Med z jejich Rodinné včelí farmy byl od roku 2009 třikrát po sobě oceněn zlatými medailemi jako nejlepší v Česku. A když se s Brejchovými setkáte, zaujme vás i to, jak medově se vzájemně oslovují.
Neuniklo mi, že si říkáte Boženko a Jiřinko. Čím to je, že si tak rozumíte, i když spolu denně pracujete? Je to tím sladkým medem? Nebo tím, že váš šéf je včela a s tou se dá – na rozdíl od lidského vedení – lépe vyjít?
Jiří: Nezapomeňte, že je to navíc šéf, kterého můžete kdykoli plácnout a máte od něj navždycky klid. (směje se). Asi na tom pozitivnu něco bude, jsme pořád v přírodě, včely vyzařují zvláštní energii, která vás nabíjí.
Božena: Kolikrát se přistihnu, že v půl sedmé ráno začnu pracovat a najednou koukám, že už je odpoledne a ten den krásně utekl. Bez nervování se a shonu. Myslím, že mi to i dost přidává na zdraví.
Jiří: Žena se stará o larvy, převčeluje matky, těžkou fyzickou práci dělám já.
Božena: Ale jen, když je poblíž. Jinak dělám všechno, co je potřeba i já, ale to pak bývám celá rozlámaná. Já se s těma mýma zlatýma holkama nejraději „mazlím".
To zní sice moc hezky, že včelky hýčkáte, ale stejně jako každý živý tvor i ony dovedou být ve stresu. Kdo je jich nepřítelem?
Jiří: Teď nám je šíleně vystresovali strakapoudi, vyklovali díry do včelína a v té dlouhé zimě si chodili na včely jako do špajzky. Ony z toho stresu začaly hromadně kálet v úle a dost jich uhynulo.
Božena: Vystresovat je dovede i vítr nebo bouřka, jsou hodně senzitivní, takže vnímají atmosférické změny, o kterých člověk nemá ani tušení.
Bojíte se jich?
Božena: Přímo ne, ale mám z nich respekt. Můžete prohlížet deset včelstev a nic. Pak otevřete jedenácté a ony po vás půjdou. Záleží hlavně na matce. Pokud ji nemají nebo je špatná, tak jsou hodně vzteklé. To je potom zapotřebí matku vyměnit nebo najít jiný důvod, proč se tak chovají. Také s nimi kočujeme. I to je změna, která způsobí, že včely znervózní.
Hned se mi vybaví něco jako včelí cirkus. Jak to vypadá ve skutečnosti?
Božena: Nejste daleko od pravdy. Dřív se kočovalo hlavně s takovými otevíracími maringotkami pro střelnici, které znáte od cirkusu nebo kolotočů. Dnes jsou to speciálně upravené palety, které na silnici neobtěžují. Vejde se do nich tak deset nebo dvanáct včelstev. Přikurtují se za auto a jede se s nimi na domluvené stanoviště. To jsou místa, podle nichž se pak určuje, jaký med to bude. Přijedeme například na pole řepky nebo slunečnice (musí už být po ošetření), nebo k lesu, zajistíme vodu a tam necháme včely pracovat. Pochopitelně musíme mít souhlas majitele, nenasadíme nikomu včely jen tak „za barák". (směje se)
Kam je tedy dáváte? Mám na žihadla docela smůlu, tak ať vím, kde si dát pozor.
Božena: My máme ale slušně vychované včely! (smích) Nejčastěji jezdíme na Litoměřicko. Loni mě tam jeden myslivec pobláznil tím, jak v jedné jejich vesničce rostou nádherné akáty. A to víte – akátový med, to je už něco! My jsme ho zatím měli vždy jen ve směsi a nikdy ne jednodruhový. Vzali jsme tam tedy asi osm palet včel. Bylo to nádherné, akáty kvetly a voněly, navíc u lesa – takže k tomu přibyla i vyhlídka na med medovicový. Já jsem sice věčný optimista, ale tentokrát mi to nevyšlo. Za tři dny se extrémně ochladilo, dokonce i mrzlo, květy opadaly a nic z toho nebylo. Nakonec jsme přivezli domů jen hladové včely, které jsme museli nakrmit a přeléčit.
To vám tam nastydly?
Božena: Když někam kočujete, hrozí riziko nákazy varroázou prostřednictvím novodobého postrachu včelařů jménem Varroa destructor (Kleštík včelí). Je to cizopasný brouček, který parazituje na včelách a zavrtává se do nich. Člověk má kostru, na ní maso a kůži. Včela ne. Ona má maso obalené kostrou, které se říká kutikula. V té – když ji ten neřád navrtá – zůstane díra, která se už nezacelí. Do té pak včela chytí infekci a zemře. Takže musíme proti tomuto škůdci přeléčit včely preventivně po každém výjezdu. Jsou totiž malí včelaři, kteří si s tím moc hlavy nelámou, své včely nijak neošetřují, neléčí a ty nám ty naše zdravé nakazí.
Jak jste se ke včelařství dostali?
Jiří: Včelaře znám od dětství, kdy jsem jezdil na prázdniny na venkov, ale nikdy mi tahle záliba nic neříkala. Ale pak jsme si se ženou koupili chalupu a syn chtěl nějaké zvíře.
Tak jste mu místo pejska koupili včely. Docela originální… (smích všichni)
Jiří: On je dostal od hajného, který je tam choval a byl starý, už na ně nestačil. Synovi bylo asi dvanáct let a nám se líbilo, že se včelami a zájmem o přírodu takhle krásně přežijeme jeho pubertu.
Předpokládám správně, že nadšený včelař se z něj nestal?
Jiří: Samozřejmě. V osmnácti pochopitelně zvítězila puberta a jeho zájmy se ubíraly jiným směrem – jak to obvykle bývá. A nám zůstaly včely. Nechala si je ale spíš manželka.
B: Syn je chtěl nechat utratit, ale já bych to nedopustila. Začala jsem se čtyřmi včelstvy. Přidala jsem se do včelařského spolku a dost mě to chytlo. Předseda mi dal pár dobrých rád do začátku, daroval mi matku a já si záhy dokoupila další dvě včelstva.
Když se kupuje matka, tak se nějak s určitostí pozná? Aby vás nepodfoukli a nepodstrčili vám trubce, ten prý je také dost velký a často se dá zaměnit…
Božena: Máte pravdu, něco na tom je. Volala jsem tehdy na manžela, že mám v úle asi pět matek a všechno to přitom byli trubci. To jsou ale začátky. Jako u všeho. Dneska už to poznám. Rozdíly tam jsou.
Jiří: Asi jako mezi manželem a sousedem. Potmě. (smích)
Kdy jste do toho úplně spadli a rozhodli se to dělat na profesionální úrovni?
Jiří: Když jsme zjistili, jak moc nás to baví. Také jsme si do budoucna přáli, abychom byli nějak zajištění, měli v krásné přírodě hezké stáří a byli svými pány. A jako příjemný bonus je tu ten med. Pokračovalo to tak, že zanikl státní podnik Potraviny, ve kterém jsem pracoval a tak jsme koupili prodejnu, která teď s námi sousedí. Jenže nás zlikvidovala konkurence v podobě supermarketů, které vyrostly kousek vedle nás. Jestliže nakupujete od velkoobchodu zboží dráž, než on je prodává, tak přece nemůžete prosperovat. Manželka našla velmi pěkné místo pro umístění včelínu při procházce se psem v Českém středohoří, tak jsme si dohodli všechna potřebná povolení. Veškeré úspory jsme vrazili do včelstva a začali jsme nakupovat úly a shánět pozemky. Chtěli jsme, aby nás to začalo živit. Trvalo to ale pár let. Dnes máme tři sta včelstev a je to naše obživa.
Božena: Mezitím jsme si o víkendech dálkově udělali v Nasavrkách tříletý učební obor – včelař. Letos jsme absolvovali ještě nástavbový kurs, abychom mohli včelaře i vyučovat. Kdokoli si nás objedná – školy, včelařské organizace, ale i domovy důchodců, tam všude můžeme vystupovat jako lektoři včelařství.
Jiří: Hlavně jde ale o to, aby se lidé naučili – když už se do toho dají – včelařit moderně. Zapomenout na ty staré „budečáky" a podobně. Pak se potýkají s nemocemi, mají malou výtěžnost… Dnes jsou daleko modernější metody, tak proč to dělat postaru.
Životní prostředí je dnes jiné než bylo před padesáti lety a je tedy zapotřebí na ně reagovat, ale řekla bych, že včela se asi „přemluvit" k novinkám nedá.
Jiří: Souhlasím. Včela je tu padesát miliónů let, člověk „pouze" dvacet. A on by jí to chtěl učit jak to má dělat? Ona to má všechno zmáknuté. Je jen nutné dát jí to, co potřebuje a umět ji patřičně využít. Veškeré včelstvo se odvíjí od matky. A ty jsou navíc dnes tak vyšlechtěné, že jedna – když má prostor – denně naklade i dva a půl tisíce vajíček, což je více než sama váží. A to je přece unikát! Z toho pak máte výtěžnost i sto padesát kilo. Ovšem druhý extrém jsou včelstva, která se jenom krmí a nejsou k ničemu.
Jak vás tak poslouchám, čím dál tím víc mi včely připomínají lidi.
Božena: V mnohém určitě. Ale spíš bychom se od nich měli učit. Dovedou být sice děsně agresivní, ale vždy mají nějaký důvod. Když přijdu do včelína, ani nevím jak šíleně mi tam letí čas. Při té práci skutečně relaxuji, popíjím ovčelenou vodu…
Copak to je za tajemný elixír?
Božena: To dáte obyčejnou vodu ve skle (nebo v plastu) nejlépe do úrovně včel tak na čtrnáct dní, až měsíc. Včely vydávají zvláštní energii, snad i záření, které tu vodu „ovčelí". Má to mít velmi blahodárné (snad i zázračné) účinky. Prý to hodně pomáhá proti nejrůznějším neduhům, dokonce to prý i snižuje cukrovku. Já jí věřím.
Jiří: Ony jsou na ni dva různé pohledy. První léčitelský, který ji vychvaluje až do nebes a radí užívat ji denně po lžičkách. Druhý odborný, od ing. Tintěry z Výzkumného ústavu včelařského, který ji prozkoumal a proměřil a nic extra v té vodě nezjistil. Takže i podle mého je tohle jedna z těch známých věcí, kdy platí: Věř a víra tvá tě uzdraví.
Už včely pracují?
Jiří: Včela potřebuje ke svému plnému vývoji v dospělého jedince čtyřicet dní. Jednadvacet dní se líhne, zbytek vyvíjí. Teprve potom „hotová" včela vyletí ven z úlu a sbírá. Podle toho, co zrovna sezónně kvete. Letos se ale příroda zbláznila, a až včely vyletí, bude už rozkvetlé úplně všechno, takže s druhovými medy bude problém. Včely budou poblázněně létat z květu na květ – budou mít velký výběr – a tak bude spíš med květový smíšený. Počítám, že první bude tak ke konci školního roku.
Text: Renáta Mužíková