Česku vládne mafie, bilancují vůdci 'sametu'

Vladimír Čech: Jsem zklamán

Herec Vladimír Čech je dodnes ikonou pardubické sametové revoluce v listopadu 1989. Ne snad proto, že by byl lídrem tehdejšího Občanského fóra či hlavním politickým vyjednavačem, byl však ve vedení Občanského fóra a výraznou organizační osobností tehdejších demonstrací před pardubickým divadlem, a především mítinky moderoval.

Jak dnes na první listopadové dny vzpomínáte?

Ještě v sobotu 18. listopadu dopoledne jsem byl v hradeckém rozhlase, odpoledne jsem ale dostal telefonát k mým sousedům v Olomouci, my doma telefon tehdy neměli, že mám v neděli přijet zpátky do práce. Tam jsme v neděli ráno odhlasovali v reakci na zlynčování studentů stávku. Bylo to za komické situace, tu schůzi vedli lidé, kteří tehdy byli v KSČ, připomínalo to schůzi ROH. Večer se už nehrálo, herci si připnuli trikolóry a hlediště bylo plné. Lidé zpívali hymnu a drželi se při tom za srdce, byla tam řada tváří, o kterých se říkalo všelicos, ale najednou to byli ohromní revolucionáři...

A toto rozladění ve vás, zdá se mi, přetrvalo…

Víte, zakládající členové OF byli máničky z hospod, pardubičtí chartisté a divadelníci, ale z těch, co jsou v politice dnes, takřka nikdo. Ti se nabalili, až když si byli jisti, že je to bezpečné. Zemi dnes mají v rukou lidé, které nikdo nevolí, různí mafiáni, kterým jde jen o peníze, politiku berou jen jako způsob, jak je vydělat nebo rovnou ukrást, a řada politiků, policistů i soudců jim to umožňuje. Je to katastrofa.

Takže jste polistopadovým vývojem naprosto zklamán?

Ne naprosto, ale hodně určitě. Jestli to, v čem žijeme, má být demokracie, tak to je smutné. Ať lidé volí nebo nevolí, výsledek je v mírných obměnách stále tentýž. A takhle jsme si to před těmi 22 lety rozhodně nepředstavovali.

Máme ale svobodu, můžeme cestovat a říkat si, co chceme….

To je velice důležité a kvůli tomu to všechno stálo za to. Ale nejhroznější zjištění je, jak se kapitalismus a socialismus v té podobě, jaké se nám jich dostává, nesmírně podobají. V některých zemích je situace o něco lepší, všude ale vládne honba za penězi, neuvěřitelný mamon úzké skupiny lidí, který společnost rozežírá zevnitř. U nás jsou navíc vymahatelnost práva nebo úcta k zákonům na tak nízké úrovni, že to podrývá všeobecnou morálku. Různé signály svědčí o tom, že svět je zralý pro zásadní změnu a já doufám, že se to stane i u nás.

Listopad 1989: Euforii vystřídalo rozčarování, hodnotí 20 let podnikatel

Olomouc - V listopadu 1989 pracoval Radomír Bednář v Sigmě Olomouc. Jako jeden z mladších zaměstnanců podniku tehdy neváhal a vyrazil na olomoucké náměstí. Sbírat informace o pražských událostech a připojit se k revolučnímu proudu. Změnu režimu v zemi vítal. Jeho rodina, hlavně děda, si totiž za komunistů užili svoje. Přišli o pstruží líheň v Domašově nad Bystřicí a olomouckou firmu na vybavení pro chov ryb. Tehdy třicetiletý Radomír Bednář se těšil, jak naváže na rodinnou tradici a bude úspěšně podnikat. Po více než dvaceti letech se nadšení z převzetí živnosti vytratil. Dnes je rád, že firma nepropouští a s menšími obtížemi funguje.

„Líheň děda postavil v roce 1947, založil rybářský spolek, v Olomouci měl podnik, kde vyráběl zařízení pro odchov a lov ryb. Vyrůstal jsem v rybařině od malého kluka,“ vzpomíná dnešní padesátník Radomír Bednář. „V padesátých letech dědovi podnik v Olomouci zabavili. I líheň přešla pod rybářský svaz. Děda zůstal jako vedoucí provozu, protože si neuměl představit, že by opustil práci, které se věnoval po celý život. Když zemřel, lidé se měnili a kontakty na líheň i firmu se přetrhaly,“ líčil dopady období komunismu na rodinný podnik.

S listopadem 1989 se Radomíru Bednářovi otevřela možnost jít zase ve stopách svého dědy. Požádal o navrácení podniku v restituci, což se bez větších problémů podařilo. Pustil se do kovovýroby a nerezových technologií pro chov ryb. „Sice jsem podnik převzal v katastrofálním stavu, s původním vybavením, zastaralými stroji, ale byl jsem nadšený. Vzal jsem si úvěry a firmu přebudoval. Inovovali jsme technologie a vyvíjeli novinky. I když naše nasazení bylo obrovské, viděli jsme výsledky a vše se dařilo,“ popisoval devadesátá léta.

Euforie z podnikání vydržela podnikateli zhruba deset let. „V počátcích to bylo mnohem snadnější. Podmínky byly úplně jiné, přijatelnější. Zákony a různá nařízení nás tolik nedusily,“ hodnotil roky po sametové revoluci Radomír Bednář.

Malá olomoucká firma sice funguje, ale vzhledem k současné ekonomické situaci je vytváření zisku velký problém. Skoro nemožné. Náklady podnikateli narůstají. Poukazuje na to, že ve výběrových řízeních na zakázky rozhoduje cena, nikoliv kvalita a u mnoha zakázek pak společnost pokryje pouze náklady a na zisk už nezbývá prostor. „Pokud by se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šel znovu, pak nezaváhám, a ve světle dnešních poměrů řeknu, že ne,“ hodnotil rozhodně Bednář.

Poukázal na to, že jako majitel firmy s osmi zaměstnanci je v letošním roce rád, že lidem každý měsíc pošle na účet výplatu. „Že jsem podnikatel, tak se mám dobře? Nemám měsíčně více, než zaměstnanci. Nejsem schopen vytvořit rezervy na nákup nových technologií. Na to už nemám. Navíc stále se zvyšuje daňová zátěž, odvody, platíme nemocenskou zaměstnanci dva týdny, příští rok tři. Najednou se pozastavíte a uvědomíte si, že bez nějakého efektu jedete ve vlaku, ze kterého není možné vystoupit. Naštěstí jsou zákazníci, kteří přijdou a pochválí vaši práci nebo vás doporučí jiným. Což je v dnešní době, kdy si všichni jen stěžují, velká radost,“ popisoval světlé momenty každodenní práce.

Relaxuje v pstruží líhni v Domařově nad Bystřicí, kde bezplatně dělá předsedu Místní organizace Českého rybářského svazu. „O víkendech ještě s několika nadšenci pomáháme zajistit populace pstruhů pro velkou část toků severní Moravy. Při práci v přírodě člověk načerpá alespoň energii a přijde na jiné myšlenky,“ uzavřel Radomír Bednář.

Tauberová Daniela