Ta potvora mi přeběhla nohu. Málem jsem sletěl dolů. Krys jsou tu spousty.
Ona už je nevnímá.
Po rozpadlých schodech se odváží jen sebevrah
Leží odevzdaně v betonovém hnízdě na okraji vymrzlé díry, kam se po rozpadlých schodech odváží jen sebevrah. Bezmocná, opuštěná, poslední z posledních. Pomalu otevře oči a unaveně hledí do prázdna, kde se bortí beton a kde průrvou proniká na její mladou tvář trochu denního světla. V tomhle chrámu nicoty je jediné, čeho se můžete chytit. Vstát a jít třeba na záchod tu znamená riskovat život.
Pokud je to, co vidím, život.
„Co jste měla k snídani?"
„Krajíc chleba."
„Suchej?"
„Ne, namazanej."
„Máslem?"
„Ne, asi Ramou nebo Perlou?"
„Co jste měla na večeři?"
„Těstoviny."
„Se sýrem?"
„Ne, s omáčkou?"
„Z konzervy?"
„Ne, z takový krabičky."
„Kde vaříte, když nemáte elektřinu?"
„Na grilu."
„Používáte uhlí z obchodu?"
„Ne, nasbíraný dřevo."
„Kdy jste měla naposledy čerstvé ovoce nebo zeleninu?"
Neodpoví. Zakašle.
„Máte horečku?"
„Ne."
„Jak jste tu dlouho?"
„Tady asi od června."
„Bude mráz. Nemůžete tu přece zůstat."
Zamyslí se…
Jmenuje se Petra. Je jí 23 let. Je ve stavu, kdy se o sebe nedokáže sama postarat a bojovat. Pokud jí někdo nepomůže, zemře. A s ní i dítě. Je těhotná. Ve čtvrtém měsíci.
Petra říká, že ji gynekolog ještě nevyšetřil. Objednala se, ale nepřišla. Tvrdí, že nemá peníze na poplatky, nemá sociální dávky, mobil a ani občanku. Novou prý brzy dostane. Je z Jihlavy, kde má trvalý pobyt. Žila tam v rodinném domě. Do Mostu přijela v dubnu s dvouletým synem. Má 27letého partnera z Mostu.
O syna přišla a nemá kam jít
Útěkem řešila spory s příbuznými. Změnu ale nezvládla. Syna předala na jaře azylovému zařízení Mosťáček v Dětském domově v Mostě. Ten hned informoval Oddělení sociálně-právní ochrany dětí v Jihlavě. Jak teď Petra žije, neví ani sociálka, ani její rodina, ke které se nechce vrátit. Nevěří, že by ji přijali.
Spala i v opuštěných kasárnách na Zahražanech. Požádala sice o roční ubytování Azylový dům pro ženy a matky s dětmi v tísni v Mostě, ale na rozhodující schůzku nedorazila. Vysvětluje, že nemá peníze na lékařské vyšetření. To chrání ženy a děti v azylu před zavlečením infekcí.
„Když přijde v brzké době s lékařským potvrzením, které je povinné ze zákona, tak má šanci na ubytování," říká Jana Jedličková, vedoucí azylového domu. Zrovna teď mají volné místo. Petru by ubytovali i bez občanského průkazu, stačil by jí „ztracák", náhradní doklad, který má. Jiné ženy prý podobné potíže zvládly, protože se víc snažily.
Petra je ale zřejmě složitější případ. Potřebuje možná i krizovou psychologickou intervenci tváří tvář. Navíc má ještě jedno dítě. Je postižené a je v pěstounské péči. V ní může skončit i její dvouletý syn, což ona nechce. „O její děti je dobře postaráno," ujišťuje ředitelka dětského domova Marcela Stütz. „Měla by jít do nemocnice. Určitě by se našel důvod ji ošetřit či hospitalizovat. Sestřičky by ji určitě nenechaly vrátit se na ulici," říká bývalá zdravotní sestra.
Ticho
Petra se probouzí v nebezpečné ruině na sídlišti Liščí Vrch v Mostě. Její nezaměstnaný partner je od rána pryč. „Je hodný," říká mi zamilovaná žena. U hlavy má od něj růže. Ty ji ale nezachrání. Zdůrazňuje, že drogy nebere. Včera šla navštívit syna. Nechce o něj přijít. Na slunci na ulici vypadala lépe. „O mě teď nejde, já to ňák přežiju, ale jde o ní a naše dítě," sdělil muž a ukázal na její břicho. Drželi se za ruce jako Romeo a Julie. Pozítří budeme shánět lékaře. První průzkum ukázal, že to bude fuška. Mnozí nové pacienty neberou. A Petra je tak trochu mimo systém.