Žil na ulici, seděl ve vězení, nějakou dobu bydlel i ve svém. Od listopadu do února, když nemá práci, přebývá v azylovém domě Samaritán v Ústí nad Labem. Čtyřicetiletý Tomáš se protlouká životem už přes dvacet let.

„Všechno začalo, když mě vlastní máma přesně na moje osmnáctiny vyhodila z bytu. Neměl jsem kam jít, tak jsem se nechal zavřít za šíření poplašné zprávy. Aspoň na čas jsem tak měl střechu nad hlavou," vzpomíná Tomáš, který je nyní v invalidním důchodu. Když ho pustili z vězení, začal využívat služeb oblastní charity ve Štefánikově ulici.

Právě tady se nedávno seznámil se svým dospělým synem. Po neuvěřitelných 19 letech. Všechno mu došlo, když mu mladík řekl, kdo je jeho matka.

„Hned mi bylo jasný, že je to můj kluk. Mně tenkrát žena řekla, že šla na potrat, ale přitom se dítě narodilo. Do rodného listu nechali napsat mého spolužáka, já vůbec nic netušil," rozčiluje se Tomáš.

TÝRALI HO

Bezdomovec Tomáš se synem.Zdroj: Deník/Karel PechO Jakuba se začal starat hned. „Nechal jsem si to potvrdit i papírově. Syn na tom není moc dobře psychicky," prozrazuje. Matka ho nechtěla, a tak ho ve třech letech dala do dětského domova. Jakub z něj odešel teprve nedávno.

„Prý ho odmalička týrali, nevlastní táta se k němu choval mizerně. Po odchodu z děcáku nevěděl, co a jak, poukázku na úřad práce vyhodil, přišel o občanku, a protože se narodil v Praze, dalo nám práci, aby tu získal alespoň provizorní průkaz," popisuje Tomáš.

Jakub o sobě moc mluvit nechce. Při otcových slovech se mu v očích lesknou slzy. Ale když přijde řeč na jeho povolání, kuchařinu, najednou ožívá.

„Dělal jsem různé obory, nejvíc mě bavilo vaření. Ale to jsem nemohl dodělat, protože jsem skončil v pasťáku," svěřuje se. Školu si chce dodělat v Lovosicích, kde s ní začal. Nastoupit by měl v září.

„V domově v Dlažkovicích u Lovosic, kde jsem byl asi od deseti let, jsme si vařili sami. Rád jsem u plotny experimentoval," usmívá se Jakub. Při škole by chtěl zkusit i pracovat. „Čím míň volného času budu mít, tím pro mě líp."

LEPŠÍ NEŽ BÝT V BASE

Otec se synem už spřádají plány do budoucna. Chtějí si pronajmout vlastní byt. Než se jim to podaří, spoléhají na Samaritána. „Je to lepší, než být v base nebo venku v mrazech. Mínus patnáct už je dost," říká čtyřicetiletý Tomáš.

„Sice tu člověk má málo soukromí, ale je tu teplo, jídlo, máte kde spát, za mírný poplatek dostaneme i oblečení. Ale stejně bych byl radši ve vlastním a s rodinou," dodává.