VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dcera Nicholase Wintona: Oba nás překvapila skrytá rodinná tajemství

Praha /ROZHOVOR/ – Není-li to nemožné… Tak se jmenuje kniha Barbary Wintonové, kterou věnovala svému otci a kterou koncem minulého týdne osobně představila v Praze. Fakta 
o stopětiletém Nicholasu Wintonovi, jenž v roce 1939 zachránil svými vlaky 669 převážně židovských dětí a který za to 28. října dostal nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva, tu zasazuje do širších (i rodinných) souvislostí.

2.12.2014 2
SDÍLEJ:

Jako táta. Barbara Wintonová, která – jak říká její otec – miluje Česko stejně jako on.Foto: Richard Klíčník

V Praze jste krom jiného debatovala o knize se studenty. Jaké to bylo?
Byla jsem na dvou gymnáziích a překvapilo mě, jak velký zájem o otce a mou knihu studenti měli. Dotazů byla spousta a bylo z nich znát, že jsou mladí o tématu Nicholas Winton velmi dobře informováni a že nejdou po povrchu. To jsem nečekala.

Vzpomenete si, na co se ptali nejčastěji?
To jste mě zaskočila. Vidíte, nějak si to v tom množství otázek nevybavuji. Nechte mě přemýšlet… Ano – hodně je zajímalo, jakou práci můj otec v Anglii měl, co ho přivedlo do Prahy a jak organizoval transporty dětí do Londýna. Častým dotazem také bylo, co teď v pozdním věku dělá.

Těší se váš otec a jeho čin stejnému zájmu u anglických studentů?
Nemluvila jsem s mnoha našimi studenty. Ale řekla bych, že znalosti těch českých je, pokud jde o tohle téma, o něco převyšují.

Co bylo prvním impulzem, který vás přiměl knihu napsat?
Je to už více než dvacet let, kdy se o jeho činu začalo poprvé mluvit na veřejnosti. To, že vše na konci 80. let zveřejnila britská televize BBC a přivedla některé zachráněné děti do studia, kam pozvala i jeho, se už dnes všeobecně ví. Já byla tehdy mladá, narodilo se mi první dítě. Pak roky plynuly, točily se o něm filmy a televizní reportáže, psaly další a další články. Když mu bylo sto let, uvědomila jsem si, že toho má opravdu hodně za sebou, že je součástí událostí, jež přepisovaly historii. A říkala jsem si, že by bylo dobré podívat se na jeho život zevrubněji. Dozvědět se něco víc 
o celé rodině a jejích kořenech. To jsem ale ještě nezamýšlela knihu.

Takže až některé konkrétní informace vás inspirovaly?
V podstatě ano. Jejich šíře a přesahy. Začala jsem studovat rodinné archivy, alba, dopisy. A došlo mi uprostřed toho všeho, že bych mohla jeho dlouhý život shrnout a dát známé kapitoly do širšího historického i rodinného kontextu. Motivujícím faktem bylo, že celý život pečlivě schraňoval všechny dokumenty a deníkové záznamy. Popsal tři tlusté deníky.

Co vám řekl, když jste mu oznámila svůj úmysl?
Byl rád, že to chci udělat. Podpořil mě. Trávil dlouhé dny prohlížením rodinných alb, jež jsem přinesla. A když pak navíc vyšly najevo některé dosud skryté rodinné příběhy, byl sám překvapen.

Máte na mysli otcovu tetu Louise, tajnou agentku?
Ano, například. O její existenci neměl ani potuchy. Ostatně nejen on. O záhadné ženě, již si jako první manželku vzal tátův strýc, se tiše mlčelo. Louise žila s otcovým strýcem Brunem na vysoké noze, pak se rozešli, ale jen neoficiálně, v té době se rozvody braly jako skandál. Za čas jí došly peníze, a tak se v roce 1914 nechala naverbovat německou rozvědkou. Nebyla ale asi zrovna nejlepší agent, a tak ji po dvou letech zatkli. Její příběh proběhl tiskem po celém světě a je jasné, že pro naši původně německou rodinu, snažící se vplynout do anglického prostředí, byla příbuzná obviněná ze špionáže hodně choulostivou kapitolou. Byla doslova vymazána z rodinných archivů. Ani Brunův syn netušil, že jeho otec byl už jednou ženatý. Totéž se týká tátova dalšího strýce Alexandra.

Onen čeledín na ostrově?
Ano. Někdy kolem roku 1905 byl vyhoštěn jako černá ovce rodiny na ostrov Man. Nikdo ale neví proč. Objevila jsem jej až díky internetu. Jeho dva vnuci se tu dozvěděli o mém otci a ozvali se nám.

Zajímavá jsou také fakta o Doreen Warrinerové, jež vlastně stála na samém začátku záchrany českých dětí. Dnes se 
o ní prakticky neví.
Ano, byla hlavní iniciátorkou, pracovala pro Britský výbor pro uprchlíky z Československa. První rozpoznala, že tyto židovské děti jsou 
v ohrožení, a začala organizovat jejich záchranu. A mého otce, který byl v tu dobu 
v Praze, zapojila do svých aktivit. Stejně jako Trevora Chadwicka, mladého chlapce, jenž také výrazně pomáhal. Oba ale bohužel zemřeli v 70. letech, proto se o nich neví. Myslím, že otec má dnes trochu pocit, že jeho věhlas je důsledkem jeho věkovitosti. Protože stále žije a může odpovídat na otázky, zatímco jeho spolupracovníci z tehdejší doby už tu nejsou.

Z rodiného alba. Nicholas Winton s manželkou Gretou na svatební fotografii (1948).Pobavilo mě i to, jak jste přišli ke jménu Winton.
Ano, to je další kapitola. Když se schylovalo k druhé válce, sešla se rodinná rada 
a uvažovala z pochopitelných důvodů o změně německého příjmení Wertheim. Můj otec tehdy zavolal kamarádovi Stanleymu Murdochovi pro radu, ten vzal telefonní seznam a po chvíli řekl: Winton, to zní dobře. Tak jednoduché to bylo.

Půvabné rodinné historky. Muselo být obtížné vybrat do knihy jen něco, při tak objevných faktech…
To mi povídejte, byla to občas hotová poprava!

Zdědila jste po otci něco?
Do jisté míry. Když se do něčeho pustím, neumím přestat. Můj muž mi během studia pramenů a psaní občas říkal – už si proboha dej dovolenou! A taky nesnáším nespravedlnost a ráda pomáhám.

Váš otec je i dobrodruh. Režisér Matěj Mináč mi vyprávěl, jak si přál v Americe vidět muzeum dinosaurů. Všichni už byli utahaní, ale váš otec pořád neměl dost. Jste stejná? Jaké je vaše poslední dobrodružství?
Tenhle výlet do Prahy. 
A taky chci vidět některá muzea a galerie…



Autor: Jana Podskalská

2.12.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jiří Kajínek, odsouzený vrah, míří 23. května po 23 letech na svobodu z věznice v Rýnovicích v Jablonci nad Nisou díky milosti, kterou mu udělil prezident Miloš Zeman. Na snímku Jiří Kajínek s jeho příznivci před branami věznice.
6 34

Komentář Stanislava Šulce: Jiří Kajínek Superstar

Zbigniew Brzeziński. Narozen v roce 1928 ve Varšavě, Polsko, zemřel v roce 2017 ve Falls Church ve Virginii, USA
4 5

Zemřel Zbigniew Brzeziński, vlivný hráč americké politiky 20. a 21. století

Václav Klaus: Lidé se o politiku zajímají, nezajímají je konkrétní politici

/VIDEO, FOTOGALERIE/- Hlas druhého českého prezidenta Václava Klause (75) byl v posledních dnech víc slyšet i na domácí scéně. Nejen kvůli vládním šarvátkám, ale i diky jeho nové knize Zničí nás klima nebo boj s klimatem. Zajímalo mě, jak vnímá současnou politickou scénu v Česku i zahraničí, co ho znepokojuje a zda očekává od letošních voleb do sněmovny nějaký fatální zlom v polistopadovém vývoji. V rozhovoru s Deníkem se Václav Klaus představil i jako pyšný otec syna, který má v ODS nakročeno ke slušné kariéře.

Můj soused zabiják: lidé z Bystrce Kajínka většinou vítají, cítí se i bezpečněji

Odsouzený a omilostněný dvojnásobný vrah Jiří Kajínek bydlí v brněnské Bystrci. Sousedům většinou nevadí.

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů, pořízené během uplynulého týdne.

Bělobrádek: Česko čeká boj o charakter společnosti

Českou republiku čeká souboj o charakter společnosti a o to, zda zůstane standardní parlamentní demokracií, nebo se posune k autoritářskému systému. V projevu na sjezdu KDU-ČSL to dnes řekl předseda strany Pavel Bělobrádek. Lidovci jsou podle něj síla pro budoucnost a strana, která je zodpovědná a solidární.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies