Přesto, že se o politice doma před rokem 1968 mluvilo spíše šeptem, vnímal Kamil Černý, že se situace v Československé republice po zdánlivě nadějném pražském jaru opět zhoršuje. V srpnu 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSR se ještě nechal přemluvit rodinou, aby se neúčastnil odporu vůči agresorům. Když se ale v dubnu roku 1969 dostal do čela KSČ Gustáv Husák, bylo jasné, že padla veškerá demokracie a režim se začal utužovat. Rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se spontánně sešla demonstrace.

Okupace srpen 1968. Ilustrační foto.
Trpké výročí. Připomínáme si 49 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy

Ohlásilo ji „ilegální“ vysílání Hlasu Ameriky. Namířena pochopitelně byla proti okupaci, normalizaci. Účastníci svorně vyjadřovali nesouhlas s postupným zadupáváním toho mála demokratických a občanských svobod, vydobytých pražským jarem. Ten den se Kamil Černý osobně setkal s brutalitou tehdejších státních ozborojených složek. Proti demonstrantům totiž už nestáli cizí okupanti, ale vlastní spoluobčané. Českoslovenští přislušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB), Státní bezpečnosti (StB), Lidových milicí (LM) a také Československé lidové armády (ČSLA).

Co byl „pendrekový zákon“?
Ihned po demonstracích k 1. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vznikl nechvalně známý „pendrekový zákon“ (oficiálně: zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. z 22. srpna 1969 o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku). Tento zákon byl opatřením, které udělovalo mimořádné pravomoci SNB s deklarovaným cílem zajistit veřejný pořádek a normalizaci poměrů v Československu, postiženého invazí vojsk Varšavské smlouvy. Ve skutečnosti sloužilo zákonné opatření k perzekuci lidí, kteří byli nespokojeni s poměry ve státě a s opouštěním Dubčekovy politiky socialismu s lidskou tváří. Paradoxně byl tento zákon podepsán v té době již bývalým prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem a stal se mocnou zbraní v rukou nového prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka ve směru k „normalizaci“ poměrů v tehdejší Československé socialistické republice.

Dne 21. srpna 1969 si vzal Kamil Černý v práci dovolenou a okolo osmé hodiny ráno došel pěšky z Košíř do centra Prahy. Ve chvíli, kdy si prohlížel rozbitou výlohu naproti Dětskému domu Na Příkopě, za kterou nebyl žádným způsobem zodpovědný, k němu přišel příslušník SNB s ozbrojeným vojákem a odvedli ho bez ptaní na stanici SNB. Během ranní cesty přes Václavské náměstí v doprovodu policejních sil si uvědomil, jak byla předchozí noc bouřlivá. V budově SNB v Krakovské ulici už byla přichystaná pendreková ulička.

V dlouhé chodbě a na schodech do 1. patra stáli vždy na střídačku policista, voják a milicionář a každý z nich do člověka, který uličkou procházel, alespoň jednou praštil obuškem. Pan Černý touto uličkou musel projít, a aniž bylo jasné, co udělal, dostal asi 100 ran, než vůbec došel do 1. patra, kde byl zmlácený zavřen do cely. Cela se postupně začala zaplňovat a pan Černý se dozvídal, že k polednímu už byly ulice opět plné a že se opět protestovalo.

Zvenku demonstranti bouchali na dveře stanice a skandovali hesla „GESTAPO“, „DUBČEK“ a ať zadržené pustí. Paradoxem je, že zadržení křičeli spásonosné jméno „DUBČEK“, a přitom to byl právě on, kdo se, byť po dlouhém, vytrvalém nátlaku, podílel na schválení tzv. pendrekového zákona. Právě ten umožnil bezdůvodné bití protestujících občanů. 

Růžový tank výtvarníka Davida Černého v Brně. Technici jej postavili před Červený kostel na Komenského náměstí. Tank je součástí výstavy Moravské galerie Kmeny 90.
Ruské velvyslanectví: Růžový tank pošpiňuje vzpomínku. Podpořilo přemalování

V tu dobu se ale ještě nevědělo, že bývalý první tajemník ÚV KSČ, ústřední postava pražského jara a navenek i podporovatel tzv. socialismu s lidskou tváří Alexander Dubček tento zákon, již coby předseda tehdejšího Federálního shromáždění, podepsal. Kamil Černý byl po celém dni a důkladném výslechu asi v 11 hodin večer ze zadržení propuštěn na svobodu. Protože věděl, že se o něj bude rodina bát, pospíchal domů, ale to mu opět komplikovali zástupci bezpečnostních složek, kteří ho několikrát legitimovali a pustili ho, až když prokázal, že byl celý den na stanici SNB. CHARTA 77 PROBOUZELA Z NORMALIZAČNÍHO BEZČASÍ Normalizaci prožil Kamil Černý spíše v okruhu rodiny, přátel a v práci v nakladatelství Albatros a divadla ABC.

Budova Transgas na Vinohradské třídě.
Duel Deníku: Bourat, či nebourat komunistické budovy?

Až Charta 77 v něm probudila jistou dávku aktivity. Pomáhal opisovat zakládací listinu a informoval známé o tom, co je cílem Charty. Sám ale Chartu nepodepsal: „Tehdy jsem měl malé děti a neměl jsem kvůli nim odvahu Chartu podepsat. Další petice, které přišly později například za propuštění Václava Havla, ale i dalších lidí z disentu jsem už podepisoval a začínal jsem se dostávat mezi lidi z opozice.“ Od roku 1988 se aktivně účastnil demonstrací a dalších protirežimních akcí. Dělal i své vlastní akce jako například rozbalení transparentu s nápisem „Svobodu politickým vězňům“ během oslav 1. máje 1989 přímo před hlavní tribunou.

Během několika vteřin ho zadrželi příslušníci Veřejné bezpečnosti, zkroutili mu ruce, transparent mu zabavili. Jeho pak odvedli na svůj štáb v domě ČKD Na Můstku a pak na úřadovnu ve Školské ulici, kde ho spolu s dalšími zadrženými (John Bok, Stanislav Devátý, Tomáš Pojar…) nechali několik hodin stát na dvoře čelem ke zdi. Zadrženým bylo pod pohrůžkou násilí zakázáno mluvit. V následujících dnech se s radostí podílel na akcích Společnosti za veselejší současnost, sbíral podpisy petice Několik vět a další.

Most přes Kerčskou úžinu by měl být hotový do dvou let.
Chiméra, nebo realita? Číňané chtějí zaplatit podmořský tunel na Krym

Kamil Černý se účastnil i povolené demonstrace 17. listopadu 1989 na Albertově, ze které se dav přesunul na Národní třídu. Na Národní třídě už byly připraveny zásahové jednoty nechvalně známého Pohotovostního pluku v bílých helmách se štíty a bílými pendreky. Ovšem Kamil Černý se jako zkušený demonstrant z těsného obklíčení dostal nezraněn.

Po revoluci pracoval v prověrkových komisích při Ministerstvu vnitra, krátce na odboru životního prostředí Prahy 5, na Úřadě pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a posléze v Ústavu pro studium totalitních režimů. Dnes je Kamil Černý v penzi, má ženu, dvě děti, čtyři vnoučata a žije v Řevnicích nedaleko od Prahy.