Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bojovali za svobodu: tři příběhy z barikád

Praha /GRAFIKA/ - Pražské povstání v roce 1945 trvalo čtyři dny. Zemřelo při něm přes 1500 Čechů. „Věděli jsme, že zvítězíme,“ říkají žijící účastníci.

6.5.2011 33
SDÍLEJ:

Příjezd Rudé armády do Prahy 9.května 1945. Na snímku: ruský tank, na kterém jedou vojáci i Pražané s prapory, projíždí kolem Mánesova mostu. Foto: ČTK/Smola

Příběh 1.

Antonín Štícha: Do boje jsme šli s nadšením

Praha – Antonínu Štíchovi bylo 21, když Pražské povstání vypuklo. Ukrýval se tou dobou ve Vysočanech. Tři měsíce předtím se mu totiž podařilo uprchnout z pracovního tábora Bummelantlager, kam se dostal kvůli pomoci vězňům z Díry smrti v Buchenwaldu.

„Když vypukly nepokoje, dostal jsem se do 1. praporu střelce Jana Čapka. Hned jsme byli vysláni, zatím beze zbraní, na Kačerov, kde byl postavený zátaras. Druhý den ráno se kvůli vyjednávání s Němci na chvíli zastavila střelba. Jenže velitel naší barikády neuměl německy, takže jsem začal fungovat jako překladatel,“ popisuje začátek povstání pamětník a předseda Sdružení českého národního povstání.

Jednotka se však záhy ocitla pod palbou a musela se stáhnout nad Jezerku pod Pankrácí. Tou dobou se ale povstalcům již podařilo získat zbraně. Boj za svobodu mohl začít.

Zajatcům ujížděli hlavy tankem

Nejhorší den nastal pro Antonína Štíchu 7. května.

„Odpoledne přišel velitel německé jednotky na naši barikádu s tím, že když neuvolníme prostor nad Jezerkou, popraví zajatce. Náš velitel odpověděl, že když to udělají, zničíme lazaretní vlak ve Vršovicích, který jsme měli pod palbou. Protože jsme pak byli vytlačeni, až později jsme se dozvěděli, že Němci nechali zajatce vykopat hroby a prý jim ujížděli tankem hlavy,“ vzpomíná.

Během bojů viděl spousty raněných a několik mrtvých.

„Kamarád, který maturoval rok přede mnou, dostal zásah pod oko, ale zachránili ho. Nejhorší však bylo, když jsme osmého ustupovali k Michelským schodům – zastřelili mi tam kamaráda, který stál hned vedle mě. Ptáte se, jestli jsem měl strach? Já mám takovou vlastnost, že si rizika uvědomím, až když je po všem,“ vypráví Antonín Štícha.

Navzdory hrůzným zážitkům však první, co si pamětník v souvislosti s Pražským povstáním v roce 1945 vybaví, je nadšení, s jakým do něj lidé šli. „To bylo nádherné. Nepochybovali jsme, že Němce porazíme.“ (mk)

Příběh 2.

Josef Vaníček: Kulka proletěla kousek od mozku. Byl jsem dva milimetry od smrti

Dolní Bukovsko – Postřelili ho, ale měl štěstí. Přežil. Pražské povstání zažil i tehdy dvacetiletý Josef Vaníček, který dnes žije v Dolním Bukovsku na Českobudějovicku.

„Čtvrtého května jsme začali strhávat německé nápisy. Věděli jsme, že to Němci mají prohrané. Někdo přinesl bílou barvu a my přetírali cedule, aby se nemohli podle nápisů orientovat,“ popisuje začátek povstání Josef Vaníček, který v té době pracoval v řeznictví u strýce kousek od Vítězného náměstí v pražských Dejvicích.

Bylo nás deset

Bylo jich deset. Deset kluků, kteří se rozhodli, že půjdou Praze na pomoc. „Dole na konečné tramvaje na Podbabě byl podjezd. Začali jsme tam dělat překážky, aby se Němci nemohli dostat z města. Ale nepamatuji se, že bychom tomu říkali barikáda.“ Pátého května v noci se začali shánět pro barikády zbraně. Získávaly se těžko. Bylo třeba strhnout německého vojáka do sklepa a pak ho odzbrojit.

„Se získanými zbraněmi jsme pak chodili celé dny i noci. Až mi otekly nohy. Měl jsem na sobě dlouhý těžký kabát, pod kterým jsem zbraně nosil. Jinak by to nešlo. Na krku byla pověšená jedna nebo dvě pušky, někdo zase nesl samopaly. Chodili jsme až dolů na Podbabu různými uličkami, kde byla jistota, že nás nikdo nebude šacovat.“

Ze 6. na 7. května začalo být s povstáním zle. Němci po všech zlostně stříleli. Spousta dvacetiletých kluků padla. Nosili totiž zbraně jako Josef nebo chodili pro zraněné s nosítky. „Vždycky šli tři naši – jeden měl bílý prapor a dva nesli nosítka se zraněným. I přesto po nich Němci stříleli,“ vzpomíná Vaníček.

Den před příjezdem Rudé armády, když nesl zbraně kolegům na barikádě, došlo i na něj. Bylo chvilku po páté odpolední. Kulka prolétla jeho hlavou.

„Někdo mě zatáhl do baráku a odtud mě odnesli na nosítkách do biografu Svornost. Tam ale lékaři neměli žádné pomůcky,“ pokračoval Vaníček. Zachránili ho až Rusové, kteří ho odvezli do nemocnice. „Lékař mi pak říkal, že to bylo jen dva milimetry od mozku. Stačilo tehdy tak málo a byl bych tuhý.“ (rag)

Příběh 3.

Jaruška Žolčáková: Za tři dny jsem si na mrtvé zvykla

Praha – Pražské povstání strávila v ruzyňské věznici. Ne jako zajatec ani hlídač, ale jako ošetřovatelka. Jarušce Žolčákové bylo 16 let, když ji spolu s o dva roky starší sestrou otec poslal, aby šla povstalcům na pomoc.

„Měli jsme doktora, kterému jsme dělaly pomocné ošetřovatelky a staraly se o raněné. Ve věznici byla menší budova s nemocnicí. Byli jsme tam ve dne v noci. Moje sestra jezdila s nákladním autem naloženým raněnými do Motola. Z obou stran se do nich střílelo. Na začátku jsme ani jedna střílet neuměly. Pak jsme se to na svou obranu dobře naučily,“ vypráví pamětnice.

„Když jsem viděla prvního zabitého, jak měl prostřelenou hlavu a vytékal mu mozek, dovedete si představit, co to se šestnáctiletou jemně vychovanou dívkou udělalo. Druhý třetí den jsme si už zvykly.“

Věznice přitom nebyla místem vůbec bezpečným. Zatímco na jedné straně bojovali povstalci, z druhé stříleli Němci kanóny. Když střelba ustala, vybíhala děvčata ven, aby sehnala jídlo pro raněné. „Rozstříleli vodárnu, takže jsme měli vody po kolena a skoro nemohli chodit. Z Letňan pak volali na Staroměstskou radnici, že nemá cenu k nám někoho posílat, že jsme úplně odepsaní a rozstřílení. Takže do Ruzyně nikdo na pomoc nepřišel,“ vzpomíná Jaruška Žolčáková.

Oživlý nebožtík

Do nemocnice se nevozili pouze ranění, ale i zabití. Mrtvá těla se ukládala do sklepa. „V noci se najednou někdo šoural zdola. Říkaly jsme si: To není možné, to jde někdo ze dvora. A on vylezl postřelený Němec a motal se tam. Měl totiž rozbitou hlavu celou od krve. Mysleli si, že je mrtvý, tak ho dali do sklepa mezi nebožtíky. A on vstal z mrtvých.“

Pro Jarušku Žolčákovou však s příchodem sovětských vojsk práce neskončila. „Po vítězství nám začali vozit lidi z koncentráků, takže jsme zůstaly až do poloviny června. Když přijížděly vlaky s Čechy z táborů, chodily jsme pro ty, které vykládali ven. V otevřených vagónech jsme viděly jen oči a trosky lidí ve špíně. Byla to hrůza.“ (mk)

#nahled|http://g.denik.cz/1/0a/grafika_povstani_praha_denik_flash_big.jpg|http://g.denik.cz/1/0a/grafika_povstani_praha.jpg|Praha před 66 lety.#
6.5.2011 VSTUP DO DISKUSE 33
SDÍLEJ:
Rvačka v Klatovech, při které byl mimo jiné zraněn městský strážník.
3

PODÍVEJTE SE: Rvačka v Klatovech

Polský prezident Andrzej Duda
5

Reforma polské justice prošla Senátem, Duda ji nejspíš nezastaví

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů pořízené během uplynulého týdne.

Otázky a odpovědi. Juventus měl strach, teď Schick rybaří

Měl to být přestup léta. A nejen pro české fotbalové fanoušky. Ságou jménem Patrik Schick alias možná posila velkoklubu za třicet milionů eur dlouho žila celá Itálie.

Komentář Deníku: Sen o dvou premiantech Evropy nevyšel

Když přijde řeč na rozdělení Československa, nejčastěji se zdůrazňuje, že dobře dopadlo. A protože jsou vztahy Čechů a Slováků přátelské a stali jsme se nejlepšími sousedy, vyvozuje se z toho, že rozdělit stát bylo chytré, anebo že se klidným rozdělením státu předešlo jeho divokému rozpadu. 

Sedmimístná Dacia Duster nakonec nebude. Vedení ji zatrhlo

Už nějaký ten pátek se v souvislosti s novou generací Dacie Duster mluví o možné sedmimístné variantě. Podle oficiálního vyjádření ředitele prodeje a marketingu Francoise Mariotta se ovšem žádná taková verze nechystá.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení