VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Anička a František: První, kteří v páru opustili ústav

PRAHA - "Těším se, až to bude za námi," říká už krátce po příchodu hostů Anička Giňová. Ve svých dvaačtyřiceti letech poprvé přivítala návštěvu ve vlastní domácnosti. "Ne že bych chtěla, abyste odešli, ale jsem z toho hrozně nervózní."

26.8.2007
SDÍLEJ:

"Je to hodně práce, ale zpátky do ústavu bych nechtěla ani za nic," říká Anna GiňováFoto: Ludvík Hradilek

Anička žila v ústavu sociální péče od 13 let. Před patnácti lety se na zábavě pro klienty seznámila s Františkem Adamcem.

Teprve před třemi týdny se jim začal odvíjet normální život. Definitivně opustili zdi ústavů a začali žít sami ve společné domácnosti.

Paní Giňová s panem Adamcem jsou tak prvním párem, kterému se podařilo prolomit začarovaný kruh a zakusit svobodný život.

Franta číslo 69

 

Ještě před měsícem žil pan Adamec v zařízení společně s desítkami lidí. Stejně tak paní Giňová, jen v jiném ústavu určeném pro ženy. Nakupoval, vařil, rozhodoval o tom, co a kdy budou jíst, pral či uklízel za ně vždy někdo jiný.

Prvního srpna si vzali vlastní věci sbalené do tří krabic od banánů a nastěhovali se do malého bytu ve vesnici vzdálené 15 kilometrů od ústavu, kde žil pan Adamec. Mají vlastní kuchyň, koupelnu, pokoj, svobodu a zodpovědnost za svůj život.

Na stole v kuchyni stojí ještě teplá bábovka. "Chtěli jsme vás něčím pohostit," říká paní Giňová. "Byla jsem z toho nervózní, hodně jsem tu uklízela, než jste přijeli, aby to bylo v pořádku."

 

Pan Adamec přestává připravovat dříví na večerní oheň a jde vařit kávu. Nervozita je z obou patrná na první pohled, po chvíli se ale dávají do řeči.

"První, co jsem tady začala dělat bylo, že jsem Frantovi začala párat čísla, která měl na oblečení," říká paní Giňová. "V ústavu musel mít každý své číslo a podle toho označené všechny šaty. Franta měl 69. Už mi zbývá odpárat jen pár kusů."

Zapeníze ušetřené z invalidního důchodu si paní Giňová koupila pračku. "Prala jsem tady poprvé. Jde to, hlavní je to roztřídit, aby se to neobarvilo," říká. "Nejsem na to zvyklá. V ústavu jsme jen dali špinavé věci do koše a někdo je odnesl do prádelny."

Poprvé společně plánují, co budou jíst, a co koupí a co s volným časem. Na lednici visí seznam, co budou vařit, co nakoupit a kolik peněz zbývá.

"Vždycky si řekneme, co bysme si dali a sepíšeme, co k tomu potřebujeme a pak to jedeme nakoupit," popisuje pan Adamec. "K vaření ale potřebuju Marušku," dodává paní Giňová. "V ústavu jsem nikdy nevařila. Tak abych to nezkazila a nemuselo se to vyhodit."

Jiní sousedé

 

Marie Kandalíková je v příběhu těchto dvou lidí důležitou ženou. "Věděla jsem, že Franta má rád Aničku. Doma jsme zrovna dostavěli výminek, který nikdo nevyužíval," říká paní Kanadlíková, zaměstnankyně ústavu v Ledcích, kde pan Adamec žil. "Tak jsem jednou manželovi nadnesla, zda by tady nemohli bydlet. A on řekl, že jo."

Přízemní místnosti s vlastním vchodem ze dvorku domu Kandalíkovi vybavili za pomoci kamarádů, kteří dali k dispozici nábytek.

"Když jsem se rozhodla, že jim nabídnu bydlení, říkali někteří, že to nikdy nebude fungovat," říká paní Kandalíková. "Ale ono to jde. Nejvíc mě překvapilo, jak je to baví a jak mají chuť do nového života."

Paní Kandalíková má zatím po dobu tří měsíců za úkol být novým "sousedům" k ruce.

"Pomáhám jim, s čím si řeknou, společně jezdíme nakupovat," říká. "Pro ně je to nezvyk, musí se postupně naučit věci, které dříve nedělali. Ze začátku za mnou třeba Anička večer přišla do domu, s tím, jestli si smí vzít z jejich ledničky konzervu. Nechápe, že to je jenom jejich a že záleží na nich, kdy a co si vezmou. Léta v ústavu je poznamenaly."

Dřevo, králíci, drůbež

Pan Adamec chodí s panem Kandalíkem do lesa na dříví, krmí králíky, slepice. "Chtěli bysme si pořídit vlastní, abysme měli vajíčka a nemuseli je kupovat," říká pan Adamec.

Paní Kandalíková začala v ústavu pracovat v době, kdy o svobodném životě klientů ještě nikdo ani neuvažoval. "Nemohli chodit ven, neměli nic svého, nebyly dveře u záchodů, neměli zrcadla, takže se vlastně vůbec neznali," popisuje. "Bylo to hrozné."

 

Po příchodu nové ředitelky se ale poměry v ústavu začaly měnit. A pan Adamec je prvním, kdo mohl z ústavu odejít. Další tři muži žijí sami v bytě nedaleko ústavu. Pro další klienty ústavu hledá ředitelka nové bydlení.

Ideálem je, aby ústav jako takový zanikl a jeho klienti žili s větší či menší mírou dopomoci v běžných bytech.

"Myslím, že takhle by měli žít všichni," říká paní Kandalíková. "Nevidím důvod, proč by měli být zavřeni v ústavu a začít žít až ve čtyřiceti."

O mnoho víc líp

"Můžu říci, že zpátky do ústavu bych už nešla," říká paní Giňová. "Ani kdyby mi dávali kdoví co."

V novém domově si paní Giňová pochvaluje hlavně větší klid a volnost. "Když vidím v televizi, jak ukazují nějaký ústav, tak si říkám, že my se máme o mnoho víc líp než oni tam," říká.

Pár nyní má jiné zážitky. "Musíme se učit s Františkem být," říká paní Giňová. "Zjistila jsem třeba, že je urážlivý. Ještě jsme se nepohádali, ale já mu nadávám. Ne, že bych nadávala, ale poroučím mu. Třeba, aby se převlékl, nebo uklidil po sobě."

Paní Giňovou i pan Adamce čeká kromě soužití od září ještě další velká změna. Oba začnou pracovat a hlavně začnou vydělávat vlastní peníze.

Pan Adamec pracoval už v ústavu, kde pomáhal v prádelně. Za to dostával měsíčně 400 korun. V září začne pracovat u technických služeb v 6 kilometrů vzdálené obci Mšec. Za svoji práci dostane 4-5 tisíc korun.

Podobný plat by měla za práci v místní kuchyni dostávat i paní Giňová. "Vím, co si za to koupím," říká. "Asi novou televizi a hlavně nějaké hezké oblečení."

Rozpuštěný ústav

"Když jsem se za nima byla podívat, rozbrečela jsem se," říká Jana Rumlová, ředitelka ústavu v Ledcích, v němž žil pan Adamec. "Jsem z toho úplně vedle, je úžasné vidět, jak jsou spolu šťastní."

 

Podle ředitelky je zatím jediným překvapením, že páru bude zřejmě trvat o něco déle, než se úplně zorientuje v běžném světě. "Mysleli jsme, že je to naučíme za měsíc," říká Rumlová. "Ale asi s nimi necháme paní Kandalíkovou ještě půl roku na poloviční úvazek. Až se budou vracet z práce, aby ji měli k dispozici."

Vedení ústavu v Ledcích jde cestou pokusu, je jedním ze zařízení, které se za podpory kraje rozhodlo zrušit samo sebe a vrátit klienty do běžného života. "Zkoušíme to a za pochodu upravujeme," říká Rumlová. "Za měsíc by se měl odstěhovat do samostatného bytu další pár. Další by je měli následovat."

26.8.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hotel Diplomat v pražských Dejvicích.

Thajci kupují pražský hotel Diplomat a plzeňský Angelo

Následky silného větru v Olomouckém kraji. 24. února 2017
21

Pojišťovny: Vítr zatím způsobil stovky škod v řádu desítek milionů

OBRAZEM: Když vesnicí projíždí cirkus

Královna Kunhuta projížděla se svým doprovodem a královským cirkusem vsí.

KRIMI MIX: K dopadení sprejerů pomohl všímavý svědek

/FOTOGALERIE/ - Dvojici 16letých mladíků, kteří se přiznali ke sprejerskému řádění, dopadli v noci na pátek strážníci z Prahy 14. Krátce po půlnoci je na Černý Most přivolal svědek, který hlásil, že dotyční posprejovali stěnu v Ocelkově ulici – a k tomu ještě několik míst v okolí.

Vydání bývalého senátora za ODS Nováka do Česka se protahuje

Vydání bývalého senátora za ODS Alexandra Nováka z Německa do České republiky se protahuje. Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem totiž zatím stále nedostal žádost, aby přípustnost vydání posoudil. Důvodem může být zaneprázdněnost státního zastupitelství, které takovou žádost podává. Novák zatím z rozhodnutí soudu zůstává ve vydávací vazbě.

Opočno je po čtvrtstoletí tahanic státu

Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání Kristiny Colloredo-Mansfeldové v letitém sporu o renesanční zámek v Opočně na Rychnovsku. Justice památku loni v dubnu pravomocně přiřkla státu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies