Co vás u příležitosti výročí úmrtí Václava Havla napadá?

Měli bychom prodlužovat jeho práci a pokračovat v tom, o co mu šlo. Jsem ráda, že existuje krystalizační jádro mladých lidí, kteří se rozpomínají a pokračují v jasném duchu poslání Václava Havla, zdůrazňujícím humanitu, demokracii a příslušnost k Evropě a k světu. Tyhle ideje nesou dál. Na podzim jsem se zúčastnila některých akcí, například diskuse v rámci Amnesty International nebo setkání v Lucerně u příležitosti Havlových nedožitých osmdesátin, kde jsem byla nadšená ohromnou účastí, otevřeností a zájmem lidí. V polovině října jsem měla tu čest a mohla přivítat na Hradčanském náměstí dalajlamu. Je pro mě ohromným zřídlem dobroty, lásky a úplně klidného, pokojného sebevědomí a vědomí sounáležitosti všech lidí navzájem. Toho, že když sáhneme hluboko do vlastního nitra, do srdce, tak zjistíme, že patříme k sobě a máme se podle toho také chovat.

Čeští politici se ale od dalajlamy většinou distancují, na rozdíl od Václava Havla, který se s ním naopak setkával rád. S Havlem jste si byla blízká i jinými postoji. Bylo těžké žít za totality v pravdě a vzepřít se režimu?
Možná už to mám po tolika letech posunuté, protože určité situace byly tehdy doslova na tělo, které to vědělo a nedělalo mu to dobře. Musím ale říct, že duchovně to nešlo jinak. Když člověk vidí před sebou cestu, tenkrát možná méně zřetelně, než ji vidím na stará kolena teď, tak z ní neuhýbá. Myslím, že pro nás tehdy bylo lehčí rozhodovat se než dnes, kdy je nabídka velice zavádějící. Ten náš ďábel měl boxerské rukavice, zatímco nynější se podbízí tím, co lahodí našemu materialistickému zaměření nebo tradici. Konzumismus v nás znamená, že sešrotujeme všechno, od kultury až po statky každodenního života. Dnes je pro lidi těžší, aby se zorientovali. Tenkrát nás totalitní brutalita nahnala do houfu a vzájemné solidarity, takže správně se rozhodnout bylo docela jednoznačné a nedalo takovou práci.

Nyní si lidé myslí, že když je svoboda, tak můžou všechno.
To je přesně ten rozdíl mezi svobodou a tzv. cochcárnou. Abych byl opravdu svobodný člověk, musím jít víc do hloubky než myslet si, že můžu experimentovat a zmocnit se čehokoliv, co se mi podbízí.

Jak jste prožívala totalitu jako matka, když vám režim vyhrožoval vězením a tím, že děti skončí v dětském domově či se nedostanou na školy?
Hned na začátku jsem jim při výsleších řekla, že všechno, co dělám, dělám právě v zájmu svých dětí. Tudíž jsem se pro ně stala nevydíratelnou a přes děti pak na mě nemohli. Moje děti stály za mnou a měly z toho velkou kovbojku. Můžu na ně být dodneška pyšná, že všechny zaujímají nelukrativní a společensky prospěšná postavení. Ondra fotografuje a už od jeho 14 let bylo úplně jasné, co bude dělat. David uvázl v Respektu, Veronika pracuje jako sociální pracovnice, Jana je zdravotní sestrou a Pavla se stará o tchyni, jednadevadesátiletou manželku zesnulého Radima Palouše.

Setkávala jste se s Havlem často i po roce 1989?
Naše setkávání a spolupráce byla na denním pořádku hlavně za totáče. Za prezidentování měl pak okolo sebe pořád spoustu lidí, kteří to považovali za čest. Držela jsem se spíš zpátky, protože být v jeho blízkosti jsem považovala za obtěžování. Václav Havel mi ale i jako prezident potvrzoval poznatek z minulosti, že to, co říká a co dělá, tak mi mluví z duše. Proto jsem s ním nepotřebovala klábosit.

Vy jste také v roce 1990 vstoupila do politiky.
Byla jsem tenkrát vykopnuta do parlamentu, ale uvědomila si, že nejsem člověk stvořený pro politiku. Všechno beru upřímně a nikdy bych nevěděla, co mi kdo říká s postranním úmyslem, a nedokázala bych se v tom orientovat. Nejsem schopná stranit jedné straně. Chci být svobodný člověk. Své postavení cítím spíš v činnosti a budování občanské společnosti, která je nutnou součástí fungující demokracie.

Později jste se věnovala pomoci uprchlíkům hlavně z válečných oblastí, kteří u nás žádali o azyl.
Spoluzakládala jsem poradnu pro ně a pracovala v ní až do 75 let. Nyní jsem kromě správní rady Sdružení pro integraci cizinců i ve správní radě Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, která se také věnuje lidem na okraji. Myslím si, že jsem si svoji parketu našla. I ve svých takřka třiaosmdesáti letech jsem ještě pořád zaujata vývojem v téhle zemi, zejména v oblasti lidských práv, solidarity a občanské společnosti. Baví mě a těší všichni dobří lidé.

Jak jste dívala na reakci společnosti ohledně uprchlíků?
Tohle nesu stále velmi špatně. Myslím si, že je to odporná hra s falešnými kartami našich politiků, kteří potřebují lidi rozeštvat a vyděsit. Protože pak můžou ukazovat svou sílu a já mám na takovéto silové politiky vztek. Jejich postoj je úplně proti všem, nejen proti lidem, kteří k nám chtějí přijít, ale i proti nám samotným. Hysterie a odmítání uprchlíků jsou opravdu zbytečné a nedůstojné.

Po okupaci v srpnu 1968 jste v zahraničí stáli před volbou, jestli se vrátit domů. Co se vám honilo hlavou?
Byli jsme tenkrát na necelé dva měsíce v Rakousku u přátel. Rozhodovali jsme se asi týden. Tenkrát byly otevřeny všechny možnosti života na Západě a leckde by nás přijali s otevřenou náručí. S návratem jsem váhala, protože jsem říkala, že naše společnost bude zase porobená, a já nechtěla děti vychovávat někde, kde se systematicky a programově křiví povahy. Manžel Jiří ale řekl: Když pojedeme zpátky, myslím si, že během dvou let, než dostanou společnost úplně pod kontrolu, tak se podaří vydat ještě spoustu knížek, které potom pomůžou v rezistenci a orientaci lidem, co v naší zemi musí žít. Takže jsme se vrátili.

V disentu pracovala spousta osobností, které komunistický režim zavíral nebo nutil k vystěhování v rámci projektu STB Asanace.
Asanace dolehla zejména na mého muže a dceru Markétku a na mnohé další. Až postupem času vycházelo najevo, že v rámci projektu byli někteří lidé podrobováni psychickému i fyzickému teroru s cílem dostat je pryč. Režim tehdy používal opravdu hnusné praktiky.

Dana Němcová
Narodila se 14. ledna 1934 v Mostě, studovala psychologii na FF UK. Vdala se za filozofa, psychologa a významného katolického intelektuála Jiřího Němce, společně podporovali opoziční aktivity a sblížili se s českou undergroundovou scénou. Stála u zrodu Charty 77 v roce 1977, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných o rok později. Kvůli svým aktivitám byla vyhozena z práce a pracovala jako uklízečka, opakovaně byla vyšetřována, podrobována výslechům a domovním prohlídkám. V roce 1979 strávila půl roku ve vazbě, byla podmíněně odsouzená. V roce 1989 se stala jednou z mluvčích Charty 77. Na počátku 90. let byla poslankyní federálního parlamentu, vedla správní radu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, pracovala v Poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru. Knihu jejích rozhovorů s Janem Bártou s názvem Lidé mého života vydal v roce 2003 Portál. Je nositelkou řady vyznamenání, např. 1990 - Cena mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, 1998 - prezidentská medaile Za zásluhy, 2000 - rakouská Středoevropská cena, roku 2013 se stala laureátkou Ceny Paměti národa. Žije v Praze. (zdroj Paměť národa)