VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rok kohouta: bezútěšnost i naděje

Terapeutické psaní nemusí být cestou do uměleckých pekel. Důkazem je Rok kohouta, nový román Terezy Boučkové (1957). Navazuje v něm po deseti letech na svou prvotinu Indiánský běh (samizdat 1988, Ortenova cena za rok 1997) i scénář k filmu Smradi (2002).

2.6.2008
SDÍLEJ:

Tereza BoučkováFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Všechna tři díla spojuje ústřední téma: autorčino soukromí a jeho vypravěčská reflexe. Dárek a Párek, černoušek a běloch z předchozích próz čili adoptivní synové Patrik a Lukáš v Roku kohouta dorostli pubertální skorodospělosti a jejich skutky brzy překračují hranice rodičovské lásky, únosnosti i zákona.

Křehkou nádobu s nálepkou rodina to postupně roztříští na nespojitelné kusy. Drama námětové je podáno náležitě dramatickým výrazem. Vyhrocené kontrasty v rámci úsečných větných celků vytvářejí dynamiku příznačnou pro všechny autorčiny texty včetně fejetonistických a podtrhávají napjatou tíseň a beznaděj. Tak lze také popsat celkový pocit z četby („Patrik má mít první výslech na policii … Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá?“ nebo z téhož odstavce: „Je v pohodě. Tíseň.“).

Pasáží čtenářského oddechu, ať už formálně či obsahově, je tu pomálu, tok prózy přesto neupadá do monotonie všeobjímající marnosti. Tu narušují odskoky od role mateřské k těm ostatním: práci na dalším filmovém scénáři (resp. snahy vydobýt si právo režie svého Zemského ráje to na pohled), k různorodé komunikaci s přáteli, k náznakům možné zamilovanosti i lásce manželské. S reflektovanou fyzickou dozrálostí jako by se u Terezy Boučkové projevilo i vyzrání prozaické. Přes zjitřenost zachycovaných událostí z celku čiší vyrovnaný klid.

Afektovanost rušící v předchozích knihách zmizela, ačkoli vyhrocená potřeba ocenění a pochvaly a v deníku málem pochopitelná sebestřednost vypravěčky může být i tady iritující. Že se jedná o výpověď „drásavě upřímnou“, není jisté. Řada věcí je obejita, vynechána, taktně zamlčena. Čtenáře by například zajímalo, jak na dané emoční vypětí reagují dva další účastníci domácnosti – manžel Marek a zejména vlastní syn Matěj. To ale spadlo do zamčeného šuplíku s nevyřčeným, od něhož, zdá se, nemá klíč ani T. B. sama. (Něco jiného jsou průhledné narážky na osoby veřejně známé.) Situace, kdy jedna krize vytváří druhou, je tu podána s prožitkem, který nemohl než být hluboký a opravdový.

Nabouraná mateřská sebedůvěra se odráží v nesebejistotě autorské, krizi tvůrčí („Nemůžu psát.“). Kruh depresí, který se násobením nezdarů uzavírá, je roztočen tak, že není k zastavení. To usnadní až zásadní, bolestné rozhodnutí: ponechat volbu životního stylu adoptovaným klukům samotným. A zmiňovaná osvobodivá práce na „deníku“, jejž se Boučkové podařilo převést do podoby čtivého románu. Pracně vydobyté úlevné vydechnutí je následováno osvěžujícím nádechem – závěr vyznívá překvapivě pozitivně, nabíjí ho totiž nadějeplná radost, vyvolaná zrozením vnučky (byť zplozené nezodpovědným Lukášem s nezletilou sousedkou).

Od autobiografického románu Terezy Boučkové, autorky s mediálními přídomky „nejmladší chartistka“ či „dcera spisovatele Kohouta“, nelze očekávat zábavu.Kté její dosavadní životní cesty nesměřovaly. To samo může a nemusí být čtenářsky atraktivní. Rozčarování nad „ženskou, která vychovala kriminálníky a odrazuje od adopcí Romů“ je spolu se zbytnými úvahami nad růzností kořenů a genetických výbav nebo ústavními deprivacemi bezpředmětné. Rok kohouta není jen zkrušující informací o tom, že osvojení může dopadnout stejně nedobře jako výchova dětí vlastních. Není ani návodem k tomu, jak se s tím vyrovnat.

Spíše je to zpráva o individuální cestě ze soukromého neštěstí. Pozoruhodné je na ní to, co z neutěšené konstelace dokázala vytěžit konkrétní adoptivní matka (odvaha jednat po svém, byť to povede k hromadnému odsudku), žena v duševním propadu (psaní jako účinná terapie) a hlavně spisovatelka (její zřejmě nejlepší próza). Zchladit tím sedmnáct let, interpretovatelných jako zbytečnou citovou a energetickou investici, asi nelze. Ale malá profesionální náplast by to pro osudem zkoušenou Terezu Boučkovou být mohla.

Tereza Boučková: Rok kohouta
Odeon, 336 stran, 259 Kč.

OLGA STEHLÍKOVÁ

2.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš.
15 10

Andrej Babiš: Havel měl u nás zavést prezidentský systém

Budova Národní galerie. Ilustrační foto.
AKTUALIZUJEME
1 8

Národní galerie zavřela! Údajně kvůli ochrance

DOTYK.CZ

Města duchů. Navštivte reálná místa, kde vám může jít i o život

Pokud jste viděli film o Jamesi Bondovi Skyfall, pak si jistě vybavíte scénu, kdy hlavní záporná postava Raoul Silva nutí agenta 007 sestřelit z hlavy jeho milenky panáka alkoholu. To vše mezi betonovými ruinami budov, ze kterých snad mrazí ještě více, než ze samotné scény. Nejde však o počítačem vytvořené kulisy. Hašima, opuštěný ostrov u břehů Japonska, skutečně existuje. Stejně jako další „města duchů" po celém světě. Tady jsou některá z nich.

Řidiči autobusů se strachují: Budeme mít co jíst?

Řidiči autobusů zvažují stávku. Přestože měli dostat přidáno, na výplatních páskách se to moc neprojevilo. Většina řidičů si naopak stěžuje, že se jim plat ještě snížil.

Ve skanzenu nahlížejí babičkám pod sukně

/FOTO/ – Jaké spodní prádlo se nosilo před sto lety? V chalupě ve Staré Vsi budete koukat!

Nechtěné olympiády? Evropa dává od sportovního svátku ruce pryč

Tento týden je to půl roku, co se Rio de Janeiro okázalým závěrečným ceremoniálem loučilo s letní olympiádou. Vzduchem vanuly úsměvy, temné brazilské nebe rozblýskal pestrobarevný ohňostroj a představitelé Mezinárodního olympijského výboru (MOV) se spokojeně plácali po ramenou, jak celá mamutí sportovní akce nakonec dopadla.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies