Je úterý 16. října, sídliště Matěje Kopeckého, do půlnoci zbývá slabá půlhodina. Všude je klid a čtyři kamarádi se vracejí domů z hospody. Mají za sebou obyčejný večer pivko, šipky, zábava… „Najednou Pepa viděl, jak se z jednoho okna v paneláku valí hustý dým. A tím to začalo," vrací se ve svém vzpomínání Jiří Svitek, jeden z mladých mužů.

Ti neváhali ani okamžik. „Utíkali jsme k domu, kde jsme několikrát prozvonili všechny zvonky. Jenže nereagoval vůbec nikdo, přece jen bylo před půlnocí," vypráví dál Svitek. „Věděli jsme, že je každá minuta drahá. Pokusili jsme se vyrazit dveře, což se nám ani na několikátý pokus nepodařilo. Nakonec jsme společnými silami dveře vytrhli," vypráví dál mladý hrdina.

Lukáš zůstal venku, aby přivolal záchranku, policii a hasiče a ostatní běželi po schodech do čtvrtého patra, odkud se vylil kouř. „V každém patře jeden z nás bouchal na dveře bytů, abychom obyvatele upozornili a varovali je. Reagovali zmateně, na většině z nich byla znát rozespalost a únava," dodává Jirka.

Akce jako z filmu

Štěstí v neštěstí bylo, že jeden ze zachránců je vyučený hasič. „Naštěstí jsem věděl, co máme dělat," vysvětluje Jiří Svitek, „opět společně, tentokrát již za pomoci souseda z vedlejšího bytu, jsme přes panty vyrazili dveře bytu, ve kterém hořelo. Ty se daly bohužel otevřít jen trochu, jak jsem posléze zjistil, byly směrem z bytu částečně zapříčené o stůl. Vlezl jsem dovnitř, abych je uvolnil. Všude byla spousta kouře, nebylo nic vidět. Z chodby mi podali baterku, kterou přinesl jeden z nájemníků. Dveře se uvolnit nepodařilo, musel jsem zpátky ven z bytu, kde už byla připravená hadice."

V tu chvíli už v domě panoval čilý ruch a zmatek. Jeden ze sousedů, Dušan Šiška popisuje: „Chvíli před půlnocí mi někdo bouchal na dveře, že ve vedlejším bytě hoří. Rychle jsem na sebe něco hodil a vyběhl pomáhat s uvolněním dveří. Pak jsem seběhl o patro níž k hydrantu a vymotal hadici k hořícímu bytu. Tam si jí vzal jeden z kluků a protáhl se s ní zpátky do bytu."

Dál už pokračuje zase Jiří Svitek: „Dostal jsem se až do kuchyně, kde hořelo. Na zavolání, zda v bytě někdo je, nikdo nereagoval. Uhasil jsem oheň, hořela postel, stůl a křeslo. Mezitím do bytu pronikli i Petr a Pepa. Prohledali jsme další místnosti, jestli tam někdo není, do jedné jsme se kvůli kouři vůbec nedostali."

Před kouřem se schovával ve vaně

Jirka už byl kouře hodně nadýchaný, tak musel z bytu ven. Kluci šli ještě zkontrolovat koupelnu. Naštěstí!

„V koupelně jsme našli člověka," říká Josef Aron, další ze čtveřice, „seděl oblečený ve vaně. Byl sice ještě při vědomí, už ale vůbec nereagoval na naše hlasy. Společně s Petrem jsme ho z vany vytáhli a vynesli ven z bytu. Špatně dýchal, podlamovaly se mu nohy. Na chodbě si ho převzali do péče policisté. Ti nás také všechny tři vyvedli z domu na vzduch."

Venku už byli i hasiči, kterým kluci popsali situaci i svůj zásah. „Chtěli jsme jít domů, hasiči nám ale kvůli možné intoxikaci kouřem nařídili počkat na záchranku. Ta nás tři potom odvezla do nemocnice," dodává Jirka Svitek. Tři kluky pustili ještě tu noc domů, jeho si nechali pod dozorem do druhého dne. Pak mohl také domů.

Zachráněný muž byl v nemocnici hospitalizován, v současné době je již v pořádku zpátky doma.

Dvojí poděkování

Zásah, který mladí muži vykonali, ocenil i František Moulis, vyšetřovatel zjišťující příčinu požáru: „Z profesionálního hlediska musím jejich akci pochválit. Zachovali chladnou hlavu, projevili velkou osobní statečnost a neohroženost. Při příjezdu hasičů na místo byl oheň již zlikvidován, jeho příčina se stále vyšetřuje."

Se slovy díků se prostřednictvím předsedy sdružení Vladimíra Hudce připojili i obyvatelé domu. „Mládencům, kteří zachránili život člověka a nepřipustili svým zásahem možnost daleko větších škod, patří naše veliká vděčnost, nechal se slyšet." 

Jak to vidím já: Odvážní a skromní

Je dobré vědět, že dnešní mladá generace je schopna prokázat svoji rozhodnost ve správný okamžik. Za svůj čin si zúčastnění zaslouží respekt, obdiv a úctu nás všech. Jejich odvaha a duchapřítomnost není totiž jevem ve společnosti samozřejmým. Příkladná je i skromnost, se kterou vystupují. To, co předvedli, nepovažují za nic, o čem by bylo třeba mluvit nahlas. Nebýt toho, že jeden z obyvatel zachráněného domu poslal do redakce děkovný e-mail, zůstali by zachránci v anonymitě. Policie se o nich sice ve svodce pochvalně zmínila, ale jen ve smyslu, že přivolali hasiče. Ale tihle mladí muži udělali daleko víc. Díky za to. 

Zdeněk Moravec