VYBERTE SI REGION

Mostecká lékařka Irena Králová: Život není jen o práci

Most /ROZHOVOR/ - Známá mostecká neuroložka, MUDr. Irena Králová, si kdysi plánovala stát se žurnalistikou. Ve třetím ročníku gymnázia se ale něco změnilo, začala jí hodně bavit matematika a chemie a rozhodla se pro studium lékařství.

22.9.2013
SDÍLEJ:

Irena Králová.Foto: Archiv I. Králové

Co vás vedlo k tomu, že nejsme kolegyně?

„Lékařství mi v té době přišlo daleko zajímavější, protože tehdy novinář nebyl tak svobodný jako je dnes. Takže i když jsem psala – prý nádherné a smysluplné slohy a skutečně jsem toužila po tom pracovat v novinách, nakonec zvítězila medicína."

Myslíte, že novinář je dnes dostatečně svobodný? Možná ano, ale zase na druhou stranu… Někdo si svou práci vykládá místo objektivity jako vyřizování účtů.
„Je pravda, že i lidé dnes vnímají média trochu pokřiveně. Proto jsem kdysi odmítla jeden rozhovor pro televizi. Je to obvykle tak, že redaktor, který příběh natáčí, je zaujatý a stojí vždy na straně pacienta, který s danou causou přišel. Nakonec se to celé často upraví do podoby, kdy ten druhý musí být zákonitě špatný. Je to možná divácky zajímavé, jenže neobjektivní."

Média mají velkou moc. Když jsme u té televize, vždycky byly populární příběhy z lékařského prostředí. Sledujete je?
„Ne. Ale k člověku se to přesto nějak dostane, to je jasné. Vím, že to občas slouží i jako osvěta. Kdysi se v Ordinaci v růžové zahradě probíralo očkování proti rakovině děložního čípku a je pravda, že to na lidi působilo a počet očkování žen vzrostl. „Reálný" příběh nějaké Marušky rozhodně funguje daleko lépe, než než leták v čekárně u lékaře."

Když něco doporučí Petr Rychlý, tak to přece musí něco znamenat. (smích obě). Je to asi stejné jako kdysi v Nemocnici na kraji města.
„To jsou ty pozitivnější věci. Někde jsem četla, že v těch seriálech reagují právě na ty aktuální, konkrétní věci a také mají dost odborných konzultantů, takže by tam snad neměly být vyložené nesmysly."

Dovedla byste si představit, že byste se věnovala něčemu dalšímu kromě medicíny i po pracovní době. Měla byste na to čas?
„Ne. Přijde mi nemyslitelné, že někteří lékaři mají ještě po práci sílu na to vykonávat dobrovolnou sociální činnost nebo stihnou léčit a k tomu sedět i v nějakých dozorčích radách či jsou to dokonce senátoři. To bych já nezvládla. Když jsem v práci, pracuji, ale potřebuji mít i volný čas čistě pro sebe. Život přece není jen o práci."

Když se někdo náhodou dozví, že jste známá, uznávaná lékařka, začne si stěžovat na zdraví?
„Asi ano, ale možná spíš ze zvědavosti."

Dnes je hodně populární všechno svádět na „nervy". Já mám z toho zase nervy, tomu ruply nervy, někdo je má dokonce v kýblu. Také se říká, že za všechny nemoci můžou nervy… Je to tak?
„Úplně za všechny asi ne… Nedovedu si přestavit, že by zrovna mladí lidé takto dostali roztroušenou sklerózu – navíc, když toho v životě ještě tolik zlého nezažili – ale bohužel, třeba v jednadvaceti letech tuto diagnózu někteří z nich mají. Ale u starších lidí hraje stres velkou roli. Jestli je dlouhá léta někdo v sobě hodně stažený a uzavřený, ke zdraví mu to rozhodně nepřidá. Říká se, že stres snižuje obranyschopnost organismu proti infekcím a dá se říct, že i nádor je – v opravdu velkých uvozovkách – infekce, takže tito lidé mohou snáze podlehnout různým nemocem. Ale jednoznačně říct, že když je někdo „nervák", tak bude určitě nemocný, to ne."

V této hektické době člověk ale moc klidu nezažije. Pořád zvoní telefony – znám lidi, kteří je skutečně nikdy nevypínají a dokonce jich mají několik. Jsme pořád online. To přece není zdravé.
„To určitě není. Pamatuji si, že když jsem studovala vysokou školu v Olomouci, tak jsme se prostě doma rozloučili, na tři týdny jsem odjela na kolej a hotovo. Dnes o sobě každý podává neustále nějaké hlášení – ne jen to, jak dojel – to by bylo v pořádku, ale řeší se každá maličkost, je stále pod kontrolou. I to dost stresuje. Nemyslím, že je úplně dobré být pořád dostupný nebo mít potřebu dávat o sobě vědět s každou hloupostí, která mě momentálně napadne."

Vy jste po škole nastoupila rovnou v Mostě?
„Ano. Bylo tu volné místo na ORL, ARO a na neurologii. Ta mi vyhovovala nejvíc. ORL je moc bolavé, ARO velký stres… „ (usměje se)

Platí stále ještě to, že když jde pacient k neurologovi, není to pro něho takové stigma, než že se léčí s podobnou diagnózou na psychiatrii?
„Myslím, že dnes už to tak není. Díky tomu, jak otevřeně se mluví o depresích, přepracovanosti, stresu a podobně, tak lidé s psychiatrií problém nemají. Ví už, že léčit se tam, znamená být jen vyčerpaný a unavený a ne být nutně blázen. Takže to není žádná ostuda a lidé jsou ochotnější se svěřit. Je ale pravda, že ty lehčí poruchy chodí k nám a mnohdy to stačí."

Jak poznáte, že „to" už není pro vás? Tohle není zlomená noha a lidé se v tomto směru jistě dovedou i dobře přetvařovat – platí to hlavě u násilníků.
„Hodně prozradí rodina, která na ně často „žaluje". Řeknou: 'Jo, tady u vás se chová slušně, ale měla byste ho vidět doma!´ Pacient si mnohdy svůj problém neuvědomuje a taky dovede bezvadně držet „fazónu". Ale poznáte to podle toho, jak se třeba dívá po svém doprovodu – jako jestli může něco říct. Jaká používá slova. Člověk za ta léta už ví, co si ke kterému typu může dovolit. Kdy se lze zasmát, poplácat ho po rameni a kdy si tohle naopak nesmí dovolit ani náhodou."

Jak tedy poznáte simulanta?
„Řeknu vám jednu historku. Měli jsme úplně plnou čekárnu. Na dveře zaklepala kolegyně v doprovodu policisty a docela hlasitě nám oznámila, že je v budově bomba. Přála bych vám vidět tu rychlost! Během několika vteřin nebyla v čekárně ani noha! Stačila jedna bomba a všichni byli „zdraví"…" (směje se)

Co říkáte na dnešní nadužívají psychofarmak a antidepresiv. Slyšela jsem, že třeba takový Neurol má v kabelce skoro každá žena.
„Když je to na chvilku – před důležitou zkouškou nebo nějakou vypjatou situací, tak se to dá, ale lidé si na to bohužel zvyknou a to je cesta do pekel. Neurol snižuje úzkost, ale je to silně návykový lék a hrozí u něj závislost. Navíc při dlouhodobém užívání je člověk nucen zvyšovat dávku. Pokud někdo potřebuje léčbu tohoto typu dlouhodobě, tak raději léky proti depresi. Abstinenční příznaky jsou moc zlé a léčba závislosti na tomto druhu léku je hodně náročná."

Říkám to také proto, neboť mne zaujalo, že je „módou" některých dnešních matek tímto lékem „zklidňovat" své hyperaktivní děti a to mi přijde hodně nebezpečné.
„To taky je. Pamatuji si, že dříve se z podobného důvodu dával dětem Hysteps – jenže ten na ně paradoxně působil úplně obráceně! Místo toho, aby byly klidné – byl to vlastně prášek pro spaní – ještě víc je to vybudilo. Ale obecně se říkalo, že zklidňuje, na dospělé to fungovalo a tak se to nesmyslně používalo i na děti."

Jestli to není spíš takový začarovaný kruh. Stres si sami vytváříme, tak se naládujeme prášky, pak jsme zase ve stresu ze závislosti…
„Je to tak. Ona ta úzkost nemusí vždy znamenat jen uzavřenost, ale může se projevit i agresivitou – když zaženete psa do kouta, tak po vás také vyjede. Vzpomněla jsem si na jednu pacientku, která tu byla vždy hodně agresivní, pořád měla nějaký neurčitý problém, a když pak byl čas si s ní otevřeně promluvit, svěřila se, že hlídá zlobivé, hyperaktivní dítě, které nezvládá. Měla to všechno posunuté. Byla vzteklá na úplně jiném místě, neuměla vyřešit svůj konkrétní problém a tak ho ventilovala jinde. Když se to pak vyjasnilo, srovnala se a myslím, že se jí povedlo na tom zapracovat a normálně fungovat."

Lidé jsou hodně osamělí. Ne vždy mají štěstí na hodného partnera nebo potomka a možná mají i strach z toho, aby nezůstali úplně sami a tak brání i to špatné, co doma mají. A pak si svou zášť vylévají na okolí.
„Aby se jim dalo pomoci, musí na to sami nahlédnout. Otevřít oči. Nejlépe poslat je mezi další lidi, nějak je zapojit do celého systému. Mají pak jiné jednání, ale i oni sami se zlepší v pohledu na to, co je pro ně přínosné."

Mě osobně přijde, že lidé jsou dnes hodně popudliví a věci neumí řešit s humorem, málo se smějí. Myslím upřímně, od srdce, ne ironicky. Jako by se báli.
„Moje tchýně vždycky vzpomínala na to, že když kdysi dělala v dnes již neexistující mostecké porcelánce, tak si u práce všechny ženy zpívaly. Byla jich plná dílna. Malovaly a zpívaly si. Dnes by tohle nikoho u pracovní linky ani nenapadlo. Navíc ty linky jedou tak rychle, že by se to ani nedalo. A kdyby náhodou ano, tak se provoz ještě víc zrychlí, protože když má někdo čas si při práci zpívat, tak je asi něco špatně."

Lidé se ale bojí o práci. Když nebudete permanentně k dispozici, budete sice relaxovat, ale nebude za co.
„Ano, ale je to špatně. Dnes je sice v oblibě pružná pracovní doba, ale výhoda to není. Spíš to znamená, že člověk nikdy pracovat nepřestane, nosí si práci domů, vymýšlí nové projekty, i o půlnoci čte a zpracovává e – maily. Úplně se vytratil svobodný volný čas, který by se měl smysluplně vyplnit relaxační aktivitou.
Doba je taková, že to, co dnes považujeme za stres, byl dříve obyčejný, klidnější život. Vezměte si, že byly doby, kdy řádila cholera a mor, mohl vás sežrat medvěd, zabít lapka nebo i vzteklý hospodář a přesto – pohoda bez antidepresiv. Dnes má člověk stres už z toho, že se na něj šéf křivě podívá a pošle ho třikrát po sobě ke kopírce. Nebo – nedejbože – napravit chybu. A už se tomu říká moderně mobbing. Chceme být super dokonalí a supervýkonní. Je to sice tlak společnosti, ale ten si vlastně vytváříme sami."

Máte nějaký univerzální návod na pohodu?
„Když je stres hodně velký, jako první docela dobře funguje napsat si, co mě vlastně trápí. Protože, když se to napíše, tak už se z toho stane myšlenka a tím pádem se to začíná řešit. Napsat čeho a proč se bojím – už to je konkrétní uchopení problému. Základ štěstí je – podle mého – mít skvělého partnera a dobré zaměstnání."

Jaký je váš názor na eutanázii?
„Každý si určitě přeje, aby to – až to přijde – neměl těžké. Kdybych byla hodně nemocná a bolavá, chtěla bych ji. Pro mě je tohle hodně těžké téma, protože si ji přál můj otec. On byl ale spíš hodně úzkostný a depresivní, cítil se asi hodně sám. I když za rodičem dojdete dvakrát v týdnu, stejně to není ono. Potřebuje někoho svého věku a ne, aby si připadal, že vaše návštěva je jen z povinnosti. Vím, jak býval rád, když přišli nějací opraváři. Hned bylo na stole kafe a pivo, bylo co povídat. Jinak byl ale hodně osamělý. Nakonec vyskočil z okna.
Myslím, že k tomu neměl zas tak závažné důvody, ale on si to tak ve své hlavě srovnal a už nechtěl dál fungovat."

On nebyl hodně nemocen?
„Ani tolik ne. Bylo mu devětasedmdesát, měl spíš takové stařecké věci. Odmítal všechny mé nabídky – že mu zařídím pečovatelku, hospic, připadalo mu hrozné, že by někde byl – možná si myslel, že i domov důchodců je vězení – což tedy není pravda. Byl po ozáření nádoru na uchu, takže i tohle byl asi další důvod. Vždycky vidím, jak byl nešťastný, když si přinesl z interny nález a četl, kdy má co brát. Obvykle to bývá tak, že půlka naordinovaných léků je stejně zbytečná. On se ale také hodně bál toho, že se zblázní."

Jak se díváte na to, když lékař naservíruje pacientovi diagnózu přímo do očí?
„Dneska už se to dělá daleko víc, to je pravda. Jen někdy, když si to rodina vysloveně nepřeje, tak ne. Ale je to hodně problematické. Podle mého je důstojnější říct pacientovi jak se věci mají, ale také ho uklidnit a v klidu mu vysvětlit, co všechno jsme pro něj schopni udělat. Ale je pravda, že co člověk nechce vidět, tak to nevidí. I když to má černé na bílém."

Může se ovšem stát, že pacientovi bude stanovena špatná diagnóza a on se může psychicky zhroutit… O omylu raději ani nehovořím.
„Když si lékař není naprosto jist, je lepší říkat možnosti. Pacient by měl podstoupit co nejvíce vyšetření, než je diagnóza jasná. A i když se potvrdí to špatné, musíte dát nemocnému naději a říct mu, že dnes jsou už takové možnosti, které tu jeho chorobu nejspíš nevyléčí (když je opravdu neléčitelná), ale dokážou ji zastavit – třeba roztroušenou sklerózu.
Vysvětlit, že jsou nemoci, které nutně nekrátí život, jen ho šíleně komplikují. Při tom špatném, co se sděluje, se musí říct i něco pozitivního. Nelze říct jen to zlé."

Co říkáte na dnes velmi oblíbené internetové diskuze, kdy si lidé vzájemně radí ohledně nemocí, ale i indikace léků a podobně? Nebo když někdo přijde k vám a už dopředu „ví" co mu je a to od vás chce „léčit" přesně tohle?
„Jestli se někdo informuje dobře, tak proč ne, kolikrát může lékaři i pomoci. U některé diagnózy potřebujete slyšet správnou větu, kdy dotyčný řekne něco, co rozhodne. Obvykle to přijde až na konci, někdy také ne. Měla jsem pacienta, který měl obrovské úzkosti z toho, že má roztroušenou sklerózu. Podstoupil všechna možná vyšetření, která vyšla negativně. Zásadní problém byl jinde. Pacient nakonec skončil na psychiatrii. To máte to samé, jako když lidé dříve „studovali" Domácího lékaře. Když si přečetli příznaky, měli hned všechny nemoci. Protože brnění, pálení, vystřelování, popíchávání – to má přece kdekdo. (usmívá se) Ale někdy mají i pravdu a strefí se."

Jaký je váš názor na marihuanu?
„Proč ne. Těm starším a bolavým říkám, ať to vyzkoušejí, ale že musí oslovit středoškoláky, protože mi jim to tady neseženeme. (úsměv) Pár starších lidí si ji dokonce pěstuje, vyrábějí si z ní hlavně masti. Oni si ale neuvědomují, že jim často pomáhá už jen ta samotná masáž, kdy si stimulují ty správně receptory. Možná, že to pomáhá i díky tomu, že je to zakázané ovoce." (usmívá se)

Zejména na muže jsou odjakživa kladeny velké nároky co se týkají psychické stránky – musí všechno zvládnout, být oporou, nesmí brečet.
„Je to tak. Správný chlap by přece být frajer a někdy to pak dopadá zle. I když si vybavím takové preventivní vyšetření v mé ordinaci. Například takoví hasiči zatnou zuby a za žádnou cenu nechtějí dát najevo bolest, i když při vyšetření pochopitelně musí mít nějaké reflexy. Já to ovšem stejně poznám. Ale pořád lepší, když někdo jen tak neznatelně sykne – jestliže je například noha zdvižená až moc – než, když někdo křičí a já ho za ni ještě ani nedržím."

Co dělat, když právě tohle štěstí někdo nemá a necítí se psychicky dobře?

„Když někdo nemůže spát, měl by si zkusit představovat duhu, věci v těch barvách, začít snít a podobně. Každý stres je příprava na boj, na útěk. Prokrví se svaly, zvedne se cukr a cholesterol. Tak je dobré to smysluplně použít. Některé ženy jdou třeba mýt schody nebo okna. V rámci svých možností dělat něco do zpocení. Nebo si obléci tepláky a jít si zaběhat. V první řadě musí být snaha chtít ten stres ze sebe dostat. Fyzickou námahou to jde nejlépe."

Co ale ten, kdo už podlehl syndromu vyhoření a nemá fyzickou sílu na nic?
„Tak ten musí chvíli přestat a naučit se odpočívat. Když je někomu třicet, není problém dát si dva, tři roky pauzu a dělat jen to, co ho opravdu těší. Horší je to, pochopitelně v předdůchodovém věku. V sedmapadesáti si lze dát na pár let pauzu jen těžko. Bude pak ještě použitelný? I lidsky je důležité mít uplatnění. Jak se s vámi pak budou bavit známí? Nejspíš začnou být opatrní. Všichni mluvíme nejčastěji o práci, to je jasné. Všechno je i otázka peněz. Když má někdo dvanáct tisíc měsíčně, těžko z práce sám uteče, protože je rád, že má vůbec nějaký příjem. Ačkoli ho zaměstnání třeba velmi stresuje. Když to pak ke všemu nefunguje doma a deptá ho i partner, obvykle se stejně časem zhroutí a z té práce ho nakonec vyhodí. Partnerské zázemí je hodně důležité. Ale i samota hodně ubíjí."

Autor: Renáta Mužíková

Autor: Redakce

22.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies