VYBERTE SI REGION

Boží Hod, den narození největší celebrity světa

Hradec Králové - Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet.

25.12.2007
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Marian Šatra

Ježíš Kristus

Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Život Ježíše Krista


Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se jedná o pozdější vsuvku, jejímž autorem je biskup Eusebius.

Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením - farizeji a zákoníky - byl (podle tradice) vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.

Tradiční křesťanské podání


Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře Josefa, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Božího syna samotného. Jeho následovníci očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen k smrti, a to k smrti na kříži. Ježíše z kříže sňal Josef z Arimatie společně s Nikodémem poté, co Josef požádal římského prokurátora Piláta Pontského o Ježíšovo tělo a zabalili jej do plátna, viz Turínské plátno. Ježíš byl pohřben v hrobce vytesané ve skále, ale tělo druhý den zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Nedlouho po té se zjevil 10 učedníkům (kromě mrtvého Jidáše a Tomáše, který nebyl přítomen). Čtyřicet dnů po svém vzkříšení vstoupil do nebes. Svou smrtí vykoupil lid a přislíbil mu život věčný.


O Ježíšově životě vypráví čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Mnoho biblistů, filosofů nebo historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, mohly být napsány za živé paměti Ježíšova života, nebo že se případně jedná o písemné zaznamenání poslední fáze ústní tradice (Rudolf Bultmann). Evangelia (zvláště Janovo) proto nemusejí nutně vypovídat o životě a poslání Ježíše, ale o tom, jak je chápali křesťané v době, kdy byla napsána (přibližně poslední čtvrtina 1.století). Někteří moderní badatelé však poukazují na to, že většinou po historické stránce opomíjené Janovo evangelium nemusí být napsáno jako poslední, ale existují i indicie, že bylo napsáno dříve, než se předpokládalo (nejpřesnější geografický popis míst, osoby přímo jmenuje, časové údaje jsou přesné a působí přirozeně, nevykonstruovaně). Církevní tradice jej řadí někdy na přelom prvního a druhého staletí a za autora je pokládán sám apoštol Jan.

Raná nekřesťanská svědectví


Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého.

Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti:

Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost (Annales 15,44,2n.).


Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.

Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.

Zpochybnění Ježíšova života


Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků. Tento problém je však spíše filosofického než historického rázu, jak ukázal např. C.S Lewis ve svém díle Zázraky.

Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty.

Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale vzápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.

Tyto hypotézy vedly dokonce až tak daleko, že někteří (zvláště marxističtí) historikové tvrdili, že Ježíš bylo jméno pro halucinogenní houbu.

Ježíšovo učení a působení


Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona.

Základními důrazy jeho učení bylo


* navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
* evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.
* požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
* nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
* podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
* milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
* smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
* odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
* podpora racionálního uvažování a rozeznávání „znamení doby“
* oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
* extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem

Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.

Ježíš jako předmět víry



Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.

Křesťanství


Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace „jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“. Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají.

Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi).

Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván „Pantokrátór“, vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud.

Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).

Islám


Ježíš (arabsky Isá) je pro muslimy jedním ze čtyř velkých proroků (Abrahám, Jakub, Mojžíš, Ježíš), kteří předcházeli poslednímu a největšímu Poslu Božímu, Muhammadovi.

Muslimové nevěří, že byl ukřižován, nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by mohl být Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží definované v Mekkánské súře Upřímnost víry.

Rci: „On Bůh je jedinečný, Bůh, sám o sobě věčný, neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.“ (Korán: 112, Mekkánská, 4 ája)

Přesto je Ježíš předmětem úcty muslimů stejně jako jeho matka, arabsky nazývaná Mirjamu.

Židovství


Ježíš je nejstaršími vrstvami Nového zákona líčen jako obřezaný a náboženského zákona dbalý žid. Dokonce je příležitostně oslovován jako "rabi", tedy učitel zákona. Také první generace křesťanů pocházela pravděpodobně převážně nebo téměř úplně z řad židů a prvokřesťanské společenství bylo možné dlouho považovat za jednu z četných židovských sekt. I novozákonní knihy zaznamenávají, že křesťané chodili do synagog, stýkali se s židy a sami sebe považovali za následovníky judaismu. Také díky existenci mnoha řeckojazyčných židovských komunit ve Středomoří se mohlo nová náboženství rychle šířit.

Ježíšova osoba (nebo mýtus o ní) pak ale z judaismu prakticky úplně vymizela. Buď byla záměrně potlačena, a nebo nepředstaovala zásadní otázku. V zásadě platí, že židé, kteří uvěřili v Ježíše jako pomazaného Mesiáše ("Krista") se stali křesťany a splynuli s křesťany z řad pohanů a ztratili svou židovskou identitu. Pro ostatní židy byl Ježíš heretikem - pokud se o něm vůbec doslechli. Pravděpodobně se však Ježíš stal všeobecně známou postavou až generace po jeho předpokládané smrti. V jeho době byla celá řada jiných reformátorů židovství, kteří mezi židovským obyvatelstvem získali mnohem větší proslulost. Také samotná polemika s křesťanstvím měla z hlediska židovství smysl, dokud se sami křesťané označovali za součást židovství. Z hlediska židovství byla osoba Ježíše problematická ani ne tak kvůli jeho učení, ale kvůli víře církve, vyznávající Ježíše jako Boha.

Teprve od začátku 20. století se mnozí židé začali o Ježíše zajímat a začali jeho učení studovat v kontextu židovských dějin. Zajímali se o Ježíše-učitele, a nikoli Ježíše-Syna Božího. Někteří (například izraelský historik českého původu David Flusser v knize Ježíš, česky 2002) nacházejí překvapivé shody mezi Ježíšovým učením a učením "farizeů", kteří byli v evangeliích v zápalu polemiky karikováni jako zákeřní pokrytci. Jiní autoři poukazují na podobnosti s židovskou sektou esejců. V poslední generaci židovských teologů byl Ježíš již zcela běžně chápán jako součást židovských dějin 1. století. Židovské přijetí Ježíše ale neznamená jeho uznání jako Syna Božího či Boha, ale jako pozoruhodného kritika náboženských omylů a morálních poklesků své doby.

Nejkritičtější postoj vůči kultu Ježíše z Nazaretu zaujímají od počátku ortodoxní Židé. Ti akceptují křesťanskou verzi, podle které se sám Ježíš prohlašoval za Syna Božího a Mesiáše, a právě proto ho považují za heretika, nebo pomatence. Ve skutečnosti ale naprostá většina současných ultraortodoxních židů žije v uzavřených společenstvích, a otázky vztahu ke křesťanství nepovažuje za důležité.

Nejstarší židovská zmínka o Ježíši v Talmudu pochází nejspíš z 1.-3. století:

V předvečer velikonoc (pesachu) pověsili Ješuu. 40 dní před tím vyhlašoval herold: Bude vyveden k ukamenování, neboť provozoval čarodějnictví a Izrael svedl k odpadu; kdo může říci něco na jeho obranu, ať přijde a řekne to. Protože však na jeho obranu nic předneseno nebylo, pověsili ho v předvečer pesachu.

Zdroj: Wikipedie

25.12.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies