VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cikánská touha Ivana Passera

Praha - Intimní osvětlení a Fádní odpoledne, tyto dva filmy připomněl letošní karlovarský festival v poctě Ivanu Passerovi, který jako jeden z mála uspěl v zahraničí. Byla to zároveň i malá gratulace k pětasedmdesátinám tvůrce, jenž letos předsedal festivalové porotě.

17.7.2008
SDÍLEJ:

Významný česko-americký filmový režisér Ivan Passer.Foto: DENÍK/Ivan Babej

Dojímají vás návraty do Čech?

Jezdím sem často, loni to bylo dvakrát. Navíc, svět se hrozně zmenšil a já mám najednou pocit, že to není tak daleko. Pár hodin letadlem. Mám tu kamarády, miluju Prahu a v Americe mi pořád chybí český jazyk. A vždycky mě zajímá, co se u vás děje v kultuře, víc než v Americe. Komerční tlak na české filmaře je velký.

Jak se jako člověk znalý amerického filmového trhu díváte na boj domácích filmařů o státní podporu?

Bez ní by film zahynul. Konkurence je velká. Krom toho – je to výborná investice. Nejde o to, že jedna a jedna jsou dvě. Ale o to, že film je jedním z nejlepších vyslanců po světě. Když Kolja doputoval do Ameriky, lidi se ptali – kdo udělal tenhle dobrej film a kde se točil? Je zajímavé pozorovat, jakým je pro Američany dnes Praha pojmem.

Bez daňových pobídek ale přijde česká kultura o peníze z natáčení zahraničních produkcí, které se přesouvají k sousedům.

Já vím. Slyšel jsem o tom. Každá podpora je dobrá. Jako je ve Francii nebo Kanadě, kde existují fondy pro podporu filmu. I v Hollywoodu teď začínají vážně přemýšlet o něčem podobném. Možná to nevíte, ale v Los Angeles se už filmy skoro netočí – dělají se v Mexiku nebo Kanadě, je to tam levnější. A Hollywoodu to začíná vadit.

V Americe jste přijal jiná pravidla filmové práce, všechno je víc o penězích, času. Neláká vás někdy představa, že byste si zase mohl natočit v poklidu další Intimní osvětlení?

Je pravda, že občas si tak trochu sním o tom, co by bylo s českým filmem, kdybychom měli čas tady dospět. Představa, co by se stalo, kdybychom došli aspoň do třiceti, je poutavá. Ale nebyl čas. Americká etapa je pro mě něčím jiným, je o zkoušení různých přístupů, o experimentu s jazykem – do každého svého filmu vpašuju vždy nenápadně něco ve stylu režiséra, kterého si vážím. V posledním – Nomádovi – je pocta Kurosawovi.

Přednášíte na univerzitě. Baví vás to?

Ano. Moc. Učil jsem stabilně pár let, ale pak jsem se vyvázal. Nechtěl jsem se poutat k univerzitnímu řádu. Mám v sobě takovou cikánskou touhu po svobodě. Znervózňovalo mě, že vím, co budu dělat za půl roku a za další rok a tak. Krátkodobou práci, přednášky a kontakt s mladými mám rád, loni jsem například byl na filmové škole u Mirka Ondříčka. Studenti mě nutí přemýšlet o věcech jinak. Ale stačí mi někde jen tak krátce pobýt a zase musím pryč.

Když jste natáčel Stalina, pobyl jste v Rusku docela dlouho. Dokonce jste při tom zažil pád komunismu. Jak to tehdy vlastně bylo?

Víte, mám takovou obsesivní touhu točit v autentických kulisách – aby byl příběh co nejvíc věrohodný. Tehdy jsem chtěl kanceláře, kde Stalin pracoval, a oni na všechno říkali – nět, nět, nět. Ani Stalinovy příbuzné nepouštíme na Stalinovu daču. Drželi si ji jako mauzoleum. Za pár dní, v sedm ráno najednou hrozné bušení na dveře hotelu. Tam americký producent, celý bledý, křičí – Moskva je obsazená armádou. Já říkám – jakou? Čínskou, nebo tureckou? A on – ne, ruskou. Tak povídám – hele, mluvíš s Čechem. Už jsem to jednou zažil, ještě bych ti mohl věřit. Koukáme z okna, proudy vojenských vozidel se šinou do města, říkám, no, to vypadá fakt reálně. Pustil jsem televizi – a tam Čajkovského Labutí jezero. To bude vážný, povídám, když je ráno na obrazovce Čajkovskij, něco se děje.

To se Američani divili, co?

No dost. Hned navrhovali odjezd. Do Budapešti, to je blízko, tam můžeme pokračovat v natáčení. Tak říkám – vy si jeďte, ale já zůstávám. V Budapešti nemůžu točit Moskvu, to jsou jiné dimenze, jiné barvy, nepadá v úvahu. Oni se báli o herce, o smlouvy, aby práce nestála. Pak se stalo to, že k nám v jídelně přišel číšník, cukalo mu ve tváři, naklonil se k nám a říká – vidíte těch pár pánů tam v rohu? To jsou oni, ti udělali ten puč. Za pár dní budou viset na lampách. Tak jsem řekl producentům – je to dobrý, když se ruský číšník nebojí nám tohle říct, bude to v pohodě.

Pak jste dostal, co jste chtěl?

Ano. I celý Kreml. Podplatil jsem z vlastní kapsy KGB. Vzít peníze od Američanů, na to byli moc pyšní, od Nikity Michalkova, koproducenta filmu, se báli. Ale moje peníze jim nevadily. Za pět set dolarů jsem měl Kreml na deset dní. To víte, jejich měsíční plat tehdy dělal čtyři dolary. Tam jsem viděl kriminál jako nikdy předtím. Nejdřív jakási Potěmkinova vesnice, takové balkonky, květinky. Pak zvláštní vchod, za ním železná zábrana a po deseti metrech tvrz z roku 1762, postavená do kruhu, a v téhle tvrzi tisíce vězňů.

To musel být zážitek…

No, nikdy před tím jsem neomdlel, ale když jsem ucítil ten strašlivý zápach – vlhko, mokro, lidské výkaly a do toho pach polívky, kterou vezli dva umazaní kuchaři na vozíčku v obrovském hrnci, málem jsem sebou seknul. Herce jsme museli hned vyvést na čerstvý vzduch. Šéfovi vězení, co vypadal jak Buster Keaton, jsem dal tehdy velké americké rádio – on byl totiž bývalý flétnista, a když se zeptal, co za to – řekl jsem, že chci cely, kde se popravovalo. Tak jsem je viděl.

A Stalinova dača?

Tam jsme taky byli. Přesně poslední den natáčení, 21. prosince, na Stalinovy narozeniny, podepsali rozklad Sovětského Svazu v Alma-Atě. Stál jsem na koberci, kde Stalin ležel dva dny mrtvý (protože k němu nikdo sám bez jeho pokynu nesměl) a byl jsem příšerně unavenej. Nemohl jsem ani otevřít pusu, všichni mysleli, že je konec natáčení, tak mi vrazili do ruky sklenici se šampaňským. Já stál a dumal, jestli mám udělat ještě záběr – a do toho vpadlo asi šedesát podnapilých Rusů, slavili konec Svazu. Tak jsem zjistil, že to podepsali. A slyším, jak ruská kostymérka říká anglické kolegyni – jen kdybych byla mužskej, uměla bych ti asi říct, jak tě mám ráda…

To se asi nedá zapomenout.

Zdeněk Mahler mluví o tom, jak se někdy ty vesmírný křižovatky střetnou. Já měl v tu chvíli krátký, ale intenzívní pocit, že jsem to všechno způsobil. Chtěl jsem tak moc zažít konec SSSR, že jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem to přivolal. Pak bylo samozřejmě po euforii, spousta lidí se vzápětí válela ožralá ve sněhu, hrozný maglajs. Ale tu magickou chvíli, že na Stalinovy narozeniny, v jeho vlastní dače, jsem zažil pád ukrutného impéria, mi už nikdo nevezme. Dodnes si myslím, že jsem musel odejít do Ameriky, abych tenhle film jednou udělal…

Nosíte teď v hlavě nějaké téma?

Jsem pověrčivý. Dokud se látka nezačne realizovat, nerad o ní mluvím. Ale mám několik plánů, jako vždycky.

V Čechách vás točit neláká?

Chtěl jsem už před časem dělat bratry Mašíny. Znal jsem se s Josefem, chodili jsme spolu do školy. Ale nevím, jak to dopadne. Kniha Jana Nováka je výborná. I příběh sepsaný dcerou Josefa, Barbarou. Polemizuje to s představou, která je podle mě falešná, že Češi mají holubičí povahu. Byl by to důležitý vklad do téhle polemiky, hodně zdravé polemiky. Jednou z otázek je, že v každé kultuře má lidský život nějaký smysl. Někde žádný, někde příliš velký. Až skoro svatý. Bere se to tak, že když někdo překročí čáru, a někoho zabije, v podstatě páchá hřích – skoro v duchu Dostojevského. Jenže – to je otázka.

Jak byste o Mašínech vyprávěl?

Ten film by byl právě o těchto otázkách. Byl by to pro mnoho lidí překvapivý film. Jednotlivé detaily mašínovského příběhu jsou přece vzrušující! Už jsem to jednou málem začal dělat, jeden německý producent mi nabízel peníze, ale chtěl, aby se to točilo v angličtině a vyhlíželo to jak americká kovbojka. To nejde, Mašíni patří do Čech a ve filmu musí znít čeština. Věřím, že jednou se jejich příběh natočí, jen asi ještě nepřišel ten správný čas.

Autor: Jana Podskalská

17.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jiří Kajínek po propuštění z vězení
15 34

O Kajínkovi píšou až v Texasu. Prezident omilostnil vraha, reagují v cizině

Mark Zuckerberg se prezentuje jako filantrop a ochránce práv zvířat a lidí
8

Facebook slaví výročí 5 let na burze. Půjde Zuckerberg do politiky?

Britové vypustili největší vzducholoď světa. Je delší než Airbus A380

/FOTOGALERIE/- Britský Airlander 10 je se svými 92 metry delší než největší Airbus A380. A samozřejmě je také největší vzducholodí dneška. Nyní je po loňské havárii opět zpátky ve hře o komerční nasazení. Absolvoval totiž bez potíží svůj v pořadí třetí zkušební let.

DOTYK.CZ

Auroru, symbol bolševické revoluce, seřídil mág z Moravského Krasu

Aurora, to je latinsky záře. Křižník Aurora, který se v bolševické symbolice zařadil po bok Lenina či symbolu srpu a kladiva, spustili na vodu přesně před 117 lety. Tříkomínové plavidlo historicky zazářilo v 9.45 hodin večer 7. listopadu 1917, kdy svými výstřely zahájilo bolševický puč známý jako Velká říjnová revoluce. Nebýt ale renomované firmy Erich Roučka z Blanska, možná by dějiny vypadaly jinak.

AKTUALIZOVÁNO

Bělobrádek zavítá na sjezd landsmanšaftu. Jako nejvýše postavený český politik

Český vicepremiér Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) se začátkem června zúčastní sjezdu sudetoněmeckého sdružení v Augšpurku. Půjde tak zatím o nejvýše postaveného českého politika, který se sjezdu zúčastní. Loni se sjezdu zúčastnil ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).

Sněmovna by mohla navrhnout na vyznamenání Vlka a Sáblíkovou

Sněmovna by mohla navrhnout prezidentu Miloši Zemanovi na státní vyznamenání kardinála Miloslava Vlka in memoriam, rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou a folklorní zpěvačku Jarmilu Šulákovou in memoriam. Na předběžném seznamu, jenž čítá celkem 39 jmen a který dnes projednal organizační výbor, figurují také historik Petr Čornej, psychiatr Cyril Höschl nebo bývalý hokejový brankář Jiří Holeček. Sněmovna by měla o kandidátech hlasovat v červnu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies