„Klidně mi říkejte cikán!" prohlásí při našem prvním setkání. Je mu 65 let. Krátkými kudrnatými vlasy, povahou a vodopádem slov připomíná Vladimíra Menšíka. Energie z něj tryská jako erupce na Slunci. Za celý život byl bez práce jen pět měsíců. Málem z toho onemocněl. Na úřadu práce z něj byli nešťastní. Křičel, že chce práci. „Pane Chudíku, proč nejste jako ostatní?" tišili ho zoufalí úředníci, kterým nedal pokoj. Nedávno, za podivných okolností, podepsal výpověď v Centralu, kde makal od jeho otevření v roce 2008 jako obyčejný dělník externí firmy a kde si ho prodavači oblíbili pro jeho slušnost a ochotu pomáhat. Byl pro ně pan Chudík, úslužný dříč i bavič jako z filmů pro pamětníky.

Po vyhazovu za údajnou hrubost a vulgaritu, což jeho příznivce šokovalo a jeho ranilo, začal pracovat jako hlídač v jednom areálu za Mostem. „Dohlížím na to, aby cikáni nekradli kovy," prohlašuje neúnavný živitel ojedinělé česko-romské rodiny, který nesnáší lumpy, lenochy a nespravedlnost. „Pochlubil se vám pan Chudík, že kdysi adoptoval bílé dítě a vychoval ho? Teď to děvče studuje vysokou školu," říká mi jedna prodavačka, když si v Centralu ověřuji jeho vyprávění. Chudík, který mě doprovází, je v rozpacích, ale pak se rozzáří. „Říkám jí vnučka, na studia si přivydělává v obchodě," pronese muž, který pečuje o příbuzné a lítá za ně po úřadech.

Doma má diplom Nejlepší pracovník z doby, kdy dělal popeláře.