VYBERTE SI REGION

Rok kohouta: bezútěšnost i naděje

Terapeutické psaní nemusí být cestou do uměleckých pekel. Důkazem je Rok kohouta, nový román Terezy Boučkové (1957). Navazuje v něm po deseti letech na svou prvotinu Indiánský běh (samizdat 1988, Ortenova cena za rok 1997) i scénář k filmu Smradi (2002).

2.6.2008
SDÍLEJ:

Tereza BoučkováFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Všechna tři díla spojuje ústřední téma: autorčino soukromí a jeho vypravěčská reflexe. Dárek a Párek, černoušek a běloch z předchozích próz čili adoptivní synové Patrik a Lukáš v Roku kohouta dorostli pubertální skorodospělosti a jejich skutky brzy překračují hranice rodičovské lásky, únosnosti i zákona.

Křehkou nádobu s nálepkou rodina to postupně roztříští na nespojitelné kusy. Drama námětové je podáno náležitě dramatickým výrazem. Vyhrocené kontrasty v rámci úsečných větných celků vytvářejí dynamiku příznačnou pro všechny autorčiny texty včetně fejetonistických a podtrhávají napjatou tíseň a beznaděj. Tak lze také popsat celkový pocit z četby („Patrik má mít první výslech na policii … Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá?“ nebo z téhož odstavce: „Je v pohodě. Tíseň.“).

Pasáží čtenářského oddechu, ať už formálně či obsahově, je tu pomálu, tok prózy přesto neupadá do monotonie všeobjímající marnosti. Tu narušují odskoky od role mateřské k těm ostatním: práci na dalším filmovém scénáři (resp. snahy vydobýt si právo režie svého Zemského ráje to na pohled), k různorodé komunikaci s přáteli, k náznakům možné zamilovanosti i lásce manželské. S reflektovanou fyzickou dozrálostí jako by se u Terezy Boučkové projevilo i vyzrání prozaické. Přes zjitřenost zachycovaných událostí z celku čiší vyrovnaný klid.

Afektovanost rušící v předchozích knihách zmizela, ačkoli vyhrocená potřeba ocenění a pochvaly a v deníku málem pochopitelná sebestřednost vypravěčky může být i tady iritující. Že se jedná o výpověď „drásavě upřímnou“, není jisté. Řada věcí je obejita, vynechána, taktně zamlčena. Čtenáře by například zajímalo, jak na dané emoční vypětí reagují dva další účastníci domácnosti – manžel Marek a zejména vlastní syn Matěj. To ale spadlo do zamčeného šuplíku s nevyřčeným, od něhož, zdá se, nemá klíč ani T. B. sama. (Něco jiného jsou průhledné narážky na osoby veřejně známé.) Situace, kdy jedna krize vytváří druhou, je tu podána s prožitkem, který nemohl než být hluboký a opravdový.

Nabouraná mateřská sebedůvěra se odráží v nesebejistotě autorské, krizi tvůrčí („Nemůžu psát.“). Kruh depresí, který se násobením nezdarů uzavírá, je roztočen tak, že není k zastavení. To usnadní až zásadní, bolestné rozhodnutí: ponechat volbu životního stylu adoptovaným klukům samotným. A zmiňovaná osvobodivá práce na „deníku“, jejž se Boučkové podařilo převést do podoby čtivého románu. Pracně vydobyté úlevné vydechnutí je následováno osvěžujícím nádechem – závěr vyznívá překvapivě pozitivně, nabíjí ho totiž nadějeplná radost, vyvolaná zrozením vnučky (byť zplozené nezodpovědným Lukášem s nezletilou sousedkou).

Od autobiografického románu Terezy Boučkové, autorky s mediálními přídomky „nejmladší chartistka“ či „dcera spisovatele Kohouta“, nelze očekávat zábavu.Kté její dosavadní životní cesty nesměřovaly. To samo může a nemusí být čtenářsky atraktivní. Rozčarování nad „ženskou, která vychovala kriminálníky a odrazuje od adopcí Romů“ je spolu se zbytnými úvahami nad růzností kořenů a genetických výbav nebo ústavními deprivacemi bezpředmětné. Rok kohouta není jen zkrušující informací o tom, že osvojení může dopadnout stejně nedobře jako výchova dětí vlastních. Není ani návodem k tomu, jak se s tím vyrovnat.

Spíše je to zpráva o individuální cestě ze soukromého neštěstí. Pozoruhodné je na ní to, co z neutěšené konstelace dokázala vytěžit konkrétní adoptivní matka (odvaha jednat po svém, byť to povede k hromadnému odsudku), žena v duševním propadu (psaní jako účinná terapie) a hlavně spisovatelka (její zřejmě nejlepší próza). Zchladit tím sedmnáct let, interpretovatelných jako zbytečnou citovou a energetickou investici, asi nelze. Ale malá profesionální náplast by to pro osudem zkoušenou Terezu Boučkovou být mohla.

Tereza Boučková: Rok kohouta
Odeon, 336 stran, 259 Kč.

OLGA STEHLÍKOVÁ

2.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
1

Kontroly kotlů v domácnostech bude řešit ústavní soudce David

Petra Kvitová
AKTUALIZOVÁNO
22 5

Případ tenistky Kvitové: šlo o vydírání

Prezident nevylučuje, že podá kárnou žalobu kvůli kauze Rath

Třemošná - Prezident Miloš Zeman dnes nevyloučil, že podá kárnou žalobu na soudce, který v korupční kauze Davida Ratha rozhodl o nezákonnosti pořízených odposlechů. "I prezident má právo podat kárnou žalobu v případě, kdy soudce pochybí. A já nevylučuji, že právě v této kauze této kárné žaloby využiji," řekl Zeman na setkání s obyvateli v Třemošné u Plzně.

Iráčtí uprchlíci, kteří žijí v Českém Těšíně, našli práci

Český Těšín - Pro všechny dospělé irácké křesťanské uprchlíky, kteří loni přijeli do Moravskoslezského kraje a nakonec se usídlili v Českém Těšíně na Karvinsku, se podařilo najít práci. V kraji z původních čtyř rodin nakonec zůstaly tři, celkem 13 lidí, řekla dnes novinářům Zuzana Filipková ze Slezské diakonie, která křesťanským uprchlíkům pomáhá s integrací.

Zeman je pro nový jaderný zdroj, uvedla po jednání s ním Škoda JS

Plzeň - Prezident Miloš Zeman by uvítal, aby se co nejrychleji rozhodlo o výstavbě nových energetických kapacit v českých jaderných elektrárnách a aby se na ní co nejvíc podílely české firmy. Uvedl to podle mluvčího plzeňské Škody JS Jana Stolára na dnešním setkání s vedením strojíren. Prezident firmu navštívil během své návštěvy Plzeňského kraje.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies