VYBERTE SI REGION

Druzí si k nám dovolí jen to, co jim dovolíme my

Luhačovice - Několikaminutový bouřlivý aplaus ve stoje. To byla odměna pro Simonu Stašovou za její fantastický výkon ve hře Shirley Valentine, se kterou přijela do vyprodaného hlediště Lázeňského divadla. S tímto monodramatem přijela ve středu večer na festival Divadelní Luhačovice.

22.8.2008
SDÍLEJ:

Simona StašováFoto: DENÍK

Příběh ženy, manželky a matky, která je zklamaná svým životem, zavedl diváka do anglické domácnosti. Shirley ve svých pětačtyřiceti letech cítí, že se dveře zavírají. Děti odrostly, manžel je morous, který svoji ženu bere jako samozřejmost a často si ji plete s hromosvodem. Shirley je sama a svoji samotu vyplňuje konverzací s věšákem.

Až přijde nečekaná nabídka od nejlepší přítelkyně. Odletět na čtrnáct dní do Řecka. Moře, víno i modrá obloha udělají své a způsobí v životě unavené hrdinky nečekanou změnu. Opět nachází sama sebe…

V šatně jsme se potkaly po představení. Divadlo se vylidnilo, jen technici sklízeli kulisy z jeviště. Simona Stašová byla po dvouhodinovém výstupu unavená, ale spokojená. A téměř bez hlasu.

Ještě se mi nestalo, abych při představení nemohla popadnout dech od smíchu a vzápětí poté ronila slzy. Byl to naprosto fascinující výkon. Pokolikáté jste už vystoupila na scénu s Shirley?

Děkuji. (Úsměv) Byla to dvanáctá repríza.

Hra se určitě vyvíjí. Jak vnímáte ten posun?

No to rozhodně nestagnuje. Opravdu se vyvíjí. A posun? No, jak slyšíte, budu se muset více naučit pracovat s hlasem. Ty dvě hodiny mluvení udělají své. Vzhledem k tomu, že v říjnu mám šestadvacet představení, budu to muset pořešit.

Je to hra pro jednoho herce, ale bez lidí kolem vás by určitě nevznikla. Můžete některé vzpomenout?

No jéje! Nabídku jsem dostala od pana produkčního Balzera, který má divadelní agenturu FDA, režie se ujal naprosto znamenitý režisér z Brna Zdeněk Kaloč a tu báječnou scénu a kostýmy vytvořila Michaela Červenková. Víte, já jsem sice sama na scéně, ale aby dobrýho divadla byl takzvaně „plnej barák“, potřebujete celý tým znamenitých lidí. A to já mám.

Když jste si poprvé přečetla scénář, musela jste hodně zvažovat, zda takovou výzvu přijmete?

Hlavně jsem přemýšlela, jestli takový náklad vydržím. Asi po tříměsíčním důkladném čtení monodramatu jsem si řekla: Kdy? Když ne teď! Je to přesný čas. Je mi třiapadesát. Před pěti lety bych si možná ještě netroufla a za pět let bych si už netroufla. Víte, Shirley Valentine je jakýsi mezník v mém životě. Vyjadřuje všechny pocity a životní situace, které znám a které jsou mi blízké. Je to přesně to veliké téma, které jsem chtěla hrát. Stárnoucí ženská, která dává návod jak se v životě nedat, jak sám se sebou zacházet, jak to přicházející stáří oddálit. A s humorem. To je to nejpodstatnější. On takový text by se bez humoru ani nedal dělat. Když je člověk na jevišti sám, lidé se musí chechtat, pak vás přijmou a jdou s vámi všemi těmi myšlenkami a jsou ochotni si hrábnout do svého nitra. Mám hodně krásných představení, třeba Drobečky z perníku, nebo Římské noci, ale Shirley Valentine je opravdu velká porce a možná ta největší, kterou kdy budu hrát. Díky za ní.

Čím si vysvětlujete, že hra má tak obrovský úspěch i u mužů?

To je jednoduché. Tím, že mluvím z duše všem stárnoucím ženským, a neberu si servítek ani v intimních záležitostech, o kterých se už v tom věku moc nemluví, chlapi do nás na chvilku nakouknou. Můžou se spolu s ženskými zachechtat, protože text je vtipný, ale něco v nich uvízne a možná si třeba díky Shirley i něco uvědomí. Možná se i něco v jejich životě spraví. A to je pro mě ten smysl divadla , to proč mě to tak baví. Dobrý divadlo má prostě smysl.

Kdo je pro Shirley největší nepřítel. Jsou to děti, které si z maminky udělaly služku, manžel, který ji bere jako součást inventáře nebo ona sama a její strach?

Vidíte, to je zajímavé. O nepříteli jsem vlastně tolik neuvažovala, ale je to určitě ona sama – její submisivní povaha, která až do určité chvíle na sobě nechala dříví štípat. Ať už to bylo od učitelky ve škole, od kamarádky, manžela, dětí… zkrátka to, kam se nechala dovést, co všechno si nechala líbit. Druzí si k nám dovolí jen to, co my sami jim dovolíme. A když Shirley v pětačtyřiceti letech zjistí, že jejím největším partnerem na povídání je kuchyňská stěna a věšák na šaty, stane se ten zázrak a ona si troufne vyjít ze své ulity a rozbije ten pomyslný krunýř, za který si může jenom sama. Proto se hra líbí jak mužům, tak ženám. Ona je životaschopná, pravdivá a humorná. Každý se v tom tak trochu najde.

No nejenom, že se v tom najde. Já mám obavu, abyste nezpůsobila hromadný únik českých žen do Řecka…

(Smích.) Na tom by mohly vydělat cestovní kanceláře.

V Řecku potkala Shirley Kostase, který se na nějakou dobu stal jejím milencem. Myslím, že tento okamžik byl pro hlavní hrdinku zlomový…

To ano, ale ona se vlastně nezamilovala do Kostase, ona se zamilovala do myšlenky žít! A to je to pravé, to je to nádherné.

Co to v nás ženách je, že tak lehce necháme strčit do pozice ošetřovatelek, posluhovaček, trpitelek? Co to je, že dokážeme úplně popřít sami sebe?

Řekla bych, že je to ženská podstata. Já jsem taky taková. Kvočna. A baví mě to. Asi je to náš úděl. No nejsme my divné? (Smích.) Víte, já to mám tak. Jakmile se za mnou zavřou dveře divadla, tak už pro mne existují jenom moji synové. Těším se domů, že jim udělám nějaký salát, že si pokecáme. Těším se na další den, že se budeme třeba něco učit, nebo si jen tak číst. Zatím oba žijí se mnou a já si to náležitě vychutnávám. Kdybych neměla své dvě děti, tak by mě ani nebavilo poskakovat na jevišti a něco ze sebe vydávat. To by pro mě ten smysl nebyl. Takhle vím, že něco vydám a zase doma načerpám. I tu srandu, protože té máme doma s klukama dost a dost. Nejvíc se nachechtám s nima. A doufám že i oni se mnou. Máme to fakt dobrý.

Nemůžu nevzpomenout vaši maminku Jiřinu Bohdalovou. Osobně si myslím, že děti slavných rodičů to mají v jistém ohledu těžší. Jsou neustále srovnávány. Jak je to ve vašem případě?

Víte co? Myslím, že už to pominulo. Ostatně to srovnávání je úplně zbytečné. Jsme každá sama za sebe. A rády hrajeme spolu. A hlavně máma je fenomén. Ona je národní majetek! (Smích.)

Ráda bych ještě zmínila film. Ztvárnila jste soustu krásných rolí, ale myslím, že spousta lidí si vás pamatuje hlavně z Pelíšků. Scéna, kdy vám Bolek Polívka strčí prskavky do vlasů, je naprosto jedinečná. Na snímku se podílela celá plejáda skvělých českých i slovenských herců. Jaké bylo natáčení?

To bylo krásné období. Natáčeli jsme na Barrandově. Měli jsme tam takovou pergolu, pod kterou jsme čekali, až nás zavolají na plac. Byla tam Stella Zázvorková, pan Kodet, Bolek Polívka, Mirek Donutil, Eva Holubová, pan Krejčík, který hrál doktora. Sešlo se tam strašně komediantů, kteří neustále vyprávěli a vzpomínali. Když někdo skončil, další začal. Neustále jsme řvali smíchy. Vždycky jsme si odskočili natočit scénu a rychle jsme se vrátili pod tu pergolu. A tato atmosféra, která byla mezi námi, je ve filmu znát. Všichni jsme si fandili a nikdo nechtěl být lepší. Prostě je tam ten vztah mezi námi a to lidé v hledišti vycítí. Chtějí být pořád a pořád u toho, proto si ten film pouštějí pořád dokola.

Obligátní otázka. Co veselá historka z natáčení?

(Smích.) Třeba Donutil téměř uhořel, když měl na zádech všechny ty hasící a plynové přístroje a točil se záběr Maršál Mlinovskij. Byl to vždycky šleh, jako by vypustila oheň devítihlavá saň. Pak Honzu Hřebejka napadlo použít sprej na vlasy a svíčku. Ale víte, co je důležité? Že strašně moc lidí to zkusilo. Maršal Malinovskij se stal pojmem. A lidi Mirkovi psali, že to nefunguje a že se popálili. Takže to probůh nezkoušejte!

Blíží se pomalu půlnoc a vás ještě čeká cesta do Prahy. Takže poslední otázka. Na co se těšíte? Kde vás budou moci diváci spatřit?

Já jsem se teď naprosto upsala divadlu. A tak je to fajn. Na podzim mě čeká zkoušení s mojí mámou v divadle na Jezerce. Představení se bude jmenovat Paní Plukovníková a je to zase paráderole pro mámu. Hrajeme tam matku a dceru a tak už se na tu práci moc těším. Jinak mám mladšího syna Vojtu ve druhém ročníku na gymnaziu, tak si dovedete představit, že o zábavu doma budu mít postaráno. Opravdu všechno beru tak jak to přichází a jsem spokojená.

Autor: Silvie Pospíšilová

22.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Co bylo cílem razie armády a policie na skládce u Lovosic? Šlo o bifenyly

Lovosice – Na začátku listopadu jsme čtenáře Deníku informovali o zátahu, který probíhal na skládce patřící firmě Ladeo u Lukavce. Na místě zasahovali policisté, pyrotechnici, vojenské síly, ale také Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která skládku prověřovala několik dní. Kriminalisté si od Městského úřadu dokonce k prověření vyžádali dokumentaci o skladování odpadu. Nyní má celá situace rozuzlení.

Pošta vypsala tendr na vedoucího inspekce, hlásí se prý i Laube

Praha - Česká pošta vypsala výběrové řízení na funkci vedoucího odboru inspekce. Odbor inspekce má na starosti záležitosti spojené s ochranou České pošty před trestnou činností. Potvrdil to mluvčí podniku Matyáš Vitík. Podle Lidových novin se na místo, které v září opustil Jiří Brázda, přihlásilo pět uchyzečů, mezi nimi i bývalý náměstek policejního prezidenta Zdeněk Laube, uvedl server lidovky.cz.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies