Pane profesore, bolševici vám svého času zakázali činnost na škole. Týkalo se to i výstav?

Ne. Vystavovat jsem mohl a to jsem také dělal. Jenomže jsem tenkrát přednášel členům amatérských výtvarných kroužků, takže jsem vystavoval v amatérských výstavních síních. V Ústí třeba v galerii Na Terase.

Jste žákem slavného českého malíře Cyrila Boudy. Co vám dal, co vás naučil? A jaký byl, jak přistupoval ke svým žákům?

Bouda byl především grafik. A my jsme ho ctili, protože to byl vynikající grafik. Ale já si sám lámu hlavu, čím mě ovlivnil, protože já nevím. On nám vlastně nic neříkal, tu a tam přišel mezi nás do kreslírny, někdy si sedl na naši sedačku a místo nás kreslil ten model, kousíček. On začal třeba ňadrem modelky, nebo nohou, a dovedl to dotáhnout až do konce celou figuru.

Byl jste tedy potom bez práce?

(smích) No my jsme si to schovávali, ty jeho zásahy do té naší práce, ale já už žádnou od něho nemám, takže jsem to nemohl nikde vystavit. Ale já to tenkrát bral jako korekturu, mně to nepřipadlo jako jeho tvorba, ale jeho výuka. Jeho učitelský zásah. Nás vedl jeho asistent Kleiner, který má zásluhy na tom, že jsme se naučili kreslit, ale Bouda byl takový vzor, který nás z dálky přitahoval. Proto jsme se mu mnozí blížili, odráželi se od jeho tvorby.

Kde vás tehdy Bouda učil?

V Praze na Českém vysokém učení technickém, kde malíř Oldřich Blažíček založil studium profesury kreslení. Já jsem měl na gymnáziu jako profesora Bohdana Lacinu, to byl vynikající malíř z Vysočiny, a ten mě směroval na tu profesuru kreslení, protože ji sám také absolvoval.

A co na to vaši rodiče?

Můj táta nechtěl, abych se stal akademickým malířem, tak jsem mu slíbil, že půjdu na tu profesuru. On byl klidný, že si vydělám na živobytí, že nebudu vyvádět alotria, která on měl ve své představě, protože nějakého akademika znal.

Dá se říci, že to, že vám minulý režim zakázal učit, bylo i v něčem prospěšné? Lze v něčem špatném hledat i něco dobrého?

Ale to platí, to naše přísloví, že všechno špatný je pro něco dobrý. (smích) Já byl tehdy přijatý do Trmic do podniku Repro, tam jsem bral 5,95 korun za hodinu. Tam šlo totiž o to, abych byl potrestaný, „odklizený“. Já byl tedy rád, že mě to osazenstvo Repra přijalo mezi sebe, dobře jsme tam mezi sebou vycházeli. V tom to bylo pro mě „rytý“, ale měl jsem pět dětí, takže uživit z těch peněz rodinu bylo těžký.

Díky tomu ale vznikly krásné obrázky starých Trmic, míst, která už dnes neexistují, že?

Ano. To mě ale trošku mrzí, že ty Trmice už neexistují. Zato ale tyto obrazy vítají diváci, pro ně jsou svědectvím o zaniklém zvláštním světě. Dnes už to zabila ta dálnice, která vede nad nimi, a ty fabriky, které zde vznikají, nebo teplárna…

Každý malíř alespoň někdy zkoušel kreslit ženské akty, nahé ženy a dívky. Sám jste asi také o modely neměl nouzi, že?

(smích) Modelem pro grafiky mi stávala obětavě moje první manželka, to si dobře pamatuju…

Fotografové někdy mívají problémy s akty ve svém okolí. Jak to bylo u vás?

Já je nikdy nevystavoval, já ale neměl žádnou spoustu modelek. Jen manželku…

Ani na škole ne?

Ale jo, ve škole byla spousta modelek. Já když jsem přišel do Prahy studovat, to bylo v roce pětačtyřicet, těsně po válce, tak se tam nic nedělo. Tak jsem se zapsal na dějiny umění a byla nás tam řada lidí, kteří chtěli kreslit. Tak zvali děvčata z veřejnosti, která byla ochotna stát modelem. Tak jsme tam chodili kreslit a tím pádem se těch modelek pár kousků našlo. Takže jsme kreslili, ale má manželka to později těžko nesla, takže mi doma všechny akty spálila. Já nemám skoro žádný akt, který bych chtěl a mohl někdy vystavit.

Řeč je nyní asi o vaší současné druhé ženě. Zmizely vám jen modely ze školy z Prahy, či i akty vaší první ženy?

(rozpačitě) Asi ano, já to vím. Ale nemůžu doma najít žádný akt. (smích)

Asi předloni jste v ústecké knihovně vystavoval grafiky. Jak na to vzpomínáte?

Těšilo mě, že jsem dostal tu šanci, nikdy dřív jsem je nevystavil jako celek. Byl jsem byl rád, že jsem se mohl představit i jako grafik. Vlivem Boudy jsem začal grafiku dělat už ve 2. ročníku vysoké školy. Chtěl jsem zvládnout všechny grafické techniky, tak jsem volil spíš podle technik, co budu dělat, než dle námětů. Rád jsem kreslil Teplice, kde jsem učil a na které mám krásné vzpomínky.

Jaroslav Brožek (1923) je významný severočeský pedagogický pracovník, malíř, grafik, teoretik barvy a publicista. Je autorem nejen umělecky významných knihy Jak namalovat krajinu a Česká krajinomalba. Za normalizace nesměl publikovat a jeho knížky vycházely pod „krycím jménem“ jeho ženy. V té době našel útočiště v podniku propagace Repro v Trmicích. Předtím se naštěstí stačil zúčastnit jako čelný teoretik barvy četných kongresů o barvě, např. v Lucernu a Drážďanech v roce 1968 a v Budapešti. Na kongresu ve Stockholmu v roce 1969 vyslechli účastníci jeho referát. Jeho články vycházely i v německých publikacích. Významné jsou též jeho tři pedagogické příručky: Výtvarná výchova pro 7., 8., a 9. ročník. Také jeho obrazy z cyklu Holky z let 1957 –1960 ukazují, jak zdařile pracoval právě s barvou.

ARNOŠT HERMAN
spisovatel z Ústí nad Labem