VYBERTE SI REGION

Cestovatel Jaroslav Mareš stanul před branou jedné z největších záhad světa

PRAHA - Procestoval 92 zemí světa. Je objevitelem největšího žijícího dravého brouka. Přátelí se s předními světovými paleontology. Několikrát se vydal po stopách legendárních opolidí a troufl si i na nejděsivějšího démona amazonské džungle.

4.9.2007
SDÍLEJ:

Cestovatel Jaroslav MarešFoto: DENÍK/Petr Sklenička

Vystudovaný ekonom, cestovatel a spisovatel Jaroslav Mareš se letos dožívá krásných 70 let. Málokomu se ve svém životě podaří prožít tolik nezapomenutelných dobrodružství a zároveň zapsat své jméno do historie vědy. Jaroslav Mareš, jehož jsme navštívili v jeho bytě na pražském Žižkově, se stále intenzivně věnuje svým zálibám a dělá vše pro to, aby získané zkušenosti a vědomosti předal lidem, kteří seumídívat kolem sebe, sdílí jeho nadšení a touhu po poznání tajů přírody.

Množství zemí, které jste navštívil, je obdivuhodné. Jak jste se k cestování dostal?

Hned po promoci na vysoké škole ekonomické, kde jsem studoval zahraniční obchod, jsem nastoupil k tehdejším Československým aeroliniím. Vybral jsem si je proto, že mě obchod související s leteckou dopravou zajímal sám o sobě. Zároveň jsem si chtěl zvolit něco, co mi otevře svět a umožní více se věnovat svým zálibám, především poznávání přírody. Hned po nástupu do zaměstnání jsem se dostal k průzkumu trhu. Podíval jsem se tak i do oblastí, kam sice ČSA nelétaly, ale odkud bylo možno získávat cestující přes různé tranzitní body. Šlo například o Keňu, Tanzanii, Ugandu nebo Zambii.

Která ze zemí, jež jste navštívil, vás nejvíce fascinuje?

Jednoznačně Brazílie. Vždy mě přitahovala neprozkoumaná oblast severní Amazonie, kde naleznete pravou divočinu. Nejsou tu sice tak velká zvířata jakov Africe, ale když se dostanete do brazilského pralesa, je to něco úplně jiného. Mimořádný zážitek. Během dvou kroků, které tam uděláte, číhá na vás pět dobrodružství. Takový pocit jinde nezažijete.

Jste objevitelem největšího dravého brouka světa Manticora imperator. Kde a za jakých okolností jste ho našel?

Bylo to v roce 1969 naúzemí severní Botswany, když jsem nedaleko močálů řeky Okawango natáčel hlasy ptáků. Již dva roky před tím mi na entomologické burze v Paříži jeden můj známý ukázal slonem rozšlápnuté krovky, jež nasvědčovaly tomu, že se jedná o dosud neznámý druh. Manticora
imperator dorůstá délky sedm centimetrů. Kromě severní části Botswany žije i v Angole, Zimbabwea a jižní Zambii. Živí se především hmyzem a troufne si ina drobné obratlovce. Jednou jsem byl ale svědkem něčeho nevídaného. K samci manticory, který hodoval na sarančeti, se přiblížil obrovský štír a chtěl se zmocnit jeho kořisti. Když však berete potravu manticoře, je to to samé, jako kdybyste chtěli vzít kořist hladovému tygrovi. Manticora po štírovi skočila a obrovskými kusadly mu oddělila od těla přední část hlavohrudi včetně klepet. Štír neměl šanci svým trnem tohoto brouka ohrozit, protože manticory mají velmi silné krovky, navíc srostlé. Narozdíl od většiny jiných svižníků nelétají, ani nemají křídla. Manticor je celkem 13 druhů, popsat se mi
podařilo čtyři z nich. Jeden z nejhezčích druhů jsem nazval po významném českém cestovateli po Africe Manticora holubi.

Organizoval jste expedice za tajemnými živočichy, jejichž existence dosud nebyla potvrzena. Věříte, že někteří z nich skutečně žijí?

Vědanení otázkou víry, ale faktů. A ta jsem se snažil při svých cestách získat. Když jsem profesně delší čas působil v Kanadě, mnohokrát jsem se setkal s lidmi, kteří pátrali po obrovských opolidech. I když tu narazíte na šprýmaře a podvodníky, mnoho zdejších zoologů i jiných vysokoškolsky vzdělaných lidí je přesvědčeno, že stopy, jež viděli, jsou pravé. V Číně, Vietnamu, Bhútánu, Thajsku, Malajsii i Kanadě byly nalezeny chlupy, jež vědci podrobili rozborům DNA. Vzorky z Bhútánu zkoumal dokonce jeden z nejuznávanějších odborníků na recentní i fosilní DNA, britský profesor Sykes. Všechny tyto
vzorky se shodují a vědci potvrzují, že pocházejí z nějakého vývojově vyššího primáta, vědě dosud neznámého. Velmi mě také zaujal živočich mokele
mbembe připomínající sauropodního dinosaura. Měl by údajně žít v bažinatých oblastech Likouala kolem jezera Telle v Republice Kongo. Existuje jeho popis daný domorodci francouzským misionářům, zachycený v knize z francouzských misií vydané v roce 1776. Misionáři uvádějí, že tohoto živočicha sice neviděli, našli však jeho stopy, které zakreslili. Ty opravdu odpovídají menšímu sauropodnímu dinosaurovi, který je značně atypický a v oné době nebyl znám. První dinosauři, Mantellův iguanodona Bucklandův megalosaurus, byli popsaní až po roce 1820 a sauropodům se vůbec nepodobali. Prvního sauropodního dinosaura, apatosaura, popsal až americký paleontolog Marsh v roce 1876, přesně sto let po vydání oné knihy sepsané misionáři. Tu jsem na vlastní oči viděl v jedné knihovně v Paříži.

Často jste procházel končinami, kde může člověku ublížit řada exotických živočichů, ale také virů a bakterií. Prodělal jste na svých cestách nějakou vážnější nemoc, nebo se vám podařilo se takových nepříjemností uchránit?

Myslím, že se o mne jednou pokoušela malárie. Na to, kolik jsem procestoval zemí, musím říci, že se mi nemoci vyhýbaly. Byl jsem vždy příslušně očkována bral jsem antimalarika. Někdybyla prevence docela příjemná. Již při prvních cestáchdo Afriky jsem dostal radu, abych proti následkům komářího štípnutí pil whisky ředěnou vodou. Zásadně jsem se tam nikde nekoupal, především z obavy před bilharziózou. Je to onemocnění způsobené
cizopasníkem žijícím ve vodě. Způsobuje horečky, zvracení a trvale poškozuje organismus.

Jaké nejkurióznější jídlo jste v dalekých zemích pozřel?

Nejkurióznější snad nebyl ani tak vlastní pokrm, jako spíše způsob jeho servírování, s nímž jsem se setkal v Guinei v pralesní oblasti za Nzérékoré. V roce 1967 jsme zde byli s přáteli přijati v jedné domorodé vesnici a jako čestným hostům nám každému náčelník při večeři přidělil jednu místní krasavici,
abychom se nemuseli obtěžovat žvýkáním potravy. Když jsem viděl, jak mi takto „připravené“ maso plive do misky, z níž jsem měl jíst, zatmělo se mi před očima. Odmítnout to nešlo, to bych je smrtelně urazil. Využil jsem tedy přítmí kolem táborového ohně a pokrm nepozorovaně trousil kolem sebe na zem. Aby mě to ráno neprozradilo, musel jsem pak v noci vylézt z chýše, kousky jídla sesbírat a zahrabat pod zem.

A samotné nejkurióznější jídlo?

To bylo v roce 1978, když jsme se v amazonském pralese vraceli od stolové hory Kurupiry. Byli jsme doslova na pokraji sil, nedařilo se nám nic ulovit, a
tak jsme z nouze vytahovali z trouchnivějících pařezů tučné larvy velkých tesaříků a nosorožíků. Kdo ví, jaké entomologické rarity jsem tehdy pozřel!

Jaký nejpodivnější rituál jste viděl?

Bylo to ve svatyni Nimbadžudžu v pohoří Nimba na hranici mezi Guineou a Pobřežím Slonoviny. Zde jsem byl svědkem zaklínání, při němž byla použita
lidská mrtvola. Obřad trval téměř dvě hodiny a šel z něj mráz po zádech. Tvář pomalovaného hlavního kněze připomínala lidskou lebku. Guinejský etnograf, který tam byl se mnou, mi to zaklínadlo později přeložil. V naší řeči to znamenalo Velká bolest, malá bolest, silná bolest, slabá bolest, roste tu a roste tam, vyrůstá zvolna odevšad. A zatímco mrtvý ožívá, živý umírá. To čarování mělo zlikvidovat jednoho zlého čaroděje z nedaleké vesnice, jenž měl údajně na svědomí několik lidí. Osobně se však domnívám, že případné kladné výsledky různých zaklínání nespočívají v tom, co čaroděj nebo šaman říká, ale v síle jeho přesvědčení, že tímto způsobem dosáhne cíle. Kdysi v Ugandě mě známý dovedl k jednomu málo úspěšnému kouzelníkovi. Představil mě jako významného evropského čaroděje. Naučil jsem hoříkanku Šla Nanynka do zelí, samozřejmě s příslušným hrozivým čarodějnickým přednesem a intonací. Nedělal jsem si z něho legraci, byla to jen první říkanka, která mě napadla, a byl jsem přesvědčen, že mu může pomoct. Po dvou letech, když jsem ho znovu navštívil, byl nejúspěšnějším kouzelníkem v kraji, s Nanynkou dokazoval zázraky, uzdravovala vděčně mi děkoval.

Jaké nejzajímavější suvenýry z cest jste si přivezl?

Jsou to tři dřevěné sošky, do kterých byli před lety zakleti malajští pralesní démoni, nazývaní besové. Nejzajímavější z nich je bes Jalok neboli Létající hlava, nejobávanější z několika set různých démonů džungle. Když do sošky pawang, vesnický šaman, démona zaklínal, viděl jsem, jak se na podstavci začala kývat. Napřed ji získal můj známý, etnograf malajsijského národního muzea, ale před mým odletem do Singapúru mi ji na letišti v Kuale Lumpur předal s tím, že u nich v muzeu „zlobí“. O tom jsem se přesvědčil hned první noc v hotelu. Pomalu jsem usínal a náhle uslyšel podivný šramot. Kdyžjsem rozsvítil, soška se kývala. Snažil jsem se najít logické vysvětlení a uvědomil si, že jsem ve 22. patře, a že budova může mít určitý rozkmit. Jenže to, že se soška začne sama od sebe kývat, se občas děje i u mne v bytě ve druhém patře. Když se na ni pozorně podíváte, zjistíte, že zespodu není úplně rovně seříznutá. Malajští domorodci jsou přesvědčeni, že dříve nebo později kouzlo pomine, démon se osvobodí a pomstí se. Z tohoto důvodu sošky zahazují do propastí nebo bažin co nejdál od vesnice. Znám proto i zaklínadlo, jak osvobozeného démona zahnat zpět.

Kolik knih jste již napsal? Pracujete momentálně na nějaké publikaci?

Zatím jsem napsal 17 knih. Poslední z nich, kterou jsem právě dokončil, se jmenuje Legendární opolidé. Příznivci mých publikací se na tento titul mohou těšit již v září. Je v něm uvedena nejen řada nesmírně zajímavých pozorování z celého světa a názorů uznávaných vědců, ale jsou tam zachyceny i mé vlastní výpravy za těmito přízračnými obry. Pro nejbližší dobu mám v plánu napsat další dvě knihy. První z nich bude o mých zážitcích s divokými zvířaty v Africe. Druhou, jež bude věnována novým překvapením ve světě dinosaurů, připravuji společně se svým přítelem Dr. Martinem Kundrátem, Ph.D., významným světovým paleontologem pracujícím v současné době přímo u zdroje nejnovějších informací v cizině.

Která ze záhad, o nichž jste psal, je podle vás obestřena největším tajemstvím?

Je to Kurupira – nepřístupná stolová hora v neprobádané pralesní hraniční oblasti Brazílie a Venezuely. Indiáni Waika kladou odnepaměti na její vrcholovou plošinu sídlo nejvyššího démona pralesa a do její blízkosti se neodvažují. Píše oní i A.C. Doyle v knize Ztracený svět. V roce 1978 jsem
k ní s několika přáteli podnikl výpravu, vystoupit na horu se nám ale nepodařilo. V současné době je široká oblast kolem Kurupiry zcela znepřístupněná a
střežená armádou. Tato tajemná stolová hora leží přesně uprostřed dvou rozsáhlých, nedávno vyhlášených přírodních rezervací. Jedna je na brazilské a druhá na venezuelské straně. Vstup tam není povolen ani renomovaným vědcům. V okolí Kurupiry se dějí zvláštní věci. Je tam něco divného, zlověstného..

4.9.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies