„Člověk mohl mít vůči jeho názorům nebo jednání různé výhrady, ty jsou ale teď zapomenuty,“ shrnula v neděli pro Deník spisovatelka Tereza Boučková, dcera Pavla Kohouta, jejíž matka bývalého prezidenta v 70. letech důvěrně znala. „Byl velkou osobností a v době sametové revoluce sehrál klíčovou roli.“ A dodává: „Nemyslím, že se lidé v disentu chovali jinak než běžná populace. Měli ovšem něco navíc: nebáli se mít opačný názor než ten, který se ideologicky hodil, a šli za to třeba do kriminálu. To se týkalo i Václava Havla.“
Velká osobnost a přitom pořád ten známý Vašek
Autor téměř dvacítky divadelních her (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Vernisáž, Pokoušení či Largo desolato) psal i básně, politické eseje, kritiky, dopisy (Moc bezmocných, Dopisy Olze), na dálku vedl různé rozhovory s publicisty a politickými aktivisty (Dálkový výslech s Karlem Hvížďalou). Esejistickou literaturu a hry nepřestal psát ani v době prezidentství. V roce 1991 vzniklo Letní přemítání, před čtyřmi roky hra Odcházení, reflektující Havlův odchod z politické scény, jejíž koncept začal autor psát ještě před revolucí, aniž by tušil, že ho čeká politická kariéra. „Při zkoušce a při premiéře Odcházení jsem stála vedle pana prezidenta a velkého dramatika, a přitom to byl pořád ten Vašek, kterého jsem znala z dětství a z mládí, stejně kamarádský a stejně skromný. Dojímalo mě, že ani jako světová autorita se v tom podstatném, po stránce lidskosti, vůbec nezměnil,” vzpomíná na spolupráci s ním Monika Švábová, která hraje hlavní ženskou postavu Irenu v plzeňské inscenaci hry.
Odcházení? Možná jeho čas teprve přijde
Odcházení se stalo jeho symbolickým posledním uměleckým počinem, dočkalo se řady divadelních adaptací, včetně zahraničí, a také filmové verze, jejíž režie se dramatik ujal osobně. Ironickým ohlédnutím za politickou kariérou a charaktery, jež tuto scénu zalidňují, si splnil svůj celoživotní sen. „Nikdy nechtěl být politikem, natož prezidentem,“ soudí Jaroslav Bouček, v jehož produkci film Odcházení vznikl. „Během toho roku, co jsme spolu točili, i nedávno na Hrádečku, jsme si o tom hodně povídali. Navštívil jsem ho tam před čtrnácti dny, byl velmi unavený a povídali jsme si jen něco přes hodinu. Ale bylo to jeho velké přání. Mrzelo ho, že film nebyl pochopen tak, jak by si býval přál. Možná jeho čas teprve přijde.“ Bouček přiznává, že na shánění financí na film měl šibeniční tři měsíce a že se kvůli Havlovu zdravotnímu stavu natáčení bál. „Nakonec ale proběhlo bez větších problémů,“ vzpomíná producent. „Zvládl to fantasticky, všechno si nastudoval, po dvou dnech měl režii v malíčku. Pak nás všechny honil, včetně své manželky Dáši, když se mu zdálo, že ji líčí už moc dlouho,“ směje se Bouček. A dodává: „Byl to krásný rok společné práce a setkání s člověkem, který uměl být nad věcí a dokázal si dělat legraci i sám ze sebe.“
Pracovat s ním byla radost. Učil se u dobrých režisérů, mimo jiné u Radoka, takže o režii věděl hodně. Při natáčení Odcházení mu stačilo pár slov a hercům bylo jasné, co chce. Jako člověk nám bude všem moc chybět. Měl zvláštní osobnost. Klamal tak trochu tělem. Přestože působil nenápadně a spíš bojácně, toho, co si umanul, vždycky dosáhl. Byl to silný muž – díky němu nás svět lépe zná.
Tereza Boučková, spisovatelka:
Je mi z té zprávy smutno. Znala jsem ho od dětství, vyrůstala jsem v disidentském prostředí, Václav Havel k nám často docházel. Poslední léta jsem ho nevídala, ale vím, že měl velké zdravotní potíže a nebylo mu dobře. Možná to pro něj je už jisté vysvobození. Snad ho někdo v té poslední chvíli držel za ruku.
Jaroslav Brabec, režisér:
Setkání s ním bylo nesmírně upřímné a otevřené. Překvapilo mě, jak poctivý a skromný člověk Václav Havel je. Vážil si úplných maličkostí, a proto to byl mimořádný člověk. Nikdy ze sebe nedělal víc, přestože na svém postu mohl. A přitom byl v naší společnosti zcela výjimečnou osobností. To je síla velkých lidí…
Ladislav Špaček, publicista a bývalý Havlův mluvčí:
Končí s ním jedna klíčová etapa. Je to zdrcující zpráva. Na druhou stranu – přestože mu lékaři už před lety předpovídali krátké roky, prožil s námi ještě dlouhý čas. Buďme za něj vděčni. Jeho duše vždycky ovládala tělo. Když se cítila dobře, byl fit i fyzicky. A naopak. Tohle depresivní zimní období mu nesvědčilo.
Květa Fialová, herečka:
Vašku, děkuji Ti, že jsem Tě mohla poznat. Nikdy z mého světa ani z celého světa neodejdeš. Když jsem Tě uviděla před třiapadesáti lety poprvé, věděla jsem, že jsi bílá ovečka, beránek boží, který snímá hříchy světa. Brzy nashledanou.
Čtěte vše o Václavu Havlovi ZDE!