Soubor se jmenuje Labyrinty. Nabízí se otázka, zda vy sám bloudíte rád?

(úsměv) Jak v čem. Ale faktem je, že v malbě mám bloudění moc rád.

Ve Zlíně se představujete poprvé?

Ne. Dřív to ale bylo pouze na společných výstavách v době, kdy jsem studoval zlínskou Vyšší odbornou školu umění. Samostatnou výstavu mám u vás poprvé.

Jakého se vám dostalo přijetí od zlínského diváka?

Myslím si, že to bylo moc příjemné. Vernisáž se povedla. Největší dík patří majitelce galerie Lence Tutschové. Všechno zvládla výborně a musím říct, že prostory Kabinetu T. jsou fantastické.

Něco málo jsem si o vás zjišťovala na internetu a narazila jsem na netradiční výstavu, kterou jste uspořádal v jedné brněnské výstavní síni. Tehdy jste pracoval s tématikou rozpuštěných gumových medvídků. Rád sáháte po nevšedních technikách?

Občas ano. Vracím se k nim a zase je opouštím a pak se věnuji výhradně malbě olejem. Když střídám techniky, ujišťuji sám sebe, že stále hledám a umím hledat. Třeba v Uherském Hradišti jsem vystavoval obrazy, u kterých jsem používal kýčovité techniky. Flitry a tak. Prostě jsem si pohrával s kýčem a bylo to vážně příjemné a doufám, že i vtipné.

Máte potřebu se po dokončení obrazu k němu vracet a eventuelně něco na něm poopravit?

To víte, že ano. Ale většinou jsem s tím smířený a už na ně nesahám vůbec. Když dokončím plátno, cítím jakýsi zlomový okamžik a málokdy se k obrazu vrátím.

Visí díla Petra Kunčíka v jeho domově?

(Úsměv.) Ne! Doma mi visí obrazy mých přátel. Dávají mi daleko víc než moje plátna, které už znám, a kterými jsem se už nějak promaloval a už se na ně ani nechci moc dívat.

Co by si návštěvníci Kabinetu T. měli najít v Labyrintech? S jakými pocity by měli odcházet?

Bylo by fajn, kdyby se vizuálně vzrušili. (úsměv)