Břetislav Rychlík je dokumentarista, herec, režisér, publicista, dramaturg a pedagog na JAMU. Ve dvaceti letech založil divadlo proletářského undergroundu, které bylo po půl roce zakázáno, a za třicet let tvůrčí práce má na kontě řadu mezinárodních i domácích ocenění za dokumenty i publicistiku. V roce 2001 vydal sbírku esejů s názvem Konec žebřiňáků. V poslední době se věnuje především natáčení dokumentů – jak sám tvrdí, je to pro něho příležitost se přesvědčit, že ještě nezakrněl. Nedávno dokončil film, který zachycuje jeden rok života čtyř romských rodin ze střední Evropy. A právě oslavil své padesáté narozeniny.

Která z profesí je vám nejbližší?

Nejbližší profesi nemám. Nejhorší pro mě bylo hraní, před šestnácti lety jsem proto hrát přestal. V hraní je člověk vždycky závislý na spoustě kolektivních okolností, já jsem spíš solitér. Většinu svého divadelního života jsem strávil v HaDivadle, to bylo autorské divadlo. Začátkem 90. let jsem dostal nabídku psát pravidelně o svých názorech do Lidových novin. Nazákladě těchto textů jsem začal mít svůj vlastní pořad v rozhlase. Není to teda tak, že bych někde chodil a klepal. Všechno to tak nějak přišlo samo.

Kde čerpáte inspiraci?

Témata dokumentů leží na ulici, kdo není slepý amá srdce v pořádku, může donekonečna natáčet. A psaní je reakcí na to, co se v české společnosti děje. Divadlo dělám jednou dvakrát do roka. Vposledních letech v Huse na provázku, teď do Mahenovy činohry připravuji Gazdinu robu. Škrtám, přepisuju, snažím se jít na dřeň tragédie, abych text zbavil manýrů, dojetí a krajky slov a pocitů ze Slovácka, kterými se Preissová nechala unést.

O čem jsou Černá srdce, váš poslední film?

Dokončil jsem snímek, který uzavírá cyklus tří filmů, jež dokumentují jeden rok života určité skupiny lidí. Vprvním dokumentu jsem natočil sedm starých lidí žijících u moravskoslovenských hranic, kteří se narodili za Rakouska-Uherska. Jmenoval se Jeden rok. Byl to film o vnitřní síle lidí navzdory věku a podmínkám, ve kterých žijí. Pokračování toho původně nezamýšleného cyklu bylo ze severních Čech, film Kamenolom boží. Je o lidech, kteří se v tom vykořeněném kraji nenarodili, ale přesto mají stejné sny a touhy jako hrdinové filmu Jeden rok. Nejnovější film se jmenuje Černá srdce. Je to pohled dokumentaristy a fotografa na romské rodiny. Ty dva pohledy – mužský a ženský – jsou konceptem filmu. Natáčeli jsme ve střední Evropě – v ČR, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku. Točili jsme ve dvou skupinách, manželka pracovala s fotografem Jindřichem Štreitem v Polsku a u nás. Já jsem natáčel s fotografkou Maruškou Zachovalovou na Slovensku a v Maďarsku.

Jak se vám s rodinami spolupracovalo?

Výborně. Já natáčím spíše pozorováním situací a občas položím nějakou zneklidňující otázku. Je to film postavený ze situací a konfliktů, odkrývání traumat i všednodenní banality. Brali nás jako součást rodiny. Člověk musí s Romy natáčet bez sentimentu, ale nesmí být cynik.

Připadalo vám, že se Romové chovají v některých situacích stejně, bez ohledu na to, odkud jsou?

Kromě mentality (ne nadarmo se Romům říká děti větru) je spojuje to, že úplně spontánně několikrát denně sáhnou po nějakém hudebním nástroji a začnou hrát a zpívat. Také jsme zjistili, že každý má jinou romštinu, kromě Maďarů, kteří měli za Marie Terezie zakázáno pod pohrůžkou fyzických trestů mluvit romsky. Přes písně si romštinu však osvojili. Když v závěru filmu přijela na Slovensko maďarská romská rodina, ukázalo se, že se spolu přes jistá úskalí dorozumí.

Na kdy se chystá premiéra?

Premiéry musíme ještě dořešit. Budou ve Varšavě, Bratislavě, Budapešti a Praze. Současně připravujeme výstavu fotek Marušky a Jindřicha Štreita.

S dokončením filmu je spojena tragédie – fotografka, s níž jste natáčel, zemřela…

Marušce bylo 26 let. Zajímaly jí stejné věci na životě jako mě. Byla čistý člověk, idealista. Absolvovala s námi přípravy na natáčení a zažila těžkou dřinu, to znamená desítky výprav v mrazu, zimě i blátě. Tři dny po dokončení filmu se zabila se svým tatínkem na závodě historických motokár. Měla obrovský talent a je to velká škoda. Domluvili jsme se, že film bude věnován jí.