Robert Vano, světoznámý slovenský fotograf, byl lektorem letošního fotografického workhopu KontAKTfoto. Proč nemá rád auta a umělé osvětlování fotek? I na to se ho Deník ptal.
Vyrůstal jste v katolické rodině. Jak to šlo dohromady s módou?
Moc ne. V 50. letech v totalitním Československu žádná móda nebyla. Jediné, co se mi vybavuje, je návštěva krejčího. Jednou za rok před Velikonoci jsme si tam nechali ušít oblek. Další šedivý nebo tmavě modrý …
Navíc se víra a móda v mém životě nepotkaly. Nejdřív bylo jedno, pak druhé.
Vy jste pak odešel do Ameriky. Přemýšlel jste o tom, čím byste byl, kdybyste neodjel?
Coby kdyby… Nemyslím na to, co bylo. To je pryč a už v tom není žádná síla. Nemá smysl nad tím přemýšlet. Už to stejně nezměním. A na budoucnost také nemyslím, protože přijde to, co přijít má. Když jsem byl malý, chtěl jsem být astronaut, čekal jsem na UFO, chtěl jít do Hollywoodu a být Fred Astaire. A nic z toho se mi nesplnilo. Je důležité myslet spíš na ten jeden den a usínat s čistou hlavou.
Umíte relaxovat?
Díky tomu, jakou mám práci, relaxuji vlastně pořád. Jednou dávno jsem řekl šéfovi, že chci dovolenou. A on mi řekl, že jsem na ní pořád.
Práce mě baví. Dělám jen jednu věc za den a na tu se koncentruji. Mí přátelé mají manželku, dům, psa, bazalku, děti, a tak dále. Já mám jen foťák a kreditní kartu. Nemám stres.
Prý nerad jezdíte autem.
Nevím, jestli je to věkem nebo tím, jak Češi řídí (smích). Opravdu, když s někým jedu, mám pocit, že se snad počůrám strachy. Nechápu, proč všichni tak pospíchají.
Podobné pocity zažívám také v metru. Jezdí každé čtyři minuty. Netuším proto, proč je tak důležité chytit to nejbližší. Vždyť na konečné na nikoho nečeká medaile, že přijel první. Mně auto přijde jako problém, zbytečnost.
Třeba v Praze jsou modré zóny – teď, kde to zaparkovat? A musím přezout pneumatiky, koupit dálniční známku, natankovat, tady mi ho odtáhnou nebo mi dají botičku… Já tyhle problémy nepotřebuji.
Rád prý fotografujete na kinofilm. A nemáte rád umělé nasvěcování modelů, protože…
…nejlíp svítí Stvořitel. Ano. Nemyslím, že by bylo nutné blýskat na model, když takové světlo v přírodě nenajdete. Blýská se jen, když se bohové zlobí.
Takže vás asi ani nové technologie neberou…
O tom to není. Jde spíš o to, zda jsou ty věci funkční. Proč vše komplikovat, když je krása v jednoduchosti. Pro mladé lidi musí být složité takhle přemýšlet. Valí se na ně komerce. Pro cokoliv, co děláte, potřebujete vášeň. Pan Tichý (nedávno zesnulý fotograf Miroslav Tichý, pozn. red.) neměl ani korunu a tak si vzal krabici od mýdla, vyrobil si fotoaparát a „je“ v muzeu Pompidou. A ti, co pořád blýskají a potřebují nejnovější techniku, nejsou nikde.
Jednou jste řekl, že nechcete plýtvat časem ostatních, a že si vážete asistentů, modelů, a všech ostatních, které se na fotografii podílejí…
Ano, protože nechci, aby někdo plýtval mým časem. Mám rád dochvilnost. Můj čas je drahý, minuta stojí 30 dolarů. Nemám rád čekat na lidi už proto, že jsem – myslím – za život něco dokázal. Je mi 65 a ve 20ti letech jsem měl také před svými učiteli respekt. To je jediné, co chci. Jak fotí, to je na nich. Jediná rada, kterou jim mohu dát, je, ať nikoho neposlouchají. Nejde, aby všichni fotili stejně. Každý by si měl talent rozvinout sám. Na place je fotograf režisér snímku.
To je zajímavá rada.
Není přece dané, jak musí fotka vypadat. Umění je o tom, zda se to vám líbí nebo ne. To, že se spousta lidí rozplývá nad Picassem ještě neznamená, že se musí líbit i mě. Není mi sympatický ani jako člověk. Já mám rád Modiglianiho.
V Americe dělali výzkum ve vězení a měnili tam obrazy a pozorovali chování vězňů. Když tam pověsili van Gogha, všichni byli v klidu. Jak tam ale visel Picasso, začaly násilnosti. Myslím, že z děl vyzařuje, jaký člověk je.
Podobné je to i s fotkou. Mně lidi říkají, že mám fotky klidné. Fotím třeba zátiší, to nefotí nikdo od té doby, co pan Sudek umřel. Celá tahle generace fotí namačkané lidi v autobuse, v metru, nebo vidíte samotnou holku v poli a u ní zhroucenou pumpu. To bych si nemohl pověsit do obýváku, protože bych se z toho asi oběsil. Je to depresivní. Lidi mají rádi vodu, západ slunce, kytky…
A co když někdo namítne, že je to kýč?
Co si lidi myslí, je mi jedno. Nikdo za mě v životě nic neudělal, všechno dobrý i špatný jsem si udělal jen já sám. Kdo může druhého soudit? Vždy budou lidi, kteří kritizují. Ale pak jsou další, kteří mají moji tvorbu rádi. Když jsem měl před dvěma lety výstavu v Mánesu, přišlo 27 tisíc lidí za měsíc, což zatím neměl nikdo jiný. A to mě uklidňuje. Ať si myslí kdo chce co chce – já jsem ten, kdo se usmívá na cestě do banky. (smích)
Stačil jste si prohlédnout Cheb?
Přijel jsem autobusem, takže pro mě pan Illek přijel. Zatím jsme se jen prošli po náměstí (rozhovor probíhal v průběhu workshopu – pozn. red.). Ale to, co jsem zatím viděl, bylo krásné. A to nejen Cheb, ale už i cesta sem.