VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kristian Kodet: Českou republiku mám bytostně rád

Zlín /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Prostory zlínské Galerie pod Radnicí budou až do 18. června zdobit obrazy a grafiky předního českého výtvarníka Kristiana Kodeta. „Všechny obrazy, které jsem dovezl do Zlína, jsou z tohoto roku. Samostatnou výstavu mám u vás poprvé, tak se přijďte, lidi, podívat,“ zve s úsměvem malíř.

9.6.2010
SDÍLEJ:

Kristian Kodet na vernisáži v Galerii tří Kodetů v Hradci KrálovéFoto: Deník/Jan Jelínek

Váš dědeček byl sochař, otec také, bratr byl známým hercem, neteř též… Je ve vaší rodině někdo, kdo se živí „obyčejným“ povoláním nebo jste všichni umělci?

Upřímně řečeno, mám dcery, které se vůbec neživí… (Úsměv.) Ony jsou na takovém pochodu. Ta nejmladší má výtvarnou školu, starší dělá produkci.

Když jste měl jako vzory sochaře, jak je možné, že zvítězil štětec a barva?

Víte, já jsem se trošku trhnul. Zkoušel jsem dělat sochy, ale byl jsem tak moc ovlivněný tátou, protože jsme měli úžasný vztah, že jsem měl sklony ho kopírovat. Nakonec zvítězila barva a jsem rád, že jsem u ní zůstal.

Začínal jste jako jevištní výtvarník. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Krásně. Člověk byl mladý, což bylo nejpodstatnější. (Úsměv.) Samozřejmě, co se politické situace týká, byla to hrozná doba, ale v Městských divadlech hráli velcí herci. Začínal jsem v ateliéru malíře Weniga, který byl šéfem výpravy. Hodně mi to do života dalo. Rád na to vzpomínám.

Zajímalo by mne, jak jste se dostal na studia do Bruselu?

Tehdy musel zůstat vždy jeden z rodiny jako garance doma. Táta dělal velkou výstavu právě v Bruselu. Matku nepustili, ale mě ano. Což bylo neuvěřitelné. Vyrazili jsme a zrovna v té době se dělaly zkoušky na Královskou akademii. Táta mě dostrkal k tomu, abych to zkusil. Říkal jsem si, že nemám co ztratit, tak proč ne? K mému velkému údivu jsem se našel na tabuli přijatých. Táta se za čtyři dny vracel domů a já bez znalosti řeči, bez sebevědomí a bez stipendia jsem zůstal. A nemohl jsem se vrátit, protože by mě nepustili zpátky. Táta doma kalil vodu a říkal: Poslyšte, když mu pobyt neprodloužíte, zůstane tam… Byl to jeho triumf. Zůstal jsem tři roky a řeknu vám, že Vánoce bývaly dost krušné. Ale je fakt, že mne zachránily ženy. (Úsměv.)

Vrátil jste se domů, ale v roce 1968 jste znovu odcestoval. I když jen na pár let. Co vás přivedlo zpátky do Československa? Situace se přeci nezměnila. Spíš naopak.

Přijely tanky a my jsme odjeli do Ženevy. Ale Švýcarsko se mi zdálo až moc sterilní. Pohodička, pohoda, ale hrozně se mi stýskalo po domově. Když nastala amnestie, myslel jsem si, že nás zavřou, ale k mému velkému údivu se tak nestalo. Tehdy jsem si řekl, že už nikdy nebudu imigrovat.

A tady se potvrzuje pořekadlo: Nikdy neříkej nikdy…

Přesně tak. Vydrželi jsme to až do roku 1979, ale pak už to nešlo. Vzali jsme to přes Jugoslávii do Rakouska, a pak do Ameriky. Chtěl jsem si zkusit něco jiného než Evropu.

Začátky asi nebyly zrovna lehké. Nebo se pletu?

Vůbec ne. Jedno odpoledne ve Slávii jsem řekl, že dobudu Ameriku a pak jsem tam přijel a s odpuštěním – úplně jsem se posral. (Smích.) Ale krůček po krůčku a díky velké píli, dochvilnosti, poddajnosti a trpělivosti jsem dosáhl toho, že jsem začal hodně vystavovat na Manhattanu. Dokonce přišli nákupčí z Bílého domu a koupili obraz pro pana prezidenta.

Přišel rok 1990 a znovu návrat domů. Byla to zase touha po rodné hroudě, co vás přivedlo zpět?

Určitě. Českou republiku mám bytostně rád. Rád se do Ameriky vždycky na pár měsíců vracím, ale můj hlavní stan už je tady.

Hovořit s Kristianem Kodetem a nevzpomenout jeho bratra Jiřího snad ani nejde. Byli jste spolu v kontaktu během vašeho pobytu v USA?

Moc jsem mu nepsal, abych ho neohrozil. Vrátili jsme se po třinácti letech, já mu neřekl, že jsme zpátky a jednou jsem se objevil u něho na zahradě. On mě spatřil a pronesl větu: No, prosím tě, že jdeš! Já musel udělat revoluci, aby ses mohl vrátit… Což bylo dojemné.

Z vašich obrazů je patrné, že hlavní inspirací jsou ženy. Jsou imaginární nebo reálné?

Spíš vysněné. (Úsměv.) Nejde mi ani tak o podobu, jako o symboliku.

Zmínil jste, že jedna z vašich dcer studuje výtvarnou školu. Jste jí učitelem?

Ne. Já na ni vůbec nemám vliv, protože je tak trochu samorost. (Úsměv.) Víte, ale můj táta mě taky neučil. Spíš mi imponoval. Já spal do jedenácti, on vstával v šest a v jedenáct už měl namodelovanou sochu. A já se začal stydět. (Úsměv.) Víte, on byl úžasný člověk.

Autor: Silvie Pospíšilová

9.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto
4

Oslavy, nebo poslední bitva? Čeští poslanci věří, že EU chytí druhý dech

Stanislav Šulc.
13

Komentář Stanislava Šulce: Babiš nás zklamal. Je čas jít dál

Experti: připlácení na péči vylepší zdraví i rozpočet státu

Čeští pacienti jsou rekordmany ve zdravotní turistice. Ke svému lékaři zajdou i dvanáctkrát za rok. Přitom Skandinávcům to stačí jen třikrát a rakouským sousedům sedmkrát. Česko to stojí zbytečných dvacet miliard korun navíc.

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů, pořízené během uplynulého týdne.

Le Penová se sešla s Putinem. Kritizovala sankce EU vůči Rusku

Předsedkyně krajně pravicové francouzské Národní fronty (NF) a kandidátka v nadcházejících francouzských prezidentských volbách Marine Le Penová dnes na zasedání zahraničního výboru Státní dumy (dolní komory ruského parlamentu) prohlásila, že nevidí žádný důvod pro to, aby se Francie k Rusku chovala nepřátelsky. Podle agentury TASS se Le Penová zároveň vyjádřila nesouhlasně o sankcích, které na Rusko uvalila EU.

Drama na magistrátě: muž napadl strážného, poslal ho ke špatné přepážce

Neobvyklé pěstní drama se tento týden odehrálo v budově Magistrátu města Ostravy. Čtyřicetiletý muž, který si chtěl vyřídit pas, chtěl zlynčovat strážného.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies