VYBERTE SI REGION

Výtvarnice Tvrdíková: Pokud je na nájem a na chleba, je to dobré

Nymburk, Bristol /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Vyzpovídali jsme šikovnou výtvarnici Kateřinu Tvrdíkovou, která vystudovala Theatre Design na Royal Welsh College of Music and Drama v Cardiffu. Žije v Bristolu, do rodného Nymburka se vrací jen dvakrát do roka. Tak jsme využili příležitosti, abychom zjistili, jak to chodí za humny…

6.11.2011
SDÍLEJ:

Výtvarnice Kateřina TvrdíkováFoto: archiv K. Tvrdíkové

Co konkrétně děláte?

V podstatě se jedná o výrobu rekvizit, scénickou malbu, asistentskou práci, klasickou výmalbu, design a provedení interiéru. Za poslední rok jsem většinu práce absolvovala v Cardiffu a okolí. Zakázky jsem měla pro bývalé scénografy z naší školy, pro BBC, Greenwich Theatre v Londýně, nebo společnost na výrobu kulis Scenery Hire, či v kavárně Garlands.

Kde nyní žijete?

Momentálně bydlím v Bristolu. Žila jsem ale i v Nizozemí, kde jsem pracovala jako au pair, pak ve Velké Británii. Tady v Church Strettonu, pak v Bristolu, Cardiffu. Odskočila jsem si do do Sofie v Bulharsku. Potom zpět do Cardiffu a teď jsem v Bristolu.

Na svůj poměrně nízký věk jste toho už poměrně dost stihla. Co vás vede k tomu pracovat v zahraničí?

Vůbec jsem to neplánovala. Odešla jsem v devatenácti letech, asi pět dní po maturitě. Nečekala jsem, že z toho bude sedm let. Po skvělé zkušenosti v Nizozemí jsem si řekla proč to nezkusit jako au pair i v Británii. To ovšem nevyšlo, tak jsem začala pracovat v Bristolu po kuchyních. Po nějaké době jsem si říkala, že by to chtělo vydat se směrem k umění, které jsem vždycky chtěla dělat. Přihlásila jsem se do ročního kurzu Foundation Diploma. Kurz tady proděláte po maturitě a odtud se hlásíte na vysokou školu. Při setkání se svými osobními učiteli máte možnost přijít na to, co chcete dělat a na kterou vysokou školu se přihlásit. Bylo mi řečeno, že by mé práce byly moc divoké pro design interiérů. Nabídli mi divadlo. Už od třinácti jsem chodila na dramaťák a výtvarku a později jsem se na scénografii v Čechách dokonce hlásila. Řekla jsem si tedy proč ne.

V čem je studium jiné než u nás, pokud to dokážete porovnat?

Studium v Británii je víc uvolněné. Nehledí se tolik na znalost informací, ale na praxi a na to, jak si informace dokážete najít. Třeba zmiňovaný kurz Foundation. Tam vám ukáží všechno možné z vybraného oboru a vy se pak přihlásíte a víte, ze vás to bude bavit. Dalším podstatným rozdílem je platba studia. Za rok na Foundation - tzv. nultém ročníku - jsem zaplatila asi 1 tisíc liber. Prostě platíte za své vysokoškolské vzdělání. Studenty to více donutí přemýšlet o tom, čím vlastně chtějí být. Je to systém, který bych definitivně podpořila i u nás. Funguje totiž dobře ještě s druhým systémem. Existuje tu organizace, u které žádáte o půjčku a grant na školné a půjčku a grant na živobytí. Po ukončení univerzity ve chvíli, kdy máte práci a vyděláváte více jak 15 tisíc liber ročně, což se rovná zhruba klasickému kancelářskému platu, tak své univerzitní půjčky začnete splácet. Není tedy problém se věnovat studiu, bydlet, normálně fungovat a starat se o peníze. Když to pak splácíte, dáváte třeba 5 liber týdně ze svého platu, což je zanedbatelná částka.

Jak často jste v Anglii a jak často se vracíte domů, tedy do Nymburka?

Teď jsem na pořádné dovolené byla po roce a půl. Nemohla jsem si to z finančních důvodů dovolit. Vetšinou jezdím dvakrát do roka, na Vánoce a v létě. Hodně to také záleželo na naší rodinné situaci a nemocném tatínkovi.

Cítíte se doma v Nymburce nebo v Bristolu, kde jste nyní většinu času?

Doma se cítím všude, kde je mi dobře a mám tam lidi, které mám ráda a oni mají rádi mě. Nymburk má svoje úžasný kouzlo, po kterém se mi občas stýská. To, o čem psal Hrabal a co se nedá každému vysvětlit. A tady v Británii je můj domov Bristol. Když jsem se stěhovala kvůli královské akademii do Cardiffu, nesla jsem to hodně těžce. Nakonec jsem se po promoci do Bristolu vrátila zpět a jsem šťastná.

V čem je vám Bristol blízký? Můžete prozradit místo, kam ráda chodíte v Nymburce a kam v Bristolu?

Bristol je docela velké město, ale zase ne tak, abyste ho nedokázal projet na kole z jedné strany na druhou. Děje se tu mnoho akcí a Britové městu říkají malý Londýn. Je dokonce na stejné rovnoběžce. Má výbornou polohu a letiště bylo vlastně prvním a nejdůležitějším důvodem, proč jsem tu zůstala. Bydlím v Eastonu, který je multikulturní a lidé tu nemají problém s tím, odkud člověk pochází. Žije tu taky hodně umělců a domy jsou pomalované graffiti. Lidé tady obecně žijí v harmonii, i když je to velké město. V Nymburce nejradši chodím k hradbám a hlavně na Špičku. Mám takový rituál s některými kamarády, že si pokaždé, když přijedu, jdeme sednout s lahví vína a probíráme život. Jinak chodím ráda na Žofín nebo Café Society.

Co vám dala umělecká škola v Cardiffu a co vás na ní nejvíce bavilo?

Dala mi hrozně moc a taky vzala hrozně moc. Naučila jsem se novým schopnostem. Samozřejmě od scénické malby přes modelování, ale i to, jak pracovat s lidmi a něco vytvořit, i když si s nimi dvakrát nerozumíte. To bylo pro mě to nejdůležitější, naučit se pracovat v týmu, tvořivě myslet a řešit problémy. Být schopný fungovat v ateliéru třeba od sedmi ráno do půlnoci každý den šest, sedm dní v týdnu, tři roky v kuse. A jako cizinku mě škola naučila trpělivosti a snaze se neustále umět prokazovat, protože váš mozek musí fungovat na 150 procent. Neustále musíte totiž vnímat, o čem se kdo baví, jak to myslí a na co zrovna reaguje. My jsme neměli předměty jako takové, ale spíš jsme pracovali na projektech. Design a výroba modelů v měřítku 1:25 je zajímavá disciplína, je to jako hrát si s legem jako malé dítě. Nejvíc mě ale bavila scénická malba a tvorba scén a rekvizit. Je to úžasný pocit, když po těch probdělých nocích sedíte v hledišti, díváte se na scénu a v duchu si říkáte: To je pěkný, to jsem udělala já (smích).

Čeho si vážíte ze své scénografické a výtvarné práce nejvíce? Trochu se zastavte u té scénografie. Co konkrétně vytváříte, jsou to modely scén pro různá představení?

Nejvíce si vážím svého prvního realizovaného představení. Šlo o zájezdní operu pro děti Little Sweep od Benjamina Brittena. Příběh pojednával o malém kominíčkovi, který se zasekl v komíně a děti té rodiny mu pomohly ven a k lepšímu životu. V podstatě jde o to, že člověk je schopný to dotáhnout od návrhu scény a kostýmu, přes správnou komunikaci s režisérem a veškerou výrobu až k premiéře a derniéře. Jinak záleží na textu, jestli je to jen klasická hra, nebo opera, báseň, filmový scénář, či jde zatím jen o ideu a záleží spíše na prostoru. Pak si zvolím, kde to je, a pokud to není dané, vytvořím nějakou koncepci, skicuji a hraji si s papírem už ve 3D formátu. Pak vytvořím model a návrhy kostýmů. Pokud se produkce realizuje, musíte vytvořit na počítači technický plán, tzn. půdorys, nárys, a bokorys. Ten pak pošlete do truhlárny, kde vyrábí základ, který potom ještě malujete nebo jinak uzpůsobujete předloze, třeba přidáváte polystyren. Pak to jde do divadla, zkouší se, svítí se a vy sledujete, kde je potřeba co dodělat.

Na čem pracujete v současné době?

V současné době předělávám své portfolio a snažím se ho dát i on line. Zkouším proniknout do designu interiéru a získat znalosti, abych mohla poskytovat i určitý servis veřejnosti v době, kdy divadelní práce není tolik. Jinak pracuji na několika menších úkolech, vetšinou jsou to ilustrace pro komerční účely.

Klidně nějakou ilustraci zmiňte.

Kamarád mě požádal o návrh pro tetování na motivy příběhu Terryho Pratcheta. A pak návrh na plakáty pro jednu místní kapelu.

Už jste někdy vytvořila domácí interiér?

Šéf kavárny Garlands v Cardiffu, kde jsem si vydělávala při studiu, mě po absolutoriu požádal o menší make over, na britské poměry s dost limitujícím rozpočtem. Myslím ale, že to dopadlo úspěšně. Využila jsem mnoho dovedností, které jsem se naučila ve škole. Výsledek se líbil nejen šéfovi a jeho manželce, ale i zákazníkům. Kavárna je totiž zařízena scénou a rekvizitami z místního divadla, takže stačilo použít nějaké barvy, laky, nakoupit látky a obejít charity shopy, posunout nábytek a výsledek byl na světě. Jinak přímo domácí interiér jsem pro nikoho ještě nevytvářela. Ale v každém novém domě, kam se stěhuji, se snažím se ho přetvořit k obrazu svému, abych se v něm cítila co nejvíc doma. Samozřejmě záleží na tom, jak jsou majitelé domů vstřícní k nové výmalbě nebo koupi nového nábytku, ale vetšinou není problém. Navíc jsem z rodiny, kde můj otec byl malíř a lakýrník, takže se v našem miniaturním bytě minimálně každé dva roky malovalo a stěhoval nábytek, aby vzniklo co nejvíce prostoru.

Je nějaký kus nábytku, ke kterému máte vztah a neustále si ho berete s sebou?

Před sedmi lety jsem přijela s batohem vážícím 20 kilo. To bylo všechno. Teď v červnu, když jsem se naposledy stěhovala z Cardiffu do Bristolu, jsem potřebovala velkou dodávku. Dvě deky - kdo ví, kde člověk bude spát - a červený hrnek na polévku, který používám na čaj, to jsou věci, které tu mám od první chvíle. Všechno ostatní se nakumulovalo časem a hlavně studiem. Momentálně moje malé studio je poskládané ze dvou stolů, velké pracovní desky, dvou šuplíkových konstrukcí a konstrukcí postele, která slouží jako nástěnka.

Kdy asi počítáte s návratem do Čech a jestli, máte pocit, že se tady uživíte scénografií?

To je těžká otázka. Před sedmi lety jsem odjížděla s tím, že chci dělat umění a cestovat po světě. To se mi povedlo, ale netušila jsem, že se v Británii zaseknu na tak dlouho. Což není ve finále špatné, protože jsem tu získala mnoho životních zkušeností, vystudovala dvě školy a dalo mi to perfektní možnosti začít kdekoliv jinde. Ráda bych se jednou vrátila domů, jen chci ještě poznat a žít na několika dalších místech v mém seznamu. Dokud jsem mladá a rodině slouží zdraví, myslím, že je nutné splnit si sny, které máte.

A pak, až přijde ten pravý muž a čas se usadit, nebudete si aspoň vyčítat nesplněné sny.

Ale tohle neplánuji, stát se může úplně všechno a zítra to může být jinak. Při poslední návštěvě doma bylo skvělé zjišťovat, že se mi díky univerzitě vystudované v zahraničí a samozřejmě i oboru scénografie, otevírají dveře a lidé vás berou vážně. Nevím, jestli se uživím přímo scénografií, ale něco se určitě najde. Razím heslo, že pokud je na nájem a na chleba, tak je to dobré, a všechno ostatní je bonus. Člověk v umění nepočítá, že bude vydělávat miliony.

Autor: Lukáš Trejbal

6.11.2011
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Polský nejvyšší soud odmítl vydání Polanského do USA

Varšava - Polský nejvyšší soud dnes odmítl žádost o vydání světově uznávaného režiséra Romana Polanského do USA, kde mu hrozí trest kvůli sexu s nezletilou dívkou. Soudci zamítli stížnost podanou generálním prokurátorem a potvrdili verdikt soudu nižší instance. Dnešní rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání, informovala agentura PAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies