VYBERTE SI REGION

Není poslední, ale je "opravdová"

Titul knihy Poslední královna vychází právě ve dnech, kdy Rada pro lidská práva při OSN vyzvala Velkou Británii, aby zvážila, zda chce ponechat formálně vládnout královskou rodinu.

16.6.2008
SDÍLEJ:

Britská královna Alžběta II. Foto: REUTERS

Přesto název knihy francouzského novináře Marca Roche Alžběta II. – Poslední královna nechce nikterak předvídat, že by Alžběta II. měla být poslední panovnicí Británie coby monarchie. Název je totiž míněn ve smyslu poslední „opravdová královna“, jak ji svého času nazval francouzský prezident Mitterrand. Protože při silném monarchistickém cítění britských občanů nelze předpokládat, že by v blízké budoucnosti chtěli vyměnit monarchii za republiku, jak by si to představovala zmíněná rada při OSN.

Po legendární královně Viktorii (která vládla 64 let) je Alžběta II. nejdéle vládnoucí britskou panovnicí, uvážíme–li, že se panovnických povinností ujala před více než padesáti lety (roku 1952, korunována byla roku 1953), a zároveň nejdéle vládnoucí panovnicí mezi všemi evropskými monarchy.
Francouzský novinář Marc Roche žije v Londýně od roku 1985 jako zpravodaj listu Le Monde, ale spolupracuje i s belgickým listem Le Soir, švýcarským Tribune de Geneve či s BBC. V centru jeho zájmu je právě královský dvůr a královská rodina.

Je dobře, že knihu o britské královně napsal cizinec, který není tolik svázán určitými ohledy, tradicemi či tabuizovanými tématy. Není to tedy žádný oficiální životopis. Autor ostatně pochybuje i o tom, že takový životopis někdy vznikne.

Autor si v jistém smyslu stěžuje na zdroje informací. Říká, že královna o svém životě nikdy neposkytla interview, takže „její mlčení se stává živnou půdou pro nejrůznější dohady, pomluvy a informace z druhé ruky, které si nelze ověřit.“ A o dalších bližších informacích týkajících se královské rodiny poznamenává, že „ti, kdo vědí, nepovědí a ti, kdo mluví víc, nevědí nic“. Obojí by do jisté míry mohlo platit o samotném autorovi, protože s královnou přišel opakovaně do styku, a je možné, že leccos považoval za lepší zamlčet. Na druhou stranu i při nedostatku informací napsal o královně celou knihu – mohou se tedy na něj vztahovat jeho vlastní slova o těch, kdo mluví víc?

Takové otázky si může čtenář samozřejmě klást, nic to však nemění na tom, že autor napsal knihu mimořádně čtivou, evidentně zasvěcenou, místy chápající Alžbětu jako žijící legendu a zcela jistě nepřekračující meze povinné úcty. Ostatně když se zmiňuje o svých návštěvách v Buckinghamském paláci, říká: „Jakmile se totiž člověk ocitne na červeném koberci, má tendenci vnímat hostitelku tak, jak si přeje ona sama, spíše než tak, jak se mu opravdu jeví.“

Alžběta II. se stala následnicí trůnu již ve věku jedenácti let, královnou byla neočekávaně korunována ve svých šestadvaceti, po náhlé smrti svého otce, krále Jiřího VI. V tu dobu prý na svou roli nebyla vůbec připravena. Především se jí nedostalo žádného zvláštního vzdělání, protože se nepočítalo s tím, že bude někdy skutečně vládnout.

Roche se podrobně zajímá o členy královské rodiny a zvláštní pozornost věnuje Dianě a Camille, zabývá se i jejich vzájemnými vztahy. Nelze se vyhnout ani vztahům královny k ministerským předsedům či jejímu vystupování jako diplomatky, poslední kapitola je věnována i královniným majetkovým poměrům. Knihu doplňují fotografie z oficiálních zdrojů od Alžbětina dětství po současnost, vedle nich je tu i řada fotografií z „běžného“ života, na nichž je královna např. se svými pejsky, na dostizích či při jízdě na koni.

Cennými dodatky jsou genealogické tabulky, kalendárium, přehled členů rodiny i možných následníků trůnu, či třeba organizační schéma Buckinghamského paláce.

I když si kniha neklade ambici být historickým zhodnocením role Alžběty II., budoucí historici ji jistě nemohou opomenout. Autor je novinář, jemuž jsou vzdálena témata bulvárních médií, nicméně nepřekročil hranici přístupu pojímajícího královnu jako legendu či mediální hvězdu. A především je z celé knihy patrné, že osobní styk s královnou pro něj osobně znamená mimořádné okouzlení její osobností.

Marc Roche: Alžběta II. Poslední královna
Přeložila Karina Matějů.
Nakladatelství Práh, 264 stran, 32 stran fotografických příloh, 379 Kč.

Autor: Petr Kovařík

16.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies