Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rok kohouta: bezútěšnost i naděje

Terapeutické psaní nemusí být cestou do uměleckých pekel. Důkazem je Rok kohouta, nový román Terezy Boučkové (1957). Navazuje v něm po deseti letech na svou prvotinu Indiánský běh (samizdat 1988, Ortenova cena za rok 1997) i scénář k filmu Smradi (2002).

2.6.2008
SDÍLEJ:

Tereza BoučkováFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Všechna tři díla spojuje ústřední téma: autorčino soukromí a jeho vypravěčská reflexe. Dárek a Párek, černoušek a běloch z předchozích próz čili adoptivní synové Patrik a Lukáš v Roku kohouta dorostli pubertální skorodospělosti a jejich skutky brzy překračují hranice rodičovské lásky, únosnosti i zákona.

Křehkou nádobu s nálepkou rodina to postupně roztříští na nespojitelné kusy. Drama námětové je podáno náležitě dramatickým výrazem. Vyhrocené kontrasty v rámci úsečných větných celků vytvářejí dynamiku příznačnou pro všechny autorčiny texty včetně fejetonistických a podtrhávají napjatou tíseň a beznaděj. Tak lze také popsat celkový pocit z četby („Patrik má mít první výslech na policii … Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá?“ nebo z téhož odstavce: „Je v pohodě. Tíseň.“).

Pasáží čtenářského oddechu, ať už formálně či obsahově, je tu pomálu, tok prózy přesto neupadá do monotonie všeobjímající marnosti. Tu narušují odskoky od role mateřské k těm ostatním: práci na dalším filmovém scénáři (resp. snahy vydobýt si právo režie svého Zemského ráje to na pohled), k různorodé komunikaci s přáteli, k náznakům možné zamilovanosti i lásce manželské. S reflektovanou fyzickou dozrálostí jako by se u Terezy Boučkové projevilo i vyzrání prozaické. Přes zjitřenost zachycovaných událostí z celku čiší vyrovnaný klid.

Afektovanost rušící v předchozích knihách zmizela, ačkoli vyhrocená potřeba ocenění a pochvaly a v deníku málem pochopitelná sebestřednost vypravěčky může být i tady iritující. Že se jedná o výpověď „drásavě upřímnou“, není jisté. Řada věcí je obejita, vynechána, taktně zamlčena. Čtenáře by například zajímalo, jak na dané emoční vypětí reagují dva další účastníci domácnosti – manžel Marek a zejména vlastní syn Matěj. To ale spadlo do zamčeného šuplíku s nevyřčeným, od něhož, zdá se, nemá klíč ani T. B. sama. (Něco jiného jsou průhledné narážky na osoby veřejně známé.) Situace, kdy jedna krize vytváří druhou, je tu podána s prožitkem, který nemohl než být hluboký a opravdový.

Nabouraná mateřská sebedůvěra se odráží v nesebejistotě autorské, krizi tvůrčí („Nemůžu psát.“). Kruh depresí, který se násobením nezdarů uzavírá, je roztočen tak, že není k zastavení. To usnadní až zásadní, bolestné rozhodnutí: ponechat volbu životního stylu adoptovaným klukům samotným. A zmiňovaná osvobodivá práce na „deníku“, jejž se Boučkové podařilo převést do podoby čtivého románu. Pracně vydobyté úlevné vydechnutí je následováno osvěžujícím nádechem – závěr vyznívá překvapivě pozitivně, nabíjí ho totiž nadějeplná radost, vyvolaná zrozením vnučky (byť zplozené nezodpovědným Lukášem s nezletilou sousedkou).

Od autobiografického románu Terezy Boučkové, autorky s mediálními přídomky „nejmladší chartistka“ či „dcera spisovatele Kohouta“, nelze očekávat zábavu.Kté její dosavadní životní cesty nesměřovaly. To samo může a nemusí být čtenářsky atraktivní. Rozčarování nad „ženskou, která vychovala kriminálníky a odrazuje od adopcí Romů“ je spolu se zbytnými úvahami nad růzností kořenů a genetických výbav nebo ústavními deprivacemi bezpředmětné. Rok kohouta není jen zkrušující informací o tom, že osvojení může dopadnout stejně nedobře jako výchova dětí vlastních. Není ani návodem k tomu, jak se s tím vyrovnat.

Spíše je to zpráva o individuální cestě ze soukromého neštěstí. Pozoruhodné je na ní to, co z neutěšené konstelace dokázala vytěžit konkrétní adoptivní matka (odvaha jednat po svém, byť to povede k hromadnému odsudku), žena v duševním propadu (psaní jako účinná terapie) a hlavně spisovatelka (její zřejmě nejlepší próza). Zchladit tím sedmnáct let, interpretovatelných jako zbytečnou citovou a energetickou investici, asi nelze. Ale malá profesionální náplast by to pro osudem zkoušenou Terezu Boučkovou být mohla.

Tereza Boučková: Rok kohouta
Odeon, 336 stran, 259 Kč.

OLGA STEHLÍKOVÁ

2.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán.
18

Ministr Pelikán podal žalobu na soudkyni Helenu Královou

Stephen King
DOTYK.CZ
9

Stephen King: do krále hororu se zakouslo děsivé dětství

Autistů přibývá. Terapii musí rodiče platit sami

Rvalo mi to srdce, vzpomíná na období před dvěma lety Magdaléna Čížková. Její dcera Markétka byla dlouho vysněným dítětem, které dělalo rodině jen radost. Zvládala první slova, vesele ukazovala předměty, rozpoznávala zvířátka. Jenomže pak přišel zlom. „Najednou jako by nám oslepla a ohluchla,“ popisuje maminka.

Krize ve Španělsku: Katalánské referendum podpořil další autonomní region

/VIDEO/ Právo na referendum o nezávislosti Katalánska vyhlášené na 1. října je nezadatelné. O tom nepochybují a hlasitě za to demonstrují v Galicii, oblasti Španělska, která má stejný autonomní statut jako odbojné Katalánsko. 

Nejnebezpečnější přechod v metropoli? Najdete ho v Praze 2

/INFOGRAFIKA/ Pražský deník proto připravil výčet nejnebezpečnějších přechodů a křižovatek, kde nejčastěji docházelo ke střetům mezi vozidly a chodci.

Geolog: Sesuvy na trase přes České středohoří nikdy hrozit nepřestanou

Posudky geologické služby v 90. letech umístění dálnice právě sem zásadně zamítaly. Zároveň navrhovaly mnohem bezpečnější řešení. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení