Jméno profesora Václava Žilky bylo dlouhá léta synonymem pro flétnu a především pro pozoruhodné projekty Dřevěná píšťalka, Veselé pískání - zdravé dýchání či Léčivá píšťalka. Flétnista a hudební pedagog byl známým a uznávaným zakladatelem a propagátorem myšlenky léčení hrou na zobcovou flétnu pro děti trpící respiračními chorobami.

Žilka ukázal, že s kouskem provrtaného dřeva, jakým zobcová flétna vlastně je, lze dokázat divy. Těžko už spočítat všechny ty malé i velké pištce, které flétnou naučil pomocí bránice "vyfoukávat" astma, posílil jejich sebedůvěru, psychiku a navíc jim dal radost ze hry a základ muzicírování. Do své netradiční "kouzelné píšťalky" zapojil nejen malé pacienty, ale také jejich rodiče. Bez houževnatosti profesora Žilky, jeho obětavosti, energie a smyslu pro humor, se kterými překonával občasné nepochopení a nedůvěru, by však tato netradiční muzikoterapie jistě nenašla tak široké uplatnění a neměla takovou popularitu.

Metodu léčby astmatu hraním na dechové nástroje převzal Žilka v polovině 70. let od amerického lékaře Meyera Markse, který ale nepoužíval zobcovou flétnu. Jenže právě ta se hodí i pro malé děti díky velmi malé spotřebě vzduchu. Tři desítky let pořádal letní tábory v Říčkách v Orlických horách, kam přijímal jen děti s jedním z rodičů či prarodičů. "Vnáší to do rodiny pohodu a lásku," zdůvodňoval to Žilka. V posledních letech si však stýskal nad upadajícím zájmem rodičů, kteří si nyní neumí na dítě udělat čas, a pak se diví, když ratolest sklouzne k drogám.

Proto také kvůli poklesu posluchačů skončil po 27 letech cyklus Dřevěná píšťalka, který o víkendech navštěvovalo v 80. letech až 800 rodičů a dětí. "Málokde měli tehdy lidé jistotu, že program nebude infikován marxistickou ideologií," vysvětloval popularitu pořadu Žilka. S žáky, kteří se s Žilkou nechtěli rozloučit, založil před téměř 30 lety soubor Aulos, jehož byl uměleckým ředitelem.

Žilkova škola hrou je vhodná i pro děti školou nepovinné, ale například i pro netalentované rodiče. Místo not totiž používal mimické pokyny. "Můj nejmilovanější a zároveň nejhorší žák Cyril Bouda se noty nenaučil za 17 let, paličák jeden," stěžoval si kdysi v legraci pedagog a autor řady publikací. Hrát ale jeho dlouholetý přítel a malíř, o němž Žilka napsal knihu Hudební zálety Cyrila Boudy, uměl, místo not si maloval barevné značky. Cestu ke zdraví s minimem medikamentů a k duševní pohodě ukazovala také jeho učebnice Veselé pískání - zdravé dýchání, stejně se jmenovaly i jeho rozhlasové pořady.

Jak s humorem přivádět dítě k hudbě radil ve své knize Jak se dělá muzikant. Zvuk flétny Václava Žilky láká už 46 let každý večer malé rozhlasové posluchače k pohádce na dobrou noc. Znělka k Hajajovi, obdobě televizního večerníčku, má za sebou od 2. ledna 1961 již na 30 000 provedení Lásku k hudbě zdědil Václav Žilka, který se narodil 19. září 1924 v Ostravě, po matce a strýci. Flétnu vystudoval na brněnské JAMU a v roce 1952 se stal členem Českého noneta, s nímž procestoval půlku světa. Po 11 letech ale musel tento komorní soubor České filharmonie opustit, protože odmítl z ciziny vozit informace o krajanech.

V letech 1963 až 1987 byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a učil na plzeňské konzervatoři, kde v roce 1973 založil soubor Collegium di flauti. V otcových šlépějích se vydaly i dvě ze tří Žilkových dětí - Jarmila (pěvkyně a dříve harfenistka) a Štěpán (flétnista a skladatel), který otce v roce 1970 přivedl k zobcové flétně. "Na oba jsem byl velmi přísný a chtěl z nich mít muzikanty za každou cenu. Zato Veronice jsem už nad kolébkou slíbil, že ji nikdy nebudu do muziky nutit. A ona začala s flétnou sama a s chutí," vzpomínal dříve proslulý pedant na okolnosti zrození jeho školy hrou a na hudební začátky své nejmladší dcery, která ale nakonec utekla k divadlu a filmu.

Za propagaci české hudby a projektu pomoci alergickým dětem byl Žilka několikrát Senátem navržen na udělení medaile Za zásluhy. Pyšnit se mohl řádem Zlatého srdce, který mu udělil Svaz invalidních dětí.