VYBERTE SI REGION

Kristian Kodet: Českou republiku mám bytostně rád

Zlín /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Prostory zlínské Galerie pod Radnicí budou až do 18. června zdobit obrazy a grafiky předního českého výtvarníka Kristiana Kodeta. „Všechny obrazy, které jsem dovezl do Zlína, jsou z tohoto roku. Samostatnou výstavu mám u vás poprvé, tak se přijďte, lidi, podívat,“ zve s úsměvem malíř.

9.6.2010
SDÍLEJ:

Kristian Kodet na vernisáži v Galerii tří Kodetů v Hradci KrálovéFoto: Deník/Jan Jelínek

Váš dědeček byl sochař, otec také, bratr byl známým hercem, neteř též… Je ve vaší rodině někdo, kdo se živí „obyčejným“ povoláním nebo jste všichni umělci?

Upřímně řečeno, mám dcery, které se vůbec neživí… (Úsměv.) Ony jsou na takovém pochodu. Ta nejmladší má výtvarnou školu, starší dělá produkci.

Když jste měl jako vzory sochaře, jak je možné, že zvítězil štětec a barva?

Víte, já jsem se trošku trhnul. Zkoušel jsem dělat sochy, ale byl jsem tak moc ovlivněný tátou, protože jsme měli úžasný vztah, že jsem měl sklony ho kopírovat. Nakonec zvítězila barva a jsem rád, že jsem u ní zůstal.

Začínal jste jako jevištní výtvarník. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Krásně. Člověk byl mladý, což bylo nejpodstatnější. (Úsměv.) Samozřejmě, co se politické situace týká, byla to hrozná doba, ale v Městských divadlech hráli velcí herci. Začínal jsem v ateliéru malíře Weniga, který byl šéfem výpravy. Hodně mi to do života dalo. Rád na to vzpomínám.

Zajímalo by mne, jak jste se dostal na studia do Bruselu?

Tehdy musel zůstat vždy jeden z rodiny jako garance doma. Táta dělal velkou výstavu právě v Bruselu. Matku nepustili, ale mě ano. Což bylo neuvěřitelné. Vyrazili jsme a zrovna v té době se dělaly zkoušky na Královskou akademii. Táta mě dostrkal k tomu, abych to zkusil. Říkal jsem si, že nemám co ztratit, tak proč ne? K mému velkému údivu jsem se našel na tabuli přijatých. Táta se za čtyři dny vracel domů a já bez znalosti řeči, bez sebevědomí a bez stipendia jsem zůstal. A nemohl jsem se vrátit, protože by mě nepustili zpátky. Táta doma kalil vodu a říkal: Poslyšte, když mu pobyt neprodloužíte, zůstane tam… Byl to jeho triumf. Zůstal jsem tři roky a řeknu vám, že Vánoce bývaly dost krušné. Ale je fakt, že mne zachránily ženy. (Úsměv.)

Vrátil jste se domů, ale v roce 1968 jste znovu odcestoval. I když jen na pár let. Co vás přivedlo zpátky do Československa? Situace se přeci nezměnila. Spíš naopak.

Přijely tanky a my jsme odjeli do Ženevy. Ale Švýcarsko se mi zdálo až moc sterilní. Pohodička, pohoda, ale hrozně se mi stýskalo po domově. Když nastala amnestie, myslel jsem si, že nás zavřou, ale k mému velkému údivu se tak nestalo. Tehdy jsem si řekl, že už nikdy nebudu imigrovat.

A tady se potvrzuje pořekadlo: Nikdy neříkej nikdy…

Přesně tak. Vydrželi jsme to až do roku 1979, ale pak už to nešlo. Vzali jsme to přes Jugoslávii do Rakouska, a pak do Ameriky. Chtěl jsem si zkusit něco jiného než Evropu.

Začátky asi nebyly zrovna lehké. Nebo se pletu?

Vůbec ne. Jedno odpoledne ve Slávii jsem řekl, že dobudu Ameriku a pak jsem tam přijel a s odpuštěním – úplně jsem se posral. (Smích.) Ale krůček po krůčku a díky velké píli, dochvilnosti, poddajnosti a trpělivosti jsem dosáhl toho, že jsem začal hodně vystavovat na Manhattanu. Dokonce přišli nákupčí z Bílého domu a koupili obraz pro pana prezidenta.

Přišel rok 1990 a znovu návrat domů. Byla to zase touha po rodné hroudě, co vás přivedlo zpět?

Určitě. Českou republiku mám bytostně rád. Rád se do Ameriky vždycky na pár měsíců vracím, ale můj hlavní stan už je tady.

Hovořit s Kristianem Kodetem a nevzpomenout jeho bratra Jiřího snad ani nejde. Byli jste spolu v kontaktu během vašeho pobytu v USA?

Moc jsem mu nepsal, abych ho neohrozil. Vrátili jsme se po třinácti letech, já mu neřekl, že jsme zpátky a jednou jsem se objevil u něho na zahradě. On mě spatřil a pronesl větu: No, prosím tě, že jdeš! Já musel udělat revoluci, aby ses mohl vrátit… Což bylo dojemné.

Z vašich obrazů je patrné, že hlavní inspirací jsou ženy. Jsou imaginární nebo reálné?

Spíš vysněné. (Úsměv.) Nejde mi ani tak o podobu, jako o symboliku.

Zmínil jste, že jedna z vašich dcer studuje výtvarnou školu. Jste jí učitelem?

Ne. Já na ni vůbec nemám vliv, protože je tak trochu samorost. (Úsměv.) Víte, ale můj táta mě taky neučil. Spíš mi imponoval. Já spal do jedenácti, on vstával v šest a v jedenáct už měl namodelovanou sochu. A já se začal stydět. (Úsměv.) Víte, on byl úžasný člověk.

Autor: Silvie Pospíšilová

9.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Poškozenou halu v České Třeboví opraví
18

OBRAZEM: Zřícenou střechu sportovní haly postaví znovu

Michal Pavlata.
5

Zemřel herec, dabér a publicista Michal Pavlata

Konec twitteru na vnitru. Zaměstnanci retweetnuli nelichotivé foto z inaugurace

Americké ministerstvo vnitra dostalo pokyn uzavřít všechny své twitterové účty poté, co na jednom z nich jeho zaměstnanci retweetnuli nelichotivé porovnání fotek z inaugurace exprezidenta Baracka Obamy a nynějšího šéfa Bílého domu Donalda Trumpa. 

Zaorálek: Češi a Němci nejsou jen sousedé, ale i partneři

Česko-německá deklarace před 20 lety pootočila vzájemné vztahy obou zemí směrem do budoucna a umožnila jim spolupracovat, řekl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD). Podle šéfa české diplomacie význam deklarace, v níž se vlády obou států zavázaly, že se nebudou vracet k minulým křivdám, trvá i dnes. Češi a Němci díky ní jsou nejen sousedy, ale i významnými partnery.

AKTUALIZOVÁNO

Ze zavaleného hotelu v Itálii se zachránilo 11 lidí, pět zahynulo

Z trosek lavinou zasypaného hotelu ve střední Itálii záchranáři v noci na dnešek vyprostili další čtyři živé lidi. Podle čerstvé bilance se tak zachránilo 11 lidí, potvrzeno je pět mrtvých. Úřady provincie Pescara dnes oznámily, že nejméně 23 lidí se stále pohřešuje.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies