kresby vám vycházejí i po desítkách let. Je krásný život s tužkou v ruce?

Jest to pero, nikoliv tužka. Zdolal jsem všechny nejvýznamnější noviny. Každý den přijde odněkud autorský výtisk. Veškeré finanční přebytky odchází na nákupy historických hraček pro muzea. Je mi 72 let a je krásné, když jste v tomhle věku ještě relativně zdravý. Mám krásnou rodinu, ženu, děti i vnoučata. Trošku a občas, jako bych koketně začínal být sytý životem. Neustále kreslím, natáčím filmy, založil jsem v Praze i v Mnichově muzeum historických hraček. Živím se prostě tak, že odpočívám jednou prací od druhé práce. V Praze odpočívám od Mnichova a v Mnichově od Prahy.

Kdo je… Ivan Josef Steiger

Známý český kreslíř a karikaturista. Narodil se v roce 1939 v Praze. Vystudoval střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích u Písku a FAMU v Praze, obor dramaturgie a scénáristika. Kreslil pro Literární noviny, Kulturní tvorbu, Studenta, Plamen a mnoho jiných. Po okupaci v roce 1968 odešel do bavorského Mnichova. Dlouholeté a plodné spolupráce vedl či vede především s Chicago Tribune Magazine, The Christian Science Monitor, Daily Mirror, Die Welt, Die Welt〜woche, Neue Zürcher Zeitung, Los Angeles Herald Examiner, International Herald Tribune a s turínskou La Stampou. Jeho kresby se objevují na prvních stránkách londýnských Times a pařížského Le Figaro. K nejvýznamnějším deníkům patří Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde za 38 let otiskl 9000 kreseb. 1989 vychází v Německu a v Americe jeho ilustrovaná Bible, o rok později i v ČR. Jako autor a producent natočil v Německu 21 filmů, vydal neméně napsaných a nakreslených knih. Sbírá historické hračky, v Mnichově a v Praze založil unikátní Muzeum hraček. Je ženatý, střídavě žije v Mnichově a v Praze.

Autor: Radek Gális

20.9.2011
SDÍLEJ:

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Rakušan: Hnutí STAN je připraveno soudit se o mandát Drábové

Praha - Hnutí STAN je podle středočeského lídra Víta Rakušana připraveno soudit se o mandát krajské zastupitelky Dany Drábové, pokud by ho někdo napadl. Drábová je totiž předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ačkoli podle ministerstva vnitra mohou být zastupiteli jen řadoví státní zaměstnanci. STAN tvrdí, že souběh funkcí je podle zákona možný. I kdyby hnutí u soudu neuspělo, výsledkem bude alespoň precedentní rozhodnutí, které vyjasní současný stav, řekl dnes Rakušan novinářům.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies