StarDance mi připomnělo taneční, říká Tereza Kostková

Má k tomu dispozice. Její babička přece byla temperamentní Španělka!

Bavily vás taneční?

Bavily. Byl to takový přelomový okamžik, kdy člověk najednou vnímal, že se jako by octl ve světě mnohem dospělejším. A já si pamatuju, že jsem to hrozně prožívala, když jsem se konečně začala líčit máminým make-upem a šla si koupit první řasenku… Byla jsem fakt rozrušená! Taneční jsou vlastně nejblíž StarDance, myslím jako téma, ale já jsem se léta věnovala jiným a všem možným druhům tance včetně klasického. Bavilo mě to.

Co se vám splnilo z dětských snů?

Nebyly to takové sny, které by se měly plnit. Spíš veliké fantazie… Z těch snů, které si vybavím, co bych třeba měla nebo chtěla být, byl nejsilnější jediný – že budu hrát divadlo. A to semi splnilo.

A zbylo vám něco nesplněného?

Člověk má snít pořád, bylo by docela smutné, kdyby přestal. Zvlášť ten, kdo dělá divadlo, by měl mít pořád trochu dětskou duši. A dětská duše má přání a sny, chcete-li třeba surrealistické. Ostatně by byla škoda, kdybych už žádné neměla, ne? I když nejsou v žádné konkrétní podobně, jako že bych chtěla něčeho významného ještě dosáhnout. Život jsem nikdy nechtěla lámat a násilnit. To ovšem neznamená, že nic nežádám, nebo že si už nic nepřeju, spíš tomu nedávám žádnou konkrétní formu.

Dostáváte role filmové, divadelní, televizní, moderování pořadů. Co byste si vybrala, kdybyste musela působit v jediné oblasti?

Pro každého herce je pestrost ideální. Léta jsem působila jen v divadle… Kdybych si musela vybrat, určitě by to vyhrálo divadlo.

Hrajete i v civilním životě?

Každý člověk zcela přirozeně hraje svou sociální roli – je student, manželka… Jinak nemám potřebu se nějak přetvařovat. Já vlastně nehraju ani na jevišti, nerada úmyslně předstírám.

Kontrolujete se? Vnímáte cizí pozornost? Vrčí kolem vás pomyslné kamery?

Ne, tak to vůbec ne! Žiju zcela normálně. Herečky často říkají, že by si nikdy nevzaly za muže herce. Myslíte, že jsou herci jiní než muži – neherci? Já takhle nikdy neuvažovala. Sama jsem vyrůstala v rodině, kde maminka si vzala herce a tatínek herečku.

Koho máte na světě nejradši?

Nikdy to není jeden člověk.

Co jste dělala, než jste zakotvila u herectví?

Už jako malá jsem se tak urputně rozhodovala pro divadlo, až se mi to naši snažili rozmluvit. Vysvětlovali mi, co to vlastně obnáší. Přestože jsem se snažila uposlechnout rodiče a jít jinam, strhávalo měto zpátky k herectví… Vystudovala jsem pedagogickou školu, pak jsem dělala přijímačky na psychologii a žurnalistiku, studovala jsem francouzštinu, dělala jsem servírku U Bubeníčků, různé brigády, v Country Life jsem byla v přípravně jídel a tak všelijak.

Chtěla byste, aby to vašeho syna taky táhlo k divadlu?

V jeho několika měsících o tom ani nechci uvažovat… Doufám, že si vybere něco jiného, protože znám i nevýhody. Ale ty má každá profese. Herecká profese je snad navíc ještě velmi nespravedlivá.

Co si myslíte, že je vaším úkolem na tomto světě?

I kdybych to jen tušila, tak to stejně nikdy nevyslovím.

Když jste servírovala U Bubeníčků, byla jste oblíbená u štamgastů?

Skromně říkám, že byla, a hrozně mě to těšilo. Zaměstnavatel mědokonce nechtěl pustit. Ale já si myslím, že jsem dobrá servírka nebyla – já ji jen dobře hrála. Tím nemyslím přetvářku, myslím tím chuť, se kterou jdete něco dělat. Oblékla jsem se ráno jako do kostýmu, čistou zástěrku a tak… Užila jsem si ten den stejně jako na jevišti.

Bylo víc ctitelů v hospodě nebo v divadle?

Nevím… Když už poznáte, že je někdo ctitel, tak ho zaregistrujete. Rozdíl je jen v tom, že v hospodě to asi víc vidíte.