Nový román plzeňské spisovatelky Miloslavy Ledvinové Víření vyšel v nakladatelství NAVA ve spolupráci se Střediskem západočeských spisovatelů a za podpory Magistrátu města Plzně. Autorka není čtenářům neznámá, ač její cesta do světa literatury byla složitá. Z politických důvodů jí nebylo umožněno publikovat před rokem 1989 a první novelu Bratři vydala až v roce 1995. Pozornost kritiky vyvolala její novela Kateřina (2000), za niž získala čestné uznání v soutěži o Cenu Bohumila Polana.

Osu vyprávění románu Víření tvoří životní příběh třiatřicetileté úřednice Kristýny Honigové. Autorka „rozvířila“ hladinu navenek poklidného života protagonistky a postupně, i když „na přeskáčku“, seznamuje čtenáře s událostmi jejího dětství a dospívání, které formovaly její osobnost. Na začátku stojí rozpad rodiny v důsledku násilného združstevňování. Otec, jenž se nepodřídil diktátu doby, po falešném obvinění a nespravedlivém odsouzení umírá v jáchymovských dolech, následuje psychické zhroucení a smrt matky.

Zůstávají tři osiřelí sourozenci, z nichž nejmladší je sotva pětiletá Kristýna, a ti navždy ztrácejí domov a pocit jistoty. Odsud pramení pocity vykořeněnosti hlavní hrdinky, její neschopnost zakotvit, Kristýnino věčné hledání a nenalézání lásky (má za sebou dvě nevydařená manželství) a nikdy nenaplněná touha po lidské blízkosti.

Kristýna, ač navenek žije všední život, se na rozdíl od starších bratrů není schopná přizpůsobit, křivdu a lítost z dětství pronáší celým dalším životem, svět kolem sebe vnímá jako nepřátelský, neboť „ji oloupili o to nejcennější, co člověk má: život v rodině, jistém klanu“, úporně se snaží o návrat ke svým kořenům. Žije minulostí, do budoucnosti se dívá s obavami, se strachem, s pocity nejasné viny („vina je trápení pro budoucnost“).

V závěru románu vrcholí její snaha vyrovnat se s minulostí a vymanit se tak z bludného kruhu bezcílného života, najít bezpečné místo ve světě, který se pro ni stal pastí. Vrací se proto do rodných míst s nadějí, že tam ve „ztraceném ráji“ dětství, odkud byla vyhnána, najde smíření, katarzi a sílu pro nový začátek. Ale znovu zasáhne neúprosný osud…

Próza M. Ledvinové se vyznačuje poklidným, sentimentality prostým tokem vyprávění, i když v něm ožívají zcela konkrétní tragické historické události minulého století. Vyprávěcí strategie děj negraduje událost za událostí, ale umožňuje hledět v čase nazpět i dopředu, minulost a současnost na sebe stále naráží a rovnováha není nastolena. Na rozdíl od novely Kateřina, která se vyznačuje časoprostorovou neurčitostí, je ve Víření místo děje přesně vymezeno (Polná, Plzeň, Jáchymov), což románu dodává zdání autentičnosti.

Největší zatížení v románu nese obraz ústřední hrdinky Kristýny Honigové, a to nejen proto, že jejíma očima jsou nahlíženy a především reflektovány všechny události doby minulé. Kristýnin příběh a její životní postoje totiž evokují řadu závažných otázek etického a existencionálního charakteru. Je to vina, trest a odpuštění, odpovědnost člověka za svůj život, jeho právo na lásku a nutnost morální volby. Tyto otázky zaznívají i v drásavých vnitřních monolozích protagonistky, která po celý život musela čelit nepřízni osudu. Jednoznačné odpovědi na ně však v románu nenajdeme, ty ponechává autorka na přemýšlivém čtenáři.

Jana Sováková