Jak bylo, když nic nebylo… Tak zněl název akce, která se konala v prostorách ČSOB Pojišťovny a přenesla její účastníky do ledna roku 1989. Hostem retropárty byl i známý zpěvák Michal David. * Jak se díváte na nápad uspořádat takový retrovečírek?

„Není to první večírek v tomto duchu. Už jsem vystupoval na několika takových akcích. Většinou bývají veselé, lidé si rádi zavzpomínají s nostalgií na dobu před dvaceti lety. Navíc jsem dostal starou českou stokorunu, kterou jsem si musel rozměnit za bony, byla tu i Veřejná bezpečnost, zkrátka všechno, co mělo být. Myslím, že to bylo fajn.“

Co pro vás bylo největším symbolem té doby?

„Byla to jiná doba, jiný režim. Můj symbol to určitě nebyl, ale tenkrát bych řekl, že hlavně Sovětský svaz. Ale dneska zas třeba máte americké symboly. Myslím, že je úplně jedno, jaké ta doba má symboly. Podle mého názoru je důležité, jak to dané období lidé kvitují nebo ne. Hlavní je, že jsme po těch dvaceti letech demokratickou zemí. Žijeme v kapitalistickém duchu, což pro někoho je lepší a pro někoho moc ne a někdo úplně nadává, že se měl lépe dříve. To máte těžké. Záleží na tom, co si vyberete. Domnívámse, že žádný režim není úplně ideální, ať je to komunismus či kapitalismus. Ale tenhle režim mi v každém případě připadá demokratičtější a určitě svobodnější.“

Co říkáte na to, že se na akci rozdávala céčka, o nichž jste na párty i zpíval v jednom ze svých hitů?

„To je naprostá bomba, ty jsou pořád in. Dokonce o tom nedávno byla v televizi reportáž. Slyšel jsem o tom, že někteří lidé si je uchovávají doma jako talisman té doby. Myslím ale, že v době počítačů už se asi těžko úplně vrátí. Jak děti odmalička vyrůstají v digitálním světě, tak jim nějaká céčka zřejmě nic neřeknou. Ale v té době samozřejmě měla určitý smysl. Děti si z nich dělaly řetízky, náramky, náhrdelníky. Někdo si z nich dokonce vyráběl závěsy u dveří!V pár bytech jsem viděl, že céčka visela ve futrech mezi kuchyní a jídelnou.“

Co vás v současné době nejvíc zaměstnává?

„Kromě řady akcí, na které jsem zván, jako firemní večírky či plesy, dokončujeme muzikál MonaLisa. Ten píšeme společně s Bohoušem Josefem ze skupiny Burma Jones. Začátkem března bude mít svou premiéru v pražském divadle Broadway. Kolem toho je spousta práce. Dokončují se finální verze všech hudebních, scénických i režijních záležitostí, dolaďují se choreografie, zkouší se v divadle, začínají se tam navážet nové kulisy, které se budou záhy měnit, protože Kleopatra bude mít už hodně brzy své poslední představení a pak se musí přestavět scéna. Je toho zkrátka hodně.“

Čím vás přitahovala Mona Lisa?

„Nepřitahovala nás ona jako taková, ale spíše její příběh, ten je docela hezký a zajímavý, z pěkné doby Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarrotiho. Muzikál vypráví jak o veronské šlechtě, tak i o chudobě. Projevují se zde hodně disproporce bohatých a chudých. Objevují se v němi různé potyčky, protesty a tak dále. Příběh je rozhodně zajímavý. Jsem zvědavý, co na něj řeknou diváci. Přece jen MonuLisu znají lidé jen z obrazu, který namaloval Leonardo da Vinci. To je většinou všechno, co o ní vědí. Tak uvidíme…“